Kapitola 3
V úterý ráno 11. října přivezla balíková pošta pečlivě zapakovaný balíček. Byl adresován 87. policejnímu revíru a přijal jej v ohlašovně seržant Dave Murchison zároveň s ostatní ranní poštou. Murchison si balíček podezíravě změřil a pak si ho přiložil k uchu, jestli netiká. Dneska člověk neví, jestli v balíčku bez zpáteční adresy není bomba.
Tikání neslyšel, ale to nic neznamenalo. Dneska si každý kutil dokáže vyrobit doma něco, co ani netikne! Přemýšlel, jestli nemá uvědomit pyrotechniky, ale udělal by ze sebe parádního vola, kdyby přišli a zjistili, že v balíčku jsou bonbony či co. Murchison byl starý a zkušený policajt a věděl, že jeden ze základních zákonů, jak u policie přežít, je krýt si záda. Zdvihl sluchátko a zavolal kancelář kapitána Fricka.
87. revír měl sto osmdesát šest uniformovaných policistů a šestnáct detektivů v civilu; všem velel kapitán Frick. Většina mužstva si myslela, že kapitán Frick měl být už dávno v penzi, ani ne tak z časových důvodů, jako z mentálních. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že kapitán Frick nemá všech pět pohromadě a není s to zavázat si ráno tkaničky u bot, natož činit rozhodnutí, na nichž by mohl záviset život nebo smrt v situacích, s nimiž se jeho lidé denně setkávali na ulicích svého revíru. Frick měl bílé vlasy. Odjakživa. Pokládal je za doplněk své modré uniformy. Nedovedl si pro sebe představit zaměstnání, kde by musel nosit něco jiného než tu modrou uniformu, která tak nádherně doplňovala jeho důstojné bílé vlasy. A zlaté šňůry - ty zlaté šňůry na uniformě ho taky těšily. Těšilo ho být policistou. Netěšilo ho, když mu seržant z ohlašovny telefonicky oznámil, že ranní poštou přišla podezřele vypadající zásilka.
„Jak to, podezřele?“ zeptal se Murchisona.
„Nemá zpáteční adresu,“ řekl Murchison.
„Co je na razítku?“ zeptal se Frick.
„Calm’s Point.“
„To není náš revír,“ řekl Frick.
„Není, pane kapitáne.“
„Pošli to zpátky,“ řekl Frick. „Nechci s tím nic mít.“
„Kam to mám poslat zpátky, pane kapitáne?“ zeptal se Murchison.
„Do Calm’s Pointu.“
„Kam do Calm’s Pointu? Nemá to zpáteční adresu.“
„Tak to pošli zpátky na poštu,“ řekl Frick. „Ať si s tím lámou hlavu oni.“
„A co když to vybouchne?“ zeptal se Murchison.
„Proč by to mělo vybouchnout?“
„Co když je tam bomba? Co když to pošlem zpátky na poštu a ono to vybouchne a zabije sto poštovních zaměstnanců? Jak bysme vypadali?“ řekl Murchison.
„Tak co chceš teda dělat?“ zeptal se Frick. Díval se na své boty a myslel si, že potřebujou vyleštit. O polední přestávce si zajde do holičské oficíny na rohu Culverovy a Smithovy, tam mu je vyleští.
„To bych rád slyšel od vás,“ řekl Murchison. „Co s tím udělat.“
Odpovědnost, říkal si Frick. Samá odpovědnost. Krejt si záda, říkal si. Motyka spustí a nahoře budou řádit. Člověk neví, kdy do nich něco vjede. Pak jsou hotovej postrach!
„Co byste doporučoval, seržante?“ zeptal se.
„Já se ptám, co doporučujete vy,“ řekl Murchison.
„Navrhujete zavolat pyrotechniky?“
„Na vaše doporučení, pane kapitáne?“ zeptal se Murchison.
„Je to prostě otázka každodenní rutiny,“ řekl Frick. „Ty už to zvládneš.“
„Rozkaz, pane kapitáne, jak byste to zvládnul vy?“
Oba muži byli mistry v umění krýt si záda a zřejmě se octli v slepé uličce. Frick přemýšlel, jak formulovat rozkaz, aby nevypadal jako rozkaz, Murchison seděl a doufal, že mu Frick neřekne, aby balíček otevřel. I když tam nakrásně bomba nebude, člověk otevře takovouhle krásně zapakovanou zásilku a vysype se z ní svinstvo, vypadá to jako sekanej azbest, a rovnou plác na stůl nebo na čistý modry kalhoty. Seděl a přemýšlel, jak přimět Fricka, aby se vyjádřil jednoznačně a ten zatracenej krám mu zmizel ze stolu dřív, než mu to vybouchne do ksichtu.
„Udělej, co uznáš za dobrý,“ řekl Frick.
„Rozkaz, pane kapitáne, pošlu to k vám nahoru,“ řekl Murchison.
„Ani nápad,“ řekl Frick okamžitě. „Žádný zatracený bomby mi nahoru neposílej!“
„Kam teda?“ zeptal se Murchison.
„Už jsem řek! Zpátky na poštu!“
„Rozkaz, pane kapitáne! Když to na …
