12. KAPITOLA
Atkinsova korunní svědkyně byla žena, která, jak prohlásila, viděla Mary Bartonovou zahrabávat mrtvolku dítěte v zahradě v noci třicátého prvního srpna. Na přelíčení se oblékla do zeleného kostýmu s drobnou červenou broží – každý už cítil blízké Vánoce, ačkoliv bylo teprve jedenáctého prosince. Charlotta Carmodyová zaujala místo na svědecké stolici, posadila se a zkřížila nohu přes nohu.
Podívala se nejprve na porotu, potom na Atkinse a zhluboka se nadechla, jako by se chystala poslat mou klientku rovnou na elektrické křeslo.
Atkins spoléhal na fakta, o nichž bude jeho svědkyně vypovídat, a byl spokojený, že její příjemné chování a vzhled budou příznivě působit na porotu. Trpělivě a rozvážně ji nechal vypovídat, že bydlí hned vedle obžalované, že s ní udržovala sousedské vztahy…
Všechno to už uvedla při předběžném výslechu.
… a že s ní mluvila nejmíň dvacetkrát během těch šesti měsíců, co byli přímo vedle ní, nejdřív přes nízký živý plot oddělující jejich pozemky, později přes dřevěný plot, když se změnila vyhláška.
Atkins ji vyzval, aby ukázala na ženu, kterou znala jako Mary Bartonovou, a pak vedl nekompromisně svou svědkyni k vylíčení noci třicátého prvního srpna. Požádal ji, aby soudu pověděla, co viděla.
Charlotta klidně opakovala, že už byla v posteli a dívala se na televizi, když cosi zvenčí zaslechla. Vstala a šla k oknu…
To všechno už předtím vypověděla pod přísahou.
… a ve světle úplňku viděla Mary Bartonovou…
Porota tiše poslouchala.
Poslouchali, dívali se a sotva dýchali.
… viděla Mary Bartonovou v modrých bavlněných šatech a bílých teniskách…
Všechno do sebe perfektně zapadá… Porotci si vybavovali všechna ostatní svědectví, která popisovala stejné šaty a tenisky.
… viděla Mary Bartonovou s lopatou v rukou…
„Jak vykopala jámu a hodila do ní tělo děvčátka.“
Přesně ta slova, jež užila při předběžném výslechu.
Nikdo jí neodporoval. Až dosud ne. To čekalo na mě, až přijdu na řadu. Zatím Atkins nutil svědkyni, aby „nám“ řekla, jak byla vyděšená a že nešla hned na policii, protože se bála pomsty té ženy, kterou podezřívala…
„Vznáším námitku, Vaše Ctihodnosti.“
„Vaše Ctihodnosti,“ protestoval, Atkins, „svědkyně ještě nedokončila…“
„Svědkova podezření nejsou přípustná,“ řekla soudkyně, „ať se týkají čehokoliv. Námitka se připouští.“
„Slečno Carmodyová, vy jste předtím identifikovala ženu, kterou jste znala jako svou sousedku Mary Bartonovou,“ řekl Atkins. „Nyní bych vás prosil, abyste se rozhlédla po soudní síni a řekla mi, jestli žena, kterou jste viděla pohřbívat to děvčátko třicátého prvního srpna, je zde.“
Chtěl porotě zdůraznit, že ten netvor je mezi námi.
„Ano, je zde,“ řekla Charlotta.
„Můžete na ni, prosím, ukázat?“
„Sedí tamhle na lavici obžalovaných,“ řekla Charlotta a ukázala na Mary.
„Ukazujete na obžalovanou v tomto přelíčení?“
„Ano.“
„Je Mary Bartonová žena, kterou jste viděla pohřbívat nahé dítě?“
„Ano, je to ona.“
„Děkuji vám. Svědkyně je k dispozici,“ řekl Atkins.
Nespěchal jsem. Podíval jsem se ještě jednou na strojem psanou zprávu, kterou mi Warren přinesl do kanceláře časně ráno, přerovnal jsem několik náhodných a nedůležitých papírů, naklonil jsem se, abych cosi pošeptal Andrewovi, a teprve potom jsem vstal a odebral se ke svědeckému pódiu. Řekl jsem: „Jsem rád, že se zase setkáváme, slečno Carmodyová.“
Mlčela.
Přikývla.
„Pamatujete se na mě?“
„Ano, pamatuji.“
„Probíral jsem s vámi vaše přísežné svědectví, vzpomínáte si?“
„Ano.“
„Bylo to šestého října, vzpomínáte si?“
„Ano.“
„V mé kanceláři na Heron Street, bylo to tak?“
„Ano, to souhlasí.“
„A předpokládám, že si také pamatujete, co jste mi řekla pod přísahou.“
„Ne slovo za slovem.“
„Nevadí, máme tu vaši výpověď,“ řekl jsem, „kdybyste potřebovala osvěžit paměť, pokud se týče přesného znění.
Vzpomínáte si například, že jste mi řekla, že vaše vztahy se slečnou Bartonovou byly sousedské. Myslím, že přesně toho slova jste užila, ale můžeme nahlédnout do záznamu, jestli…“
„Ano, užila jsem to…
