10
Hned ráno zašel Neef na patologii za Frankem Mac Sweenem. Právě se připravoval na první pitvu.
„Ahoj Michaele, co bys rád?“ Neef si nemohl nevšimnout, jak se MacSween od smrti svého vnuka změnil. Jako by ho už nic zvlášť nezajímalo. Žil jaksi naprázdno, nebylo v tom srdce.
„Říkal jsem si, jestli u sebe ještě máš kopii virologické zprávy o Melánii Simpsonové. Rád bych se na ni ještě jednou mrknul.“
„Měla by tu být,“ odpověděl MacSween. Zašel k sobě do pracovny a otevřel kartotéku. Vytáhl tvrdé růžové desky, rozevřel je, vybral z nich jeden list papíru a podal ho Neefovi.
„Nevadí ti, když si to chvíli nechám?“ zeptal se Neef.
„Klidně,“ odpověděl MacSween. Ani se nezeptal, nač to Neef potřebuje. Neef sám se mu to nenamáhal vysvětlovat.
Rád by dal Frankovi najevo své přátelství, ale nevěděl, jak začít. „Franku…“
„Mhm.“
Na Neefa dopadl MacSweenův mdlý a nepřítomný pohled. „Ale nic… Stavím se později.“
Vrátil se do své pracovny a pročetl si virologickou zprávu Melanie Simpsonové. V jejích plících se našly tři typy virů.
Adenovirus, rhinovirus a paradenovirus. Podle zprávy se žádný z nich nevyskytoval v natolik velkém počtu, aby to znamenalo vyslovenou infekci. Jejich přítomnost byla pouze zaznamenána. Nebyla tam jediná zmínka o tom, že by se našel nějaký neidentifikovaný virus. Neef ani nemusel sáhnout po učebnici virologie. Adenoviry a rhinoviry jsou velmi rozšířené. Způsobují rýmu a chřipková onemocnění, ale spousta lidí je v sobě nosí, aniž pociťuje jakoukoli újmu. Ve zprávě nebylo vůbec nic, co by potvrzovalo teorii Maxe Pereiry o novém viru, jenže Neefovi to stejně nedalo pokoj. Rozhodl se, že zavolá Davidovi FarroJonesovi; byl v tom oboru přece expert. Měl na to přijít dřív.
„Davide? Tady je Michael Neef. Napadlo mě, jestli bych se u tebe nemohl stavit na kus řeči.“
„Jistě. Počká to tak do jedenácti?“
„Bezva. Přijdu.“
Když Neef kroužil kolem lékařské fakulty a hledal místo, kde by zaparkoval, hustě pršelo. Zmoklá a zamlžená okna mu znesnadňovala couvání do jediné volné mezery, kterou našel, když už potřetí objížděl blok. Byla to jen úzká škvíra, kde předtím vězel maličký fiat Panda. Neef potřeboval dva pokusy, aby do ní discovery vtěsnal. To nijak nenadchlo řidiče auta, jež za ním muselo zastavit a čekat. Svou rostoucí netrpělivost dával najevo popuzeným troubením. Když pak auto projelo kolem, Neef se ohlédl a zjistil, že řidičem je žena.
Věnovala mu kyselý pohled a zakroutila hlavou; on jí odpověděl roztomilým úsměvem.
Neef nahrbil ramena proti dešti a přeběhl ulici do nádvoří.
Na dlažbě z kočičích hlav zpomalil, ale když se dostal k dlouhému schodišti, které vedlo k vysoké klenuté vstupní bráně, znovu přidal do kroku. Schody bral po dvou. Hned za dveřmi se zastavil a setřásl z vlasů a ramen dešťovou vodu; pak rychle minul vrátnici a prošel halou. Ve vrátnici byli dva muži, ale žádný z nich mu nevěnoval nejmenší pozornost. Šel tedy dál a nastoupil rovnou do výtahu.
Laboratoř Davida FarroJonese se nalézala ve čtvrtém, nejvyšším poschodí budovy, která byla postavena v druhé polovině devatenáctého století. Od té doby se mnohokrát přestavovala. Uchovala si původní vysoké stropy, takže lidé a zařízení působili v místnostech trochu titěrně, ale na zdech byly patrné stopy nárazů a šrámy po neustále posunovaných vnitřních příčkách. FarroJones byl zabraný do rozhovoru s mladým mužem s řídkou rozcuchanou bradkou a brýlemi, za nimiž nabývaly jeho oči obludných rozměrů. Měl na sobě mikinu s logem jednoho devonského pivovaru a sandály, obuté naboso. Neef počkal, až domluví, a potom k nim přistoupil.
„Á, Michaele, hned jsem u tebe,“ řekl FarroJones. Zvedl drátěný stojánek s několika řadami zkumavek a omluvil se: „Jenom tohle uklidím do lednice.“
Neef stál ve dveřích a prohlížel si snímky, připíchnuté na korkové nástěnce. Byly tam elektronové mikrofotografie virů, zvětšených do obrovských rozměrů. Jeden z nich vypadal jako vesmírné plavidlo mimozemšťanů. Titulek u něj hlásal: „Sudý fág, negativně barveno u…
