(2)
Telefon zazvonil za pět minut tři čtvrti na pět. Dalmas ležel na zádech v posteli. Byl ve svém pokoji v Merrivalu. Hrábl poslepu po sluchátku a řekl: „Haló.“
Dívka měla lahodný, malinko napjatý hlas. „Tady Mianne Craylová. Pamatujete se na mě?“
Dalmas vyndal cigaretu z úst. „Ano, slečno Craylová.“
„Poslyšte, chci vás poprosit, abyste zašel k Dereku Waldenovi. Něco ho strašně žere a pije jako duha. Musí se s tím něco udělat.“
Dalmas vzhlédl od telefonu ke stropu. Rukou, v níž držel cigaretu, zabubnoval na pelest lůžka. Pozvolna řekl: „Nebere telefon, slečno Craylová. Už jsem se asi dvakrát pokusil ho zavolat.“
Na druhém konci linky nastalo krátké ticho. Pak hlas řekl: „Nechala jsem pod dveřmi klíč. Snad abyste tam raději šel.“
Dalmas přimhouřil oči. Prsty pravé ruky mu strnuly. Pomalu řekl: „Hned tam zajedu, slečno Craylová. Kde vás můžu zastihnout?“
„Ještě nevím… Snad u Johna Sutra. Měli jsme tam přijít.“
„Výborně,“ řekl Dalmas. Vyčkal, až se ozve cinknutí, pak zavěsil a postavil telefon na noční stolek. Posadil se na pelest a asi jednu dvě minuty hleděl na sluneční skvrnu na stěně. Pak pokrčil rameny a vstal. Dopil, co zbývalo ve sklenici vedle telefonu, nasadil si klobouk, sjel výtahem dolů a nastoupil do druhého taxíku z řady, stojící před hotelem.
„Zase do Kilmarnocku, Joey. Šlápni na to.“
Za patnáct minut tam byli.
Právě skončil čaj o páté a ulice kolem velkého hotelu byly přeplněny vozy, vyjíždějícími ze všech tří vjezdů. Dalmas vystoupil z taxíku asi půl bloku před hotelem a prodral se mezi skupinami zrůžovělých debutantek a jejich doprovodu k vchodu do pasáže. Vešel, po schodech vystoupil do mezaninu, prošel písárnou a nastoupil do výtahu plného lidí. Všichni vystoupili ještě před posledním patrem.
Dalmas dvakrát zazvonil na Waldenův zvonek. Pak se sehnul a nahlédl pod dveře. Prosvítal pod nimi úzký proužek světla, něčím přerušený. Dalmas se ohlédl nazpátek na ukazatele vedle výtahu, pak se sklonil a čepelí kapesního nože vyprostil zpod dveří nějaký předmět. Byl to plochý klíč. Otevřel jím, vešel… zarazil se… vytřeštil oči.
Ve velké místnosti byla smrt. Dalmas k ní zamířil, pomalu, měkce našlapuje, naslouchaje. V šedých očích mu plálo tvrdé světlo a hrana brady mu ztuhla, až se bledě odrážela od opáleného obličeje.
Nemýlil se.
Derek Walden byl skoro nenuceně schoulen v hnědozlatém křesle. Ústa měl pootevřená. V pravém spánku mu zel zčernalý otvor a po tváři mu stékalo dolů na krk až k měkkému límci košile krajkové pletivo krve. Pravá ruka spočívala v hustém vlase koberce. Prsty svíral malou, černou automatickou pistoli.
Z pokoje se začalo vytrácet denní světlo. Dalmas stál úplně nehybně a dlouho upřeně hleděl na Dereka Waldena. Všude kolem panovalo naprosté ticho. Vánek se utišil a markýzy nad francouzskými okny se ani nezachvěly.
Dalmas vytáhl z levé kapsy kalhot tenké semišové rukavice a navlékl si je. Poklekl na koberec vedle Waldena a opatrně vyprostil pistoli ze sevřených tuhnoucích prstů. Byla to dvaatřicítka s rukojetí z ořechového dřeva, černě nalakovaného. Obrátil ji a podíval se na pažbu. Ústa mu ztvrdla. Číslo bylo vypilované a na kalné černi laku se slabě blýskaly stopy pilníku. Položil zbraň zpátky na koberec, vzpřímil se a pomalu přešel k telefonu, který stál na konci nízkého stolu vedle mělké mísy s řezanými květinami.
Napřáhl ruku po sluchátku, ale nedotkl se ho. Nechal paži klesnout nazpátek. Chvíli stál, pak se otočil a rychle se vrátil k pistoli. Opět ji zdvihl, vyjmul zásobník a vyhodil nábojnici, která byla v komoře, sebral ji z podlahy a vsunul do zásobníku. Pak dvěma prsty levé ruky sevřel hlaveň, stáhl závěr nazpátek, vysunul komoru a pistoli rozložil. S pažbou v ruce přistoupil k oknu. Druhé číslo, které bylo vyraženo uvnitř rukojeti, nebylo vypilováno.
Rychle zbraň složil, prázdnou nábojnici vrátil do komory, odjistil zbraň a zase ji vložil Waldenovi do ruky. Stáhl si semišové rukavice z rukou a číslo pistole si zapsal do malého notýsku.
Pak opustil byt, sje…
