4
PRVNÍ, CO KELLIE UVIDĚLA, když sňala visací zámek ze dveří šatníku a otevřela je, byl pár velkých hnědých očí, které se na ni upíraly. Okamžitě dveře zase zabouchla.
„Do hajzlu!“ zaklela. Rozechvělými prsty vrátila zámek na místo a zaklapla ho. „Ave,“ dala se do křiku, „ona mě viděla! Ach, bože, Ave, ona mě viděla!“ A rozběhla se do kuchyně.
Oba muži seděli u malého kulatého stolku pod oknem a jedli pizzu, kterou Cal objednal z nedaleké jídelny Pizza Hut „Jak to myslíš?“ zeptal se Avery „Otevřela jsem dveře a ona na mě koukala.“
„Co jsi udělala?“
„Zabouchla jsem.“
„Takže tě zahlédla jenom na chviličku, je to tak?“
„Ale ona mě viděla,“ opakovala Kellie tišším hlasem, jako když se děcko snaží rodičům vysvětlit, že ten bubák pod jeho postelí doopravdy existuje. „Může mě identifikovat. Potom. Až ji pustíme.“
„Nebude si pamatovat, jak vypadáš. Zahlédla tě jen na okamžik, ano?“
„Ano, ale…“
„Budeme nosit masky. Nedělej si starosti, je to v pořádku. Jenom tě zahlédla.“
„Co vlastně udělala?“ zeptal se Cal. „Strhla si tu pásku z očí?“
„Otevřela jsem dveře a ona na mě koukala s očima navrch hlavy,“ přikývla Kellie.
„No, tak budeme odteď nosit masky,“ rozhodl Avery.
„Nechceš kousek pizzy?“
„Je dobrá?“
„Vynikající,“ ujistil ji Cal. „Vypadala vyděšeně?“
„Spíš rozzlobeně.“
„Měla by mít strach. Až dojím tu pizzu, tak ji vyděsím.
Nasadím si masku a vyděsím ji k smrti.“
„Ty se od ní drž radši dál,“ varoval ho Avery.
„Proč jsi vlastně otevřela ty dveře?“ vyptával se Cal.
„Chtěla jsem vědět, jestli nechce něco sníst. Přece ji nemáme umořit hlady, nebo jo?“
„Máme za ni dostat dvě stě padesát tisíc babek. To máme udělat,“ řekl Avery. „Potom ji živou a zdravou vrátíme zpátky a hotovo.“
„O tom právě mluvím,“ řekla Kellie. „Živou a zdravou.
To znamená, že jí musíme dát najíst, nemám pravdu?“
„Však my jí dáme najíst, neboj se,“ uklidňoval ji Avery.
„My se o ni postaráme, žádný strachy,“ přidal se Cal a zakousl se do pizzy. Avery si ho změřil pohledem.
„Co je?“ nechápal Cal.
„Drž se od ní dál.“
„To Kellie se od ní nedržela dál, ne já.“
„Později s ní promluvím,“ rozhodl Avery. „Až to dojím.
Musím jí vysvětlit, že jí nikdo neublíží.“
„Byla pořádně navztekaná.“
„Potřebuje jenom trochu postrašit, to je všechno,“ tvrdil Cal.
Avery si ho opět změřil.
„Dělám si srandu.“ Cal zvedl ruce, jakoby na obranu.
„Dej si kousek pizzy,“ vybídl Avery Kellie.
Připadal jí nesmírně klidný.
Možná až příliš klidný.
Ta dívka jí viděla do obličeje.
* * *
Kanceláře čtvrtého kanálu se nacházely v mrakodrapu na Moody Street nedaleko Jefferson Avenue. Hawes kráčel k té impozantní budově ze skla a nerezové oceli přes parčík zvíci kapesníku; přes žulovou zeď na jeho zadním konci stékal vodopád. U malých kovových kulatých stolků sedělo ve slunečném nedělním odpoledni asi půl tuctu postarších lidí, popíjeli capuccino nebo žvýkali sendviče. Hawes by byl rád věděl, jaké to je mít nějakých padesát, šedesát let.
Bezpečnost tu byla na vysoké úrovni.
U stolku o velikosti notového pultíku stál ramenatý strážný vedle jiného muže, který kontroloval jména příchozích. Hawes se předem ohlásil telefonicky a Honey Blairová ho čekala. Ale ten chlapík za pultíkem ho vyzval, aby se zapsal, a potom otevřel manilovou obálku a prohlédl si videokazetu (přestože na obálce stálo velkými písmeny POLICIE – DŮKAZNÍ MATERIÁL). Ještě zatelefonoval nahoru a teprve pak Hawesovi dovolil projít.
Honey na něj čekala na chodbě v sedmém patře.
Měla na sobě hnědé, na míru šité kalhoty a zelený bavlněný svetr. Krátké sukně a hluboké výstřihy zřejmě nosila jenom před kamerou. Převzala od něj obálku a stejně jako strážný i ona ji otevřela a podívala se na kazetu.
Spokojeně přikývla a se slovy „Díky, to oceňuji“ se měla k odchodu, když za ní Hawes zavolal: „Hej!“
Zastavila se.
„Je nám to líto,“ omluvil se. „Dělali jsme jenom svoji práci.“
„A zdržovali jste mě při mé práci,“ doplnila. „Už jste mě připravili…“ Pohlédla na hodinky. „Jsou tři hodiny. Tenhle záznam se měl…
