Kapitola 7
Do svého suterénního bytu se dostal později, než měl v úmyslu. Čekala na něj spousta práce. Útěchou bylo, že bude konečně pod střechou, pryč z toho deště. Celých šest hodin hustě pršelo a ulice byly zaplavené vodou, kterou kanálu nestačily odvádět. Složil deštník, z nejhoršího jej oklepal a pak ho ještě několikrát rychle otevřel a zavřel, aby z něj dostal co nejvíc vody. Ve tmě to znělo, jako by tam plácalo křídly hejno vzlétajících vran.
Dřív než si svlékl kabát, poklekl před starými plynovými kamny a třetí sirkou se mu v nich podařilo zapálit. Mezi modrými plameny místy proskakovaly žluté flíčky v místech, kde radiátor stářím popraskal. Topeniště bylo poseté vypálenými sirkami. Když si trochu ohřál ruce, pověsil kabát na věšák na dveřích a ustrojil se do zástěry, masky a rukavic. Rozsvítil lampu nad pracovním stolem. Na další fázi projektu bylo sice ještě trochu brzo, usoudil však, že už je možné ji uskutečnit. Myslet dopředu, to byl klíč k úspěchu.
Vyndal z lednice řadu malých skleniček a dal se do práce.
Jak plynuly hodiny a práce se mu dařila, začal se trochu uvolňovat. Překážky, které mu někteří lidé kladli do cesty, ho sice otravovaly, ale tím to bylo napínavější. Čím větší nebezpečí, tím víc vzrušení. Lidé jsou takoví idioti. Ale nesmí propadnout sebeuspokojení, napomínal se. Jestli ta druhá fáze dobře vyjde, bude muset uvažovat o třetí, a dokonce i o čtvrté. Ten šťoura zvenčí věci také komplikoval. Možná že brzy bude nutné vymyslet pro něj nějaké definitivní řešení, ale okamžitou akci to zatím ještě nevyžadovalo. Věci se nesmějí uspěchat. Musí o tom ještě pouvažovat. Vstal od stolu a začal zase všechno sklízet.
Svlékl si ochranný oděv, vyroloval si rukáv a právě si začal důkladně drbat ruce až k loktům, když ho zarazilo klepání na dveře. Zvuk ho přiměl k tomu, že úplně ztuhl a zůstal naprosto bez hlesu, zatímco srdce mu divoce bušilo. Nad modrým plamenem Bunsenova kahanu na pracovním stole se ještě stále vařila v kádince voda a vydávala zvuk, který najednou zněl mimořádně hlasitě. Vždyť se snad zatím nedopustil žádné chyby, říkal si. Nesmí tedy propadat panice.
Policie to zřejmě být nemůže. Určitě to bude něco docela nevinného.
Možná že bude-li úplně zticha a nepůjde otevřít, ten, kdo je za dveřmi, zase odejde. Pohlédl na vroucí vodu a uvažoval, jestli je slyšet i za dveřmi. Vtom kádinka na drátěné síťce poskočila a dolů se zasyčením steklo trochu vody. Uplynulo třicet vteřin a pak se klepání ozvalo znovu Muž polkl.
Napětím mu vyschlo v ústech, ale ujišťoval se, že není proč ztrácet hlavu. Půjde otevřít. Určitě se nějak jednoduše vysvětlí, kdo a proč k němu přišel.
Vytáhl zátku z umyvadla, vyšel z koupelny a zavřel za sebou dveře. Rychle se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, zda se tam nevyskytuje něco podezřelého. Na stole byla ještě stále krabice se sterilními rukavicemi. Uklidil ji z dohledu a šel pomalu ke dveřím. V půli cesty se zastavil a vrátil se ke kádince s vroucí vodou. Ze skříňky nad stolem vzal plechovku s instantní kávou a postavil ji vedle hořáku, aby vytvořil dojem, že si ji právě chtěl uvařit. Otevřel dveře. Za nimi stála žena.
„Nezlobte se, že vás takhle pozdě ruším, ale viděla jsem tu svítit jediné světlo v téhle ulici,“ řekla.
„Ano?“ reagoval muž chladně.
„Mám poruchu na autě a telefonní budku tady na rohu vandalové zničili. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mě nenechal od vás zatelefonovat?“
Muž na ni chvilku mlčky hleděl a snažil se odhadnout, jestli to není nějaká past. Neposlal sem tu děvku někdo úmyslně? Nepřišla sem, aby ho nachytala? Měla k tomu všechny předpoklady: rudá ústa, bílé zuby, plné poprsí.
Modré oči se na něj usmívaly a jako by ho provokovaly a vybízely, aby se také usmál. Odolal, protože dobře věděl, že sebemenší známka slabostí z jeho strany by jen vystupňovala její úsilí chytit ho do pasti. Ucítil její voňavku. Ztuhl, když si všiml jejího vystouplého břicha. Stavěla na odiv, co má za sebou, ale on byl připraven. „Ale ovšem,“ řekl. „Pojď…
