(4)
Bar ‚Carli‘ byl malý klub na konci pasáže mezi obchodem se sportovními potřebami a půjčovnou knih. Ve dveřích bylo zamřížované okénko a za nimi stál muž, který se už odnaučil tvářit, jako by na tom záleželo, kdo vejde.
Dalmas a dívka si sedli do malého boxu s tvrdými lavicemi a shrnutými zelenými závěsy. Boxy byly od sebe odděleny vysokými přepážkami. Na konci místnosti byl dlouhý výčepní pult a vedle něho stála velká hrací skříň. Chvílemi, když právě nebylo příliš hlučno, do ní barman házel nikláky.
Číšník postavil na stůl dvě malé sklenky brandy a Mianne Craylová vyzunkla svou naráz. Do ustaraných očí se jí vkradlo trochu světla. Z pravé ruky si stáhla dlouhou černobílou rukavici a seděla tam, oči upřené na stůl, pohrávajíc si s jejími prázdnými prsty. Za chvíli se číšník vrátil s dvěma velkými sklenicemi brandy se sodou.
Když zase odešel, rozhovořila se Mianne Craylová tichým, zřetelným hlasem, aniž pozdvihla hlavu. „Zdaleka jsem nebyla první ženou v jeho životě, musel jich mít přede mnou tucty. A jistě bych nebyla poslední – přišlo by jich po mně ještě víc. Ale měl i své světlé stránky. A věřte nebo nevěřte, byt mi neplatil.“
Dalmas přikývl a mlčel. Dívka pokračovala, aniž k němu vzhlédla. „V řadě věcí se choval jako lump. Když byl střízlivý, trpěl depresemi. Když se opil, byl mizera. Pokud byl jen trochu nalíznutý, byl celkem prima, nemluvě o tom, že byl nejlepším režisérem sexy filmů, jakého kdy Hollywood měl. U cenzury mu prošlo víc vulgárních erotických scén než komukoli jinému.“
Dalmas řekl bezvýrazným hlasem: „Jeho doba skončila. S vulgární erotikou je konec, a to dobře věděl.“
Dívka na něho vrhla krátký pohled, znovu sklopila oči a trochu usrkla. Z kapsy sportovního sáčka vytáhla drobounký kapesníček a utřela si ústa. Hosté za přepážkou byli velmi hluční.
Mianne Craylová řekla: „Obědvali jsme na balkóně. Derek byl opilý a nepřestával pít. Něco ho tížilo a trápilo.“
Dalmas se lehce pousmál. „Třeba kvůli těm dvaceti papírům, o které ho někdo chtěl připravit – nebo jste snad o tom nevěděla?“
„To je docela možné. Derek byl tak trochu držgrešle.“
„Chlast ho musel přijít na velké peníze,“ ušklíbl se Dalmas. „A ta motorová jachta, s níž tak rád křižoval moře – jižně od hranic.“
Dívka prudce trhla hlavou. V temných očích jí zajiskřila bolest. Velmi pomalu pravila: „Nakupoval si všechen alkohol v Ensenadě. Sám ho sem přivážel. Musel být opatrný – při tom množství, které spotřeboval.“
Dalmas přikývl. V koutcích úst mu pohrával chladný úsměv. Dopil, vložil si mezi rty cigaretu a tápal po zápalkách. Ve stojánku na stole už nebyla ani jedna. „Povídejte dál, slečno Craylová.“
„Vrátili jsme se do pokoje. Vytáhl dvě nenačaté láhve a řekl, že se chce opít do němoty… Pak jsme se pohádali… Nemohla jsem to už dál vydržet. Odešla jsem. Když jsem přišla domů, začala jsem si o něj dělat starosti. Telefonovala jsem mu, ale nebral to. Nakonec jsem se tam vrátila… a otevřela si klíčem, který jsem měla… a Derek seděl mrtvý v křesle.“
Po chvíli se Dalmas zeptal: „Proč jste mi nic z toho neřekla do telefonu?“
Pevně sevřela dlaně a téměř neslyšně zašeptala: „Strašně jsem se bála… A něco tam… neklapalo.“
Dalmas si opřel hlavu o přepážku a hleděl na ni přivřenýma očima.
„Prostě takový otřepaný trik,“ řekla. „Skoro se stydím, že je to třeba vyklopit. Ale Derek Walden byl levák… To přece musím vědět, ne?“
Dalmas řekl velice tiše: „Tohle musela vědět spousta lidí – ale jeden z nich si nedal dost pozor.“ Zahleděl se na prázdnou rukavičku, kterou Mianne Craylová žmoulala mezi prsty. „Walden byl levák,“ pokračoval rozvážně. „To znamená, že nespáchal sebevraždu. Pistole byla v jeho pravé ruce. Nikde nebyla stopa po zápase, rána na spánku byla popálena střelným prachem a vypadala, jako by výstřel vyšel z pravého úhlu. To znamená, že ať už ho střelil kdokoli, byl to někdo, kdo se mohl dostat dovnitř a blízko k němu. Anebo byl zpitý do němoty a nevěděl o sobě, a v tom případě musel ten, kdo to udělal, mít klíč.“
Mianne Craylo…
