13
Studený, tvrdý déšť bušil do ranních únorových ulic a odplavoval většinu toho, co zbylo z víkendového sněhu.
Před budovou soudu se shromáždili Kazatel a jeho lidé na podporu dnešního korunního svědka, jímž byl sám Sonny Cole. Demonstranti skandovali „Dvojí křivda! Dvojí křivda!“, což nebyl název nové hry, ale Kazatelův názor na to, co se děje se Sonnym Colem.
Kazatel se ve skutečnosti jmenoval Thomas Raleigh, ale zřekl se tohoto jména, které mu dala otrokářská společnost, a zvolil si módnější Akbar Zaroum, což znělo poněkud africky a odpovídalo současné situaci v době zvýšeného povědomí vlastních kořenů. Ale ať už si říkal Petr nebo Pavel, odhadovalo se, že jen minulý rok utratilo město na 1
400 000 dolarů za zvýšený policejní dohled při různých jeho pochodech, protestech a demonstracích.
„Dvojí křivda!“ hulákal do svého megafonu. „Dvo-jí- křiv-da!“ a jeho stoupenci stojící za ním vyřvávali to heslo do ledového deště: „Dvojí křivda!“
To heslo bylo na hony vzdáleno od reality.
Sonny Cole byl obviněn ze dvou vražd. K vraždám došlo na dvou různých místech a v rozmezí několika týdnů. Oběti byly dvě. Nyní stál před soudem pro vraždu Anthonyho Carelly. Příští měsíc bude stát před soudem pro vraždu Dolly Simmsové. V žádném případě nemohlo nikoho ani napadnout, že by byl souzen pro týž zločin podruhé; právě tomu má zabránit systém druhého soudního řízení. Ale Kazatel vycházel z teorie, že když se velká lež opakuje hodně často, lidé ji přijmou jako pravdu. V dlouhém černém kabátě a červeném fezu, na očích tmavé brýle pocákané od deště, dlouhé černé vlasy ulízané dozadu, tlustý masivní zlatý krucifix na krku a megafon u úst, přecházel Zaroum za modrobílým policejním hrazením, postaveným před soudní budovou, a skandoval své heslo. Jeho stoupenci přešlapovali slavnostně za ním, všichni v tmavě modrých trenčkotech, bílých košilích a rudých vázankách a podupávali v rytmu hesla: Dvo-jí-křiv-da-dvo-jí-křiv-da! A pršelo a pršelo.
V soudní budově vypovídal Sonny Cole.
* * *
Mohl to být hezký chlapík, nemít na tváři jizvu od obočí přes lícní kost až k bradě. Addison mu rozmluvil účes, který Sonnyho zdobil ve vězení a s kterým podle právníka vypadal, jako kdyby si posadil na hlavu černý kořenáč.
Učesal se tedy na soudní přelíčení jinak: dal se ostříhat na nenápadného ježka, takže vypadal jako univerzitní student.
Aby zvýšil tento dojem, měl na sobě šedivé tvídové sako, o něco tmavší šedé flanelové kalhoty, bílou košili na zapínání a modrou kravatu. A brýle, což mu podle Addisona dodávalo důstojného vzezření kulturního člověka. Cole ve skutečnosti brýle potřeboval, bez nich šilhal, což zas podle Addisona nepůsobí na ostatní příjemně.
„Pane Cole,“ říkal teď, „slyšel jste v této soudní síni výpovědi, týkající se událostí, k nimž došlo na ulici před pekařstvím A & L večer 17. července minulého roku, není- liž pravda?“
„Slyšel,“ řekl Cole.
Mluvil tiše. Příjemný hlas. Hluboký. Dobře modulovaný.
Hlas uvážlivého, rozumného muže.
„A slyšel jste výpovědi, týkající se toho, zda šlo o jednoho muže nebo dva nebo tucet…“
„Vznáším námitku, Vaše Ctihodnosti.“
„Námitka se připouští.“
„To byla jen malá nadsázka, Vaše Ctihodnosti, promiňte,“ řekl Addison s úsměvem a omluvně rozpřáhl ruce. „Beru otázku zpět. Pane Cole, vzpomínáte si, kde jste byl vloni 17. července kolem půl deváté večer?“
„Vzpomínám.“
„Byl jste před pekařstvím A & L?“
„Nebyl.“
„Můžete nám říct, kde jste byl?“
„Seděl jsem v autobuse z Greenvillu v Jižní Karolíně.“
„Co jste dělal v Greenvillu?“
„Jen jsem tamtudy projížděl, pane obhájce. Chtěl jsem se porozhlídnout po Spojených státech.“
„Říkáte, že jste seděl v autobuse?“
„Ano, pane obhájce.“
„V kolik hodin jste nastoupil do toho autobusu?“
„Kolem šestý hodiny, tak nějak.“
„Kam jste jel?“
„Sem, pane obhájce.“
„Seděl jste v autobuse, který jel sem do města, je to tak?“
„Ano prosím.“
„Můžete mi říct přibližně, kde jste byl v půl deváté ten večer? V kterém městě například. Nebo státě.“
„Myslím, že jsme byl…
