Kapitola 10
Ten večer, kdy byla zavražděna Darcy Wellesová, parkovali mezi osmou a desátou v garáži za rohem od restaurace Marino tři muži. Poručík Byrnes rozhodl, že bude nejlepší uhodit na všechny tři hned ve čtvrtek večer. Jestli je jeden z nich vrah, pak je nejvyšší čas. A i když se ukáže, žé jsou všichni tři nevinní, je lepší chytit je doma večer než čekat do rána. Pátek je pracovní den a jestli chodí všichni do práce, vynesla by návštěva u nich doma třikrát nic. Musely by se klást otázky tomu, kdo otevře dveře, a za těmi pravými by se muselo do zaměstnání. Raději dnes, kout železo, dokud je žhavý, a mimoto, kdo zaváhá, nežere. Takhle uvažoval poručík.
Pět detektivů z šesti, kteří měli pracovat ve dvojicích, by bylo radši zůstalo doma v posteli, než se honilo s vyplazeným jazykem po městě za člověkem, který třeba ani není pachatelem. Pachatel bylo slovo, na které si potrpěl Ollie Weeks. Ollie byl ten šestý detektiv ze tří part po dvou mužích a daleko radši se zúčastnil honby než trčel v bytě, který, jak uznával i on, byl vyloženě nehostinný. Poručík Byrnes si nebyl úplně jistý, jestli se podle předpisů smí Ollie eventuální razie zúčastnit. Ollie zase namítal, že třetí mrtvola se našla v třiaosmdesátým, a tak má právo s nimi jít. „Mimoto,“ zdůrazňoval nenápadně, „na ty zatracený potvrzenky v garáži sem si vzpomněl já, a nebejt jich, tak nemáme tyhle mena a adresy, a tak ty řeči vokolo smažem, že jo, pane poručíku?“
Bylo přibližně půl jedenácté, když se vydali do města. Ollieho Weekse vyfasoval Carella. Zvedl oči k nebi, když šli dolů k neoznačenému sedanu. Ollie se na to vyfiknul. Měl kostkovaný dvouřadový kabát s páskem a loveckou čepici s klapkami na uši; počasí, dosud tak mírné, se změnilo, a sotva zapadlo slunce, citelně se ochladilo. Říjnové líbánky zřejmě skončily. Carellovi, který měl na sobě to, co si oblékl ráno, bylo trochu zima, a doufal, že v tom sedanu bude fungovat topení. Nefungovalo.
Majitel vozu mercedes-benz s číslem 604J29 bydlel asi deset minut od policejní stanice. Jmenoval se Henry Lytell.
„To meno je mi povědomý,“ řekl Ollie. Řídil. Carella vedle něho se přes něj nakláněl a bušil pěstí do topení, aby ho přiměl k činnosti.
„Nepřipadá ti ňák povědomý? Henry Lytell?“
„Nepřipadá,“ řekl Carella. „Vzdávám se, kašlu na to.“
„Měli by vám dát nový auťáky,“ řekl Ollie.
Carella něco zamručel, vyhrnul si límec sportovního saka a snažil se do něj zachumlat.
„Víš, jak to dělám já?“ zeptal se Ollie. „Já mám ve svým fáru vždycky rezervní hadry, kdyby jako přituhlo nebo lilo nebo něco, znáš Isolu.“
„Hm,“ řekl Carella.
„Víš, co jsme měli udělat? Vzít mý fáro a ne tuhle rozvrzanou kraksnu. U nás v třiaosmdesátým máme úplně nový auťáky, fordy mercury. Poručík je příde vomrknout pokaždý, když se vrátíme, nesmí na nich bejt ani škrábnutíčko. My si to umíme zavonačit. To meno je mi povědomý. Henry Lytell. Není to herec nebo něco?“
„Mně nic neříká,“ odpověděl Carella.
„Lytell, Lytell. Určitě se tak někdo menuje,“ řekl Ollie.
Carella si odpustil poznámku, že jelikož se někdo Lytell jmenuje, tak to něčí jméno být musí. Uvažoval, že si měl vzít dneska ráno do služby dlouhé spodky.
„Ten Henry mě mejlí,“ řekl Ollie. „Jaká že je to adresa?“
„Holmesova 843.“
„Jako Sherlockova?“
„Jo.“
„Když se strefíme, tak je to fifty-fifty, jasný?“ řekl Ollie. „Vo slávu se dělí voba revíry.“
„Děláš si chutě na místo policejního prezidenta?“ zeptal se Carella.
„Já sem spokojenej tam, kde sem,“ řekl Ollie. „Ale spravedlnost musí bejt.“
„Není ti tu zima?“ řekl Carella.
„Mně ne. Tobě jo?“
„Jo.“
„Má pršet,“ řekl Ollie.
„A to se oteplí?“
„Jen říkám.“
Chvíli mlčeli.
„Říkal ti Meyer, co sem mu povídal vo Blues z Hill Street?“ zeptal se Ollie.
„Ne,“ řekl Carella.
„Vo žalobě na Blues z Hill Street?“
„Neříkal mi nic. Kdo chce žalovat Blues z Hill Street?“
„Podle mýho bysme je měli žalovat ty a já.“
„Proč?“
„Nezdá se ti, že Furillo je to samý co Carella?“
„Nezdá,“ řekl Carella.
„Nemyslíš, že Charlie Weeksje to sa…
