Celá e-kniha Cyankáli v šampaňském ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 5
ALEXANDRA FARRADAYOVÁ
Sandra Farraydayová nezapomněla na Rosemary Bartonovou.
Myslila na ni právě v této chvíli — myslila na to, jak se tu noc v restaurantu zhroutila na stůl.
Vzpomněla si, jak se sama ostře nadechla, a jak potom, když vzhlédla, shledala, že se na ni Stephen dívá…
Přečetl si pravdu v jejích očích? Uviděl nenávist a směs hrůzy a vítězoslávy?
Už je tomu skoro rok — a v její mysli je všecko čerstvé, jako by se to bylo stalo včera! Co je to platné, když je člověk mrtev, a žije dál ve vaší mysli. To udělala Rosemary. Žije v Sandřině mysli — zdalipak také v Stephenově? To nevěděla, ale pokládala to za pravděpodobné.
Luxembourg — ta odporná restaurace s výborným jídlem, s výtečnou rychlou obsluhou, s přepychovou výzdobou a zařízením. Místo, kterému není možná se vyhnout, protože vás tam lidé pořád zvou.
Byla by ráda zapomněla — ale všechno se spiklo, aby musela vzpomínat. I Fairhaven budil vzpomínky, když se teď George Barton usadil vedle nich.
Bylo to od něho opravdu velmi podivné. George Barton byl celkem vzato podivný člověk. Nebyl to vůbec soused, jakého by ráda viděla. Jeho přítomnost v Little Priors zničila kouzlo a klid, jaký jí dával pobyt v Fairhavenu. Vždycky, až do tohoto léta, to bylo místo, kde si člověk odpočinul a načerpal nových sil, místo, kde byli se Stephenem šťastni — totiž, jestli někdy byli šťastní.
Sevřela rty do tenké čáry. Ano, tisíckrát ano! Mohli být šťastni, nebýt Rosemary. Rosemary rozbila tu křehkou stavbu vzájemné důvěry a něhy, kterou si se Stephenem začali budovat.
Něco, nějaký instinkt jí přikazoval, aby skryla před Stephenem svou vášeň, svou naprostou oddanost. Milovala ho od oné chvíle, kdy v salóně jejích rodičů přišel k ní a předstíral, že je plachý a že neví, kdo ona je.
Neboť on to věděl. Nemohla by říct, kdy si to poprvé připustila. Nějaký čas po jejich svatbě, jednoho dne když jí podával jasný výklad, jak použít politického vlivu k prosazení nějakého zákona.
Tenkrát jí prolétlo hlavou: „To mi něco připomíná. Co jen?“ Později si uvědomila, že to byla v podstatě stejná taktika, které tenkrát použil v jejich domě. Vzala to na vědomí bez překvapení, jako by to bylo něco, čeho si byla dlouho vědoma, ale co se teprve teď vynořilo na povrch její mysli.
Od prvního dne jejich manželství si uvědomila, že ji nemiluje tak jako ona jeho. Ale pokládala za možné, že je opravdu neschopen takové lásky. Ta síla milovat byla jejím vlastním nešťastným dědictvím. Tak zoufale o někoho stát, mít takovou sílu citu, to je u žen neobvyklé! Byla by pro něj ochotně zemřela; byla by schopna pro něj lhát, strojit intriky, trpět pro něj! Místo toho přijala hrdě a zdrželivě místo, které jí vykázal. Chtěl od ní spolupráci, sympatii, aktivní pomoc a radu. Chtěl od ní ne její srdce, ale rozum, a ty materiální výhody, které jí dával její rod.
Jednu věc by nikdy neudělala — aby ho uvedla do rozpaků tím, že by mu projevila sílu svého citu, který by nemohl stejnou měrou opětovat. A upřímně věřila, že ji má rád, že ho těší být s ní. Předvídala, že v budoucnosti to bude nepoměrně lehčí, předvídala čas plný něhy a přátelství.
To je jeho způsob, jak ji miluje, myslila si.
A pak přišla Rosemary.
Někdy se s bolestným, trpkým sevřením rtů divila, jak si může myslet, že ona nic neví. Věděla to od první chvíle — tam ve Sv. Mořici — když ho poprvé viděla, jak se na tu ženu podíval.
Věděla přesně den, kdy se ta žena stala jeho milenkou.
Poznala voňavku, kterou ta ženská užívala…
Mohla číst v Stephenově zdvořilé tváři, v roztržitém pohledu jeho očí, nač právě vzpomíná, co si myslí o — o té ženské — o té ženské, od které právě odešel!
Je těžké, pomyslela si chladně, změřit utrpení, kterým prošla. Den co den snášela muka zatracenou a mohla se opřít jen o svou víru a odvahu — o svou přirozenou pýchu. Neukáže, nikdy neukáže, co cítí. Zhubla, byla útlejší a bledší, kosti pod napjatou kůží na čele a na ramenou byly zřetelnější. Nutila se jíst, ale nemohla se přinutit spát. Dlouhé noční hodin…
