Kapitola 9
Seběhlo se to takhle.
Všechno jsem se dozvěděl až v nemocnici.
Ležel jsem v nemocnici šest dnů a Bloom mě chodil často navštěvovat a vyprávěl mi o jeho a Rawlesově návštěvě v Crowellově bytě. Také se přiznal, že za mnou chodí tak často, protože má pocit viny za mé poranění. Podpořil tak Frankovo tvrzení, že Židé a Italové trpí ze všech národů světa nejsilnějším pocitem viny. Bloom vykládal, že především jsem tam vůbec neměl být. Zadruhé jsem měl zůstat ve voze. Zatřetí jsem se neměl pokoušet Crowella zastavit. Měl jsem utíkat přesně opačným směrem. Svou usilovnou snahou vysvětlit mi, proč se cítí provinile, Bloom způsobil, že jsem se začal cítit provinile já sám. A tak jsme oba seděli v mém nemocničním pokoji a cítili se provinile. Vyprávěl mi, co se přihodilo během patnácti minut, jež předcházely mojí „nehodě“, jak tomu pořád říkal.
Přiblížili se prý s Rawlesem k bytu podezřelého – do Bloomova vyprávění sem tam probleskla hantýrka policejních služebních hlášení –, naslouchali za dveřmi a zjistili, že podezřelý je uvnitř ve společnosti další osoby, nejspíše ženského pohlaví. Prohlásili se, stojíce stranou od dveří, protože byl-li uvnitř opravdu vrah, dalo se čekat, že po nich hned začne pálit. Žádná střelba se však neozvala. Crowell je skrz dveře požádal, aby chviličku počkali, a pak jim otevřel, oblečený jenom v kalhotách, bez košile a bos, a vyptával se, co od něj chce policie tak brzy ráno. Bloom se ho – v souladu s předpisy – otázal, zda by, prosím, mohli vejít dovnitř, a Crowell odpověděl: „Ale jistě, mám tu ovšem společnost,“
Společnost Crowellovi dělala táž černoška jménem Letitia Holmesová, která u něj byla už i tu minulou noc, kdy ho Bloom navštívil. Zřejmě jí ještě nespravili sprchu. Zeširoka jim začala líčit, jak je pro ni nepohodlné chodit se sprchovat k Jackiemu, a pohoršené Bloomovi oznámila, že by si policie měla raději podat lidi z bytového úřadu, místo aby ve dvě ráno bušila lidem na dveře. Zatímco mluvila, oblékala se, aniž by jí nějak zvlášť vadila Bloomova a Rawlesova přítomnost, když si natahovala kalhotky, oblékala se do pruhovaných šatů a obouvala si sandály. Už se chystala odejít, když ji Rawles zarazil: „Okamžik, sestřičko,“ na což mu odsekla, že on není žádnej její bratr, ale přesto se posadila na okraj postele, brumlajíce něco o rozbité sprše a o černoších, co se dali k policajtům, až ji Rawles okřikl, ať kouká držet hubu, že tady mají práci.
Bloom se začal vyptávat, kde byl Crowell včera večer od půl sedmé do půl deváté, a Crowell byl zprvu trochu zmatený a chtěl vědět, jestli Bloom myslí včera od půl sedmé do půl deváté, nebo dneska od půl sedmé do půl deváté. Myslí Bloom dneska večer – tedy v pátek –, anebo myslí včera večer, ve čtvrtek? Bloom mu sdělil, že jsou dvě hodiny ráno, čili už máme sobotu, přesně řečeno sedmadvacátého srpna, a že se ptá, co dělal včera, v pátek, dvacátého šestého srpna, mezi půl sedmou a půl devátou večer.
„Aha,“ řekl Crowell a začal vysvětlovat, že včera večer, tedy v pátek (tedy v den, kdy Sunny McKinneyovou někdo zastřelil a hodil mi ji do bazénu) byl tady doma s Lettie, která se přišla osprchovat, protože má pořád rozbitou tu sprchu.
„Je to pravda?“ zeptal se Rawles. „Byla jste tu včera večer od půl sedmé?“
„Byla jsem zrovna tady,“ ujistila ho Lettie.
„To bylo dlouhé sprchování,“ poznamenal Rawles.
„A neodešel někdo z vás během té doby z bytu?“ zajímal se Bloom.
„Byli jsme oba tady,“ tvrdil Crowell, „že jo, Lettie?“
Lettie přikývla.
„Tak mě napadá, nebude vám vadit, když se tu trochu porozhlédneme?“ nadhodil Rawles.
„A proč?“ chtěl vědět Crowell.
„Věděl jste o tom, že se Jack McKinney chystal koupit fazolovou farmu?“ zeptal se ho Bloom.
„Uvidíme, jestli něco najdeme,“ řekl Rawles.
„Co třeba?“ odsekl Crowell. „No jistě.“
„Takže vám nevadí, když se tady porozhlédneme?“
„Ne, řekl jsem jen jistě, věděl jsem, že Jack kupoval farmu.“
„A věděl jste, co s ní zamýšlel?“
„Asi chtěl pěstovat fazole,“
„A co takhle trávu?“ prohodil Rawles…
