6
MacLean otevřel oči a uvědomil si, že je sobota, den Cariiných expedic. Chvíli mu nešlo do hlavy, proč ho Carrie ještě nevzbudila, ale pohled na budík mu prozradil, že je teprve sedm. Mezerou mezi závěsy prosvítal paprsek slunečního světla, poskakoval mu po obličeji a snažil se ho vyhnat z postele. Byl rád, že je venku hezky. Dohoda o výpravách, kterou s Carrie uzavřeli, platila bez ohledu na povětrnostní podmínky, a MacLean dával přednost slušnému počasí. Při minulých třech expedicích lilo.
Vyklouzl z postele, aby neprobudil Tansy, a přetáhl jí pokrývku přes rameno. Trochu se zavrtěla, ale on ji konejšivým „pššš“ zase ukolébal. Chvíli zůstal sedět a díval se na ni. Říkal si při tom, jak spokojeně vypadá a jak hodně teď pro něj znamená. „Miluju vás, paní Nielsenová,“ zašeptal.
Pak šel do kuchyně a zapnul elektrickou konvici. Než se voda na kávu uvařila, vyhlížel z okna. Žluté jarní slunce jasně ozařovalo mokřiny porostlé rákosem, které se táhly za domem. Stébla se pohupovala v lehkém vánku jakoby na pokyn neviditelného dirigenta a po obloze plynuly bílé načechrané obláčky. Zdálo se, že bude hezky.
MacLean právě dopíjel kávu, když do kuchyně vešla Carrie s obligátním plyšovým medvědem v ruce. „Je sobota!“ oznamovala.
„Pst, vzbudíš mámu!“ napomenul ji MacLean.
Carrie nahrbila ramena, přitiskla si prst k ústům a zdárně napodobila přehnaně provinilý výraz. Pak začala opatrnými a dlouhými kroky obcházet místnost.
MacLean se usmál a zeptal se, jestli jí má udělat snídani. „Ano, prosím,“ odpověděla s hlasitostí jevištního šepotu.
„Dobře, Carrie, ale nemusíme to přehánět,“ řekl.
Carrie se uchichtla a sedla si ke kuchyňskému stolu. MacLean jí do misky nasypal vločky a zalil je mlékem z lednice. Carrie sesbírala několik rozsypaných vloček ze stolu a strčila si je do pusy. „Myslíš, že dneska chytíme chobotnici?“ zajímala se.
„Nemyslím,“ odpověděl MacLean.
„Proč ne?“
„Protože v kanále žádné nežijí.“
„Hm,“ zahučela Carrie, ale odpověď ji zřejmě uspokojila. Když dojedla, poslal ji MacLean do koupelny, aby si dřív, než se oblékne, umyla ruce a obličej a vyčistila si zuby. Upozornil ji, že si pak zkontroluje, zda má čisté uši. Carrie se vrátila už oblečená: na sobě měla nepromokavý kabátek a nezbytné holínky.
MacLean udělal z kontroly uší velkou hru a nakonec prohlásil: „Mohla by sis v nich pěstovat brambory!“
„Ne, nemohla,“ bránila se Carrie. „Myla jsem si je!“ MacLean připustil, že by mohla mít pravdu.
„Hej, vy dva, kvůli čemu se tam tak hádáte?“ ozvala se Tansy z ložnice.
MacLean a Carrie si vyměnili provinilé pohledy. „Promiň, nechtěli jsme tě probudit. Kávu?“
„Ano, kávu prosím,“ odpověděla Tansy ospale.
Carrie přiskákala k její posteli a oznamovala jí žhavé novinky. Za chvíli se objevil i MacLean s hrnkem kávy. Tansy se opřela o loket a vzala hrnek do ruky.
„Strýčku Dane, půjdeme už?“ žadonila Carrie.
„Myslím, že bychom mohli,“ přisvědčil MacLean a pátravě se zadíval na Tansy, jako by se ptal, zda jim v tom nic nebrání.
Tansy se usmála a řekla: „Tak běžte. A ať se vám daří.“
Carrie jí dala velkou mokrou pusu a odběhla. „Vrátíme se brzy,“ řekl MacLean.
MacLean nesl bambusové hole se síťkami a Carrie ho vedla. Rozhrnovala vysokou trávu, která byla místy vyšší než ona sama, a každou chvíli se ohlížela, aby se ujistila, že jde pořád za ní. MacLean si dodnes vzpomínal, jaké to je, být takhle malý a plížit se vysokou trávou v mihotavých pablescích slunečního svitu. Člověka se zmocňuje klaustrofobie, čichá pach vlhkého rákosí a drsné stvoly ho škrábou do tváře. Když konečně došli na navigaci kanálu a octli se na volném prostranství, Carrie samou radostí dvakrát poskočila. Pak se obrátila a usmála se na něj.
Šli tak dlouho, dokud se vysoký travnatý břeh nezměnil v kamennou rampu, po níž mohla i Carrie bezpečně sestoupit k vodě. Lehla si na břicho a zahleděla se do ní. MacLean si dřepl vedle ní.
I on chvílemi hleděl do vody, ale víc ho zajímalo, jak se Carrie tváří. Vyzařovalo z ní hluboké soustředění. Chtěl…
