KAPITOLA 3
ANTHONY BROWNE
Anthony Browne vzpomínal na Rosemary Bartonovou a mračil se.
Byl zatracený blázen, že se s ní kdy zapletl. Ačkoliv je to omluvitelné! Byl na ni určitě pěkný pohled. Ten večer v Dorchesteru nebyl schopen dívat se na nic jiného. Byla krásná jako huriska — a taky asi tak inteligentní!
Přesto ho to pořádně vzalo. Vynaložil spoustu energie, aby našel někoho, kdo by ho představil. Což bylo skutečně neodpustitelné, když se měl zabývat jen svým úkolem, Koneckonců netrávil své dny v Claridgi pro své potěšení.
Ale Rosemary Bartonová byla dost krásná, aby se dalo omluvit chvilkové odvrácení od povinnosti. Teď je lehké smát se sám sobě a divit se, proč byl takový blázen. Naštěstí nemusí ničeho litovat. Hned jak s ní promluvil, kouzlo trochu pominulo. Věci nabyly svých oblých rozměrů. To nebyla láska — ani ještě bláznivé zamilování. Měla to však být příjemná zábava, nic víc a nic míň.
No a on se bavil. A Rosemary se také bavila. Tančila jako anděl, a ať s ní šel kamkoli, muži se po ní ohlíželi. To dávalo člověku příjemný pocit. Dokud nepromluvila. Děkoval bohu, že s ní není ženatý. Až by mu ta dokonalá tvář a postava zevšedněly, co pak? Nedovedla ani inteligentně naslouchat. Patřila k tomu druhu žen, které čekají, že jim každé ráno u snídaně budete říkat, jak vášnivě je milujete!
Co je to platné myslit teď na ty věci.
Přece jen se do ní zamiloval, ne?
Točil se kolem ní. Telefonoval jí, chodil s ní do společnosti, tančil s ní, líbal ji v autě. Byl na nejlepší cestě dělat kvůli ní ze sebe blázna, až přišel ten překvapující, neuvěřitelný den.
Pamatoval si přesně, jak vypadala, s hřívou kaštanových vlasů shrnutou k jedné straně, se sklopenými řasami, skrze něž zářily tmavě modré oči. Ta křivka měkkých rudých úst.
„Anthony Browne. Máte hezké jméno!“
Řekl lehce: „Náramně solidní a úctyhodné. Jeden komoří Jindřicha VIII. se jmenoval Anthony Browne.“
„Patrně váš předek?“
„Na to bych nepřísahal.“
„To byste udělal dobře!“
Zvedl tázavě obočí.
„Patřím ke koloniální větvi.“
„Snad italské?“
„Aha,“ zasmál se, „mám olivovou pleť? Moje matka byla Španělka.“
„Tím se to vysvětluje.“
„Co se vysvětluje?“
„Mnoho se tím vysvětluje, pane Anthony Browne.“
„Moje jméno se vám nějak líbí.“
„Už jsem vám řekla, že je to hezké jméno.“
A pak jako když zčistajasna udeří hrom: „Hezčí než Tony Morelli.“
Na okamžik nemohl uvěřit svým uším! Bylo to neuvěřitelné! Nemožné!
Chytil ji za paži. Vytrhla se z jeho drsného sevření,
„Au, to bolí!“
„Kde jste přišla k tomu jménu?“
Jeho hlas byl drsný, výhružný.
Zasmála se, potěšena účinkem svých slov. Neuvěřitelná hlupačka! „Kdo vám to pověděl?“
„Někdo, kdo vás poznal.“
„Kdo to byl? To je vážné, Rosemary. Musím to vědět.“
Pohlédla na něj ze strany.
„Jeden můj bratranec se špatnou pověstí, Viktor Drake.“
„S nikým takovým jsem se nesetkal.“
„Asi toho jména neužíval, když jste ho znal. Z ohledu na rodinu.“
Anthony řekl pomalu: „Rozumím. Bylo to ve vězení?“
„Ano. Četla jsem Viktorovi levity — říkala jsem mu, že nám dělá hanbu. Samozřejmě mu to bylo jedno. Pak se zasmál a řekl: ‚Ty sama nejsi vždycky vybíravá, zlatíčko. Viděl jsem tě tuhle večer tancovat s jedním bývalým kriminálníkem — jedním z tvých ctitelů. Slyšel jsem, že si říká Anthony Browne, ale v base byl Tony Morelli.‘“
Anthony řekl nedbale: „To musím obnovit svou známost s tím přítelem z mládí. My staří kriminálníci musíme držet pohromadě.“
Rosemary zavrtěla hlavou.
„Na to je pozdě. Odjel lodí do Jižní Ameriky. Včera odplul.“
„Rozumím.“ Anthony se zhluboka nadechl. „Takže vy jste jediný člověk, který zná mé provinění?“
Přikývla. „Nepovím to na vás.“
„Radši to nedělejte.“ Jeho hlas zpřísněl. „Podívejte, Rosemary, tohle je nebezpečné. Nechcete přece, aby tu vaši krásnou tvářičku nekdo pořezal, že? Jsou lidé, kteří se nezastaví před takovou maličkostí, jako je zničit ženskou krásu. A taky dovedou někoho klidně oddělat. To se nestává jen v knihách a filmech. Stává se to i ve skutečném životě.“
„Vyhrožujete mi, Tony?“
„Jenom vás varuju.“
Bude mít to varování na ni účinek? Uvědomuje si, že on to myslí smrtelně vážně? Ta bláhová husička. Nemá v té své krásné prázdné hlavičce špetku rozumu. Nemůže se na ni spolehnout, že bude držet pusu. Přesto se Anthony musí pokusit a vtlouct jí to do hlavy.
„Zapomeňte, že jste kdy slyšela jméno Tony Morelli, rozumíte?“
„Ale mně to vůbec nevadí, Tony, nejsem vůbec úzkoprsá. Pro mě je to ohromný zážitek setkat se se zločincem. Nemusíte se za to stydět.“
Nemožně pitomá. Chladně na ni pohlédl. V tu chvíli se divil, jak si mohl kdy myslit, že o ni stojí. Nikdy nesnášel hloupé ženské — ani když měly hezkou tvářičku.
„Zapomeňte na Tonyho Morelliho,“ řekl výhružně. „Myslím to vážně. Nikdy už to jméno neříkejte.“
Musí zmizet. Nic jiného nezbývá. Na mlčení tohohle stvoření se nedá spoléhat. Bude mluvit, kdykoli ji to napadne.
Usmívala se na něho okouzlujícím způsobem, ale už to na něho nepůsobilo.
„Nepouštějte na mě hrůzu. Vezměte mě radši příští týden na taneční večírek k Jarrowovým.“
„Nebudu tady. Jedu pryč.“
„Ne před oslavou mých narozenin. Nemůžete mi teď utéct. Počítám s vámi. Neříkejte ne. Byla jsem moc nemocná s tou hroznou chřipkou a cítím se ještě příšerně slabá. Musíte mi vyhovět. Musíte přijít.“
Nemusil povolit. Mohl toho všeho nechat a rovnou odejít.
Tu však uviděl otevřenými dveřmi scházet dolů Iris, štíhlou a rovnou Iris, s její bledou tváří, černými vlasy a šedivýma očima. Iris, která nebyla zdaleka tak krásná jako Rosemary.
V tom okamžiku se nenáviděl za to, že padl za oběť Rosemarinu povrchnímu kouzlu, byť i v malé míře. Měl stejný pocit jako Romeo při vzpomínce na Rosalindu, když poprvé uviděl Julii.
Anthony Browne si to rozmyslel.
V jediné vteřině zaměřil své úsilí zcela jinam.
