Kapitola 5
Jamieson vstoupil do gynekologického pavilonu postranním vchodem, ale úzká chodbička ke schodům byla zabarikádovaná množstvím ohromných krabic. U té hromady stáli dva sanitáři stáli a čekali, až přijede služební výtah.
„Za minutku to bude,“ řekl jeden z nich, když uviděl Jamiesona. Přikývl, že počká. Zdviž byla staromódní, bylo do ní ze všech stran vidět a měla blíž k železné kleci než k modernímu výtahu. Jamieson pozoroval, jak sjíždí a zastavuje se v přízemí. Jeden z mužů roztáhl skládací dveře a druhý šoupal krabice dovnitř, aby mu uvolnil prostor. Když měl Jamieson volnou cestu, vydal se po schodech a podle tabulek našel Thelwellovu pracovnu. Zaklepal a vešel.
„Vy jste doktor Jamieson?“ zeptala se žena, která seděla u psacího stroje. „Pan Thelwell vás už očekává. Můžete jít hned dál.“ Ukázala na jedny z tmavých dveří za sebou. Ve výši očí na nich byla mosazná tabulka se jménem „G. T. Thelwell“.
Jamieson vstoupil a zastihl Thelwella v hovoru s Phillipem Mortoriem. Thelwell vzal jeho příchod na vědomí krátkým pokývnutím hlavy, otočil se na židli, čímž dal Mortonovi na srozuměnou, že jejich porada je u konce. Morton to pochopil a zvedl se. Když odcházel, usmál se na Jamiesona.
„Co dělají ruce?“
„Mají se o moc líp,“ odpověděl Jamieson.
„Posaďte se,“ vyzval ho Thelwell.
Jamieson si sedl.
„Naše pacientka paní Jenkinsová bohužel dnes odpoledne zemřela,“ pravil Thelwell, když se za Mortonem zavřely dveře.
„To je mi líto,“ řekl Jamieson. „Muselo to u ní vzít rychlý spád.“
„Co tím míníte?“
„Od začátku infekce uplynulo jen něco málo přes čtyřiadvacet hodin,“ řekl Jamieson. „To je přece neobvyklá rychlost.“
„Co tím chcete naznačit?“
Jamiesonovi se zdálo, jako by se ten člověk celý naježil, aby se přichystal na hrozící útok proti jeho oddělení. Zůstal však klidný a řekl: „Chci naznačit jen to, že ten infekční mikroorganismus je nejen velmi odolný vůči lékům, ale také mimořádně virulentní.“
Thelwell si uvědomil, že jeho reakce byla předčasná, a zavrčel: „To jste snad věděl. Ve všech třech případech se během dvanácti hodin infekce projevila generalizovanou sepsí.“
„To vím,“ odpověděl Jamieson.
„Dobře, tak co si vlastně přejete, abych vám ukázal?“ otázal se Thelwell.
„Všechno. Pokoje, operační sál, pooperační oddělení, sterilní přípravnu… prostě všechno.“
Thelwell jako by se chystal k odporu, ale pak to vzdal.
Zvedl se ze židle a řekl: „Tak snad abychom začali.“
Jamíeson zjišťoval, že nachází to, co očekával, totiž dobře vedené a přesně výkonné oddělení, srovnatelné s kterýmkoliv jiným v rámci veřejného zdravotnictví, natolik čisté a moderní, jak jen to dovoloval jeho rozpočet a umístění ve staré budově. Neshledal žádné viditelné nedostatky materiálního ani procedurálního rázu.
Během obchůzky popisoval Thelwell rutinní chod oddělení a Jamieson si dělal poznámky. Ale v tom, co pozoroval, nebylo nic mimořádného.
„Kde máte uložené chirurgické nástroje?“ zeptal se, když mu Thelwell předvedl operační sál.
Thelwell přešel k ocelové skříni a otevřel ji. Ležely tam balíčky s nástroji, každý s visačkou potvrzující, že prošly sterilizací. Nikde nechybělo datum ani iniciály pracovníka ÚSO, který za sterilizaci ručil. Na každém byla také široká páska z autoklávu se zčernalým proužkem, který potvrzoval, že nástroje byly po předepsanou dobu vystaveny žádané teplotě.
Jamieson pochvalně pokynul a Thelwell zase skříň zavřel.
„Kdy začnete znovu operovat?“
„Zítra,“ odpověděl Thelwell.
To Jamiesona překvapilo. „Dohodli jsme se, myslím, že se s operacemi nezačne, dokud nebude připraveno nové pooperační oddělení?“
„Tohle je akutní případ,“ prohlásil Thelwell. „Ale brali jsme v úvahu vaše přání a připravili jsme dole jednu vedlejší místnost jako osobní pooperační pokoj speciálně pro tuto pacientku.“
„Co je to za případ?“
„Ovariální nádor. Operaci už nelze odkládat.“
„Budete zase operovat na ortopedii?“ otázal se Jamieson.
Thelwell zakroutil hlavou. „Ne, víme už, že infekce nemá nic společného s naším operačním…
