7.
Warren si neustále připomínal Kranasovo varování ohledně počasí. Nestál o to, aby ho tady, nějakých třicet mil od pobřeží na malé kocábce zastihla bouřka. Provoz tu byl slabý, jen občas v dálce zahlédl nějaké rybáře a tu a tam i velkou motorovou loď. Ale měl pocit, že všichni tihle plavci se v počasí vyznají lépe než on, a dokud se tu aspoň občas někdo objevil, nedomníval se, že by podstupoval přehnané riziko. Jakmile uvidí nějaké čluny stahující se ke břehu, vyrazí okamžitě za nimi. A mezitím, pro případ, že by přece jen něco hrozilo, poslouchal meteorologická hlášení pobřežní stráže.
Zatím zuřila jen velká bouře v podpalubí – bouře jménem Toots. Vystřídala už nervózu i třesavku, jež podle jeho očekávání musely nastat během čtyřiadvaceti až šestatřiceti hodin poté, co si naposledy potáhla z dýmky. Tyhle symptomy vždycky předcházely počáteční záchvat, který dříve či později pozná každý feťák. A tak během prvních tří dnů prožila nezřízenou touhu, nespavost a únavu a teď ji slyšel, jak dole zase vříská a hystericky brečí; dneska to bude paráda. Je úterý ráno a za předpokladu, že naposledy si práskla ve čtvrtek večer, tak to máme čtyři dny a… kolik? Deset, dvanáct hodin? Před deseti minutami se ji pokusil přimět, aby se nasnídala, ale ona mu podnos vyrazila z rukou a nablýskané přepážky a podlahu Kranasova člunu potřísnila vajíčky a kávou. Tyhle střídavé bláznivé záchvaty ji držely už od včerejšího večera. Chvíli byla v pohodě a v příští minutě zase začala ječet.
Člověk by z ní málem začal znovu kouřit.
Nejvíc ji děsilo, že by v tomhle stavu mohla zůstat už navždycky. Jako když byla malá, dělala na maminku obličeje a matka ji varovala, že jí to zůstane. Nevěřila, že by to byla schopná snášet napořád. Když se naposledy zbavila návyku, nebylo to tak strašné. Ale kokain taky není crack, vlastně ano, vlastně ne! Do hajzlu, ať už je to, co chce, nesnese pomyšlení, že by tenhle stav měl trvat věčně. Že by zůstala navždycky zavřená na téhle rozhoupané kocábce, která se s ní jednu chvíli ponoří do pekelných plamenů, potom se srovná jako zelená travnatá pláň na dně stinného údolí a za chvíli se zase začne zvedat, a ona musí křičet a křičet a křičet.
Minule, když užívala kokain – i když tehdy to nebyl crack – udělala by cokoli, jen aby se k tomu bílému prášku dostala. Cokoli. Úplně všechno. Co si vzpomenete. Jo, pane, co si vzpomenete. I vy, madam. Já jsem přece Tootsie Koksanda, to nevíte? Olíznu vám kočičku, vykouřím vám ptáčka, můžete mi to udělat do ucha, do nosu, do podpaží, do zadku, kam jen chcete, jak se vám zlíbí, všechno udělám, jen když mi dáte cukrátka nebo prachy, za které si je budu moct nakoupit.
Byla si jistá, že má tu drogu schovanou někde na lodi.
Šlo jen o to, jak ji z něj vytáhnout.
Jak ho přemluvit, aby jí ji dal.
Ať už za to bude chtít cokoli.
Jmenoval se Guthrie Lamb.
Vyprávěl mi, že býval slavný soukromý detektiv delší dobu, než já jsem na světě. Otevřel si kancelář už ve dvaapadesátém; tehdy ještě pracoval v New Yorku. Sem se přistěhoval před dvaceti lety, za což vděčí dlouhému věku i dobrému zdraví, jemuž se těší, i když už mu bylo šedesát.
Popravdě řečeno, vypadal opravdu velmi zdravě.
Nevěděl jsem, jak vypadal tenkrát, když se poprvé zjevil na scéně jako slavný detektiv, jak tvrdil, ale i dnes to byl vysoký, mladistvě vyhlížející, ramenatý chlap a dalo se předpokládat, že si je schopen poradit v každé situaci, která by vyžadovala fyzickou sílu. Přiznávám, že kdybych někdy znovu potkal ty své kovboje, docela rád bych měl Guthrieho Lamba na své straně – zejména proto, že zřejmě nosil v poměrně viditelném podpažním pouzdru velikánskou pistoli. Oči měl bleděmodré, ale proti jeho bělostným vlasům a obočí se zdály být tmavší. Také měl široký, zářivý úsměv; byl bych rád věděl, jestli má na zubech korunky.
Zatelefonoval jsem mu dnes ráno, protože se mi prostě vůbec nedařilo zastihnout telefonicky Warrena nebo Toots a posledně, když jsem se vydal pátrat sám, postřelili mě. Pěkně děkuju. V m…
