Cyankáli v šampaňském (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 2

„Kéž by sem nikdy nebyli přijeli.“

Sandra Farradayová vyslovila ta slova s tak neobvyklou trpkostí, že se její manžel na ni překvapeně podíval. Jako by vyslovila jeho vlastní myšlenky — myšlenky, které se tak usilovně snažil skrýt. Tedy Sandra má stejné pocity jako on? Ona také pocítila, že pobyt ve Fairhavenu je pokažen, jeho klid porušen těmi novými sousedy bydlícími míli odtud za parkem.

Z náhlého popudu vyslovil nahlas své překvapení: „Nevěděl jsem, že máš stejný pocit, pokud jde o ně.“

Okamžitě, nebo se mu to aspoň zdálo, se stáhla do sebe.

„Sousedé na venkově, to je důležitá věc. Člověk musí být buď hrubý, nebo příjemný; nemůže udržovat jen příjemné známosti jako v Londýně.“

„Ne,“ řekl Stephen, „to nemůže.“

„A teď abychom šli na ten podivný večírek.“

Oba mlčeli a v duchu probírali scénu při obědě. George Barton byl přátelský, dokonce velmi živý, jako by byl v nitru nějak vzrušen, což oba poznali. George Barton byl tyto dny opravdu divný. Stephen si ho za Rosemarina života nikdy moc nevšiml. George byl prostě někde v pozadí jako laskavý a nudný manžel mladé a krásné ženy. Stephena nikdy netrápilo svědomí nad tím, že George podvádí s jeho ženou. George patřil k druhu manželů, kteří jsou podváděni. Byl o tolik starší, bez jakékoli přitažlivosti, která by udržela půvabnou a rozmarnou ženu. Zklamal se George? Stephen myslil, že ne. George jistě znal Rosemary velmi dobře, myslil si Stephen. Miloval ji a patřil k tomu druhu mužů, kteří jsou skromní, pokud jde o jejich vlastní schopnost udržet ženin zájem.

Přesto musil George trpět.

Stephen by byl rád věděl, co George cítil, když Rosemary zemřela.

V těch měsících po Rosemarině smrti vídali ho se Sandrou málo. Vrátil se do jejich života, teprve když se náhle objevil jako jejich blízký soused u nich na venkově, a Stephen si hned pomyslel, že se zdá jiný.

Byl živější, měl víc sebejistoty. A — ano, rozhodně byl divný.

Dnes byl také divný. Jak znenadání ze sebe vysypal to pozvání. Večírek na oslavu Irisiných osmnáctých narozenin. Tolik doufá, že Stephen a Sandra přijdou. Byli k nim tady tak hodní.

Sandra ovšem rychle řekla, že to bude pro ně potěšením. Stephen bude mít samozřejmě hodně práce, až se vrátí do Londýna, a ona sama má velmi mnoho únavných závazků, ale opravdu doufá, že to nějak udělají.

„Tak si hned stanovíme den, ano?“

Georgeova tvář — zdravě červená, usměvavá, naléhavá.

„Myslil jsem snad některý den v přespříštím týdnu, ve středu nebo ve čtvrtek? Ve čtvrtek je prvního listopadu. Bude vám to vyhovovat? Uděláme to kterýkoli den, aby se vám oběma hodil.“

Byl to druh pozvání, které nemůžete odmítnout, byl v něm jistý nedostatek společenského savoir-faire. Stephen si všiml, že Iris zrudla a vypadala rozpačitě. Sandra byla dokonalá. S úsměvem kapitulovala a řekla, že čtvrtek prvního listopadu se jim oběma velmi dobře bude hodit.

Stephen náhle vyslovil nahlas své myšlenky a řekl ostře: „Nemusíme tam chodit.“

Sandra k němu obrátila tvář. Tkvěl na ní přemýšlivý, uvážlivý výraz.

„Myslíš, že ne?“

„Je lehké nějak se vymluvit.“

„Jenomže na nás bude naléhat, abychom přišli někdy jindy — abychom si vybrali jiný den. Zdá se, — zdá se, že velmi usiluje o to, abychom přišli.“

„Nedovedu si představit proč. Je to Irisin večírek — a nemůžu uvěřit, že by tak moc toužila po naší společnosti.“

„Ne — to ne.“ V jejích slovech zněla starost.

Pak řekla: „Víš, kde má ten večírek být?“

„Ne.“

„V Luxembourgu.“

Leknutí ho málem zbavilo řeči. Cítil, jak mu z tváří mizí barva. Vzchopil se a pohlédl jí do očí. Namlouval si to jen, nebo ty oči něco říkaly?

„Ale to je bláznovství,“ zvolal a jeho hlas zněl trochu pronikavě a ostře, jak se snažil zakrýt vlastní pohnutí. „Luxembourg, kde — všechno to znovu křísit. Ten člověk musí být blázen.“

„Taky mě to napadlo,“ řekla Sandra.

„Ale pak pozvání rozhodně odmítnem. Ta — ta celá věc je strašně nepříjemná. Pamatuješ, jaký to vzbudilo rozruch na veřejnosti — na ty fotografie v novinách.“

„Pamatuju se, jak to bylo nepříjemné,“ řekla Sandra.

„Copak si neuvědomuje, jak by to pro nás bylo nepříjemné?“

„Má k tomu důvod, Stephene. Důvod, který mi řekl.“

„Jaký?“

Byl jí vděčný, že se na něho nedívala, když říkala:

„Vzal mě po obědě stranou. Řekl, že to chce vysvětlit. Pověděl mi, že to děvče — Iris — se nikdy jaksepatří nevzpamatovala z té rány nad smrtí své sestry.“

Odmlčela se a Stephen neochotně řekl: „No dobře, může to být konečně pravda — nevypadá dobře. Při obědě mě napadlo, jak špatně vypadá.“

„Ano, já si toho také všimla — ačkoliv se v poslední době zdála celkem zdravá a veselá. Ale říkám to, co mi pověděl George Barton. Řekl mi, že se Iris od té doby Luxembourgu vyhýbá, jak jen může.“

„To se nedivím.“

„Ale podle něho je to chyba. Zdá se, že se o té věci radil s nějakým neurologem — jedním z těch moderních specialistů — a podle jeho rady je třeba po šoku jakéhokoli druhu věci čelit a ne se jí vyhýbat. Je to, myslím, táž zásada, jako když po zřícení letadla okamžitě pošlou letce znovu létat.“

„Domnívá se ten neurolog, že dojde k další sebevraždě?“

Sandra odpověděla: „Domnívá se, že je nutno překonat spojování Luxembourgu s představou smrti. Je to koneckonců jen restaurace. Navrhl uspořádat normální večírek, na nějž by přišli pokud možno titíž lidé.“

„To jim bude moc příjemné!“

„Vadí ti to tolik, Stephene?“

Projelo jím rychlé bolestné leknutí. „Samozřejmě, že mi to nevadí,“ řekl rychle. „Jen jsem si myslel, že je to dost příšerný nápad. Mně osobně to ani v nejmenším nevadí… Myslel jsem ve skutečnosti na tebe. Jestli tobě to nevadí —“

Přerušila ho:

„Vadí mi to. Velmi mi to vadí. Mimochodem George Barton učinil pozvání tak, že je velmi těžké odmítnout. Konečně byla jsem v Luxembourgu od té doby často — a ty také. Neustále je tam člověk zván.“

„Ale ne za těchto okolností.“

„Ne.“

„Jak říkáš, je těžké odmítnout — a kdybychom to odložili, pozve nás znovu. Ale není, Sandro, důvod, proč bys tohle měla snášet. Já tam půjdu, a ty se můžeš na poslední chvíli omluvit — že tě bolí hlava nebo že jsi nastydlá — něco takového.“

Viděl, jak zvedla bradu.

„To by bylo zbabělé. Ne, Stephene, jestli půjdeš, půjdu taky. Konečně,“ položila mu ruku na paži, „ať naše manželství znamená sebemíň, mělo by znamenat alespoň to, že budeme společně snášet nesnáze.“

Ale on na ni strnule hleděl — ta jedna bolestná věta, která jí tak lehce uklouzla, jako by nahlas vyslovila věc dávno známou a nepříliš důležitou, mu úplně vzala řeč.

Když se vzpamatoval, řekl: „Proč tohle říkáš? Ať naše manželství znamená sebemíň?“

Pevně na něj pohlédla: „A není to pravda?“

„Ne, tisíckrát ne. Naše manželství znamená pro mě všecko.“

Usmála se.

„Myslím, že znamená — jistým způsobem. Jsme dobrý tým, Stephene. Naše spolupráce má uspokojivé výsledky.“

„Tak jsem to nemyslel.“ Cítil, jak zrychleně dýchá. Vzal její ruku do obou svých a pevně ji držel. „Sandro, copak nevíš, že jsi můj celý svět?“

A najednou to věděla. Bylo to neuvěřitelné — nečekané, ale bylo to tak.

Byla v jeho náručí a on ji k sobě tiskl a líbal ji a koktal nesouvislá slova.

„Sandro — Sandro — miláčku. Miluju tě… Tolik jsem se bál — tolik jsem se bál, že tě ztratím.“

Slyšela se, jak říká: „Kvůli Rosemary?“

„Ano.“ Pustil ji a couvl; jeho tvář byla ve své zděšenosti komická.

„Ty jsi věděla — o Rosemary?“

„Samozřejmě — celý ten čas.“

„A tys to pochopila?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne, nechápu to. A myslím, že to nikdy nepochopím, Miloval jsi ji?“

„Ne doopravdy. Tebe jsem miloval.“

Zalila ji vlna hořkosti. Citovala: „Od první chvíle, kdy jsem vás uviděl? Neopakuj tu lež — protože to byla lež!“

Ten náhlý útok ho nevyvedl z rovnováhy. Zdálo se, že pečlivě uvažuje o jejích slovech.

„Ano, byla to lež — a přesto nějakým záhadným způsobem nebyla. Začínám věřit, že to byla pravda, Ach, snaž se mě pochopit, Sandro. Znáš lidi, kteří mají vždycky ušlechtilý a dobrý důvod, kterým zakrývaj své špinavé jednání? Lidi, kteří ‚musí být upřímní,‘ když chtějí být nelaskaví, kteří ‚pokládali za svou povinnost opakovat to a to‘, kteří jsou tak pokrytečtí sami k sobě, že až do konce života jsou přesvědčeni, že každý špinavý a surový čin byl vykonán nesobecky. Uvědom si, prosím, že existuje i opak takových lidí. Lidé, kteří jsou tak cyničtí, tak nedůvěřiví sami k sobě a k životu, že dovedou věřit jen ve své špatné pohnutky. Ty jsi byla žena, kterou jsem potřeboval. To je aspoň pravda! A já teď poctivě věřím, když se na to dívám zpátky, že bych to byl neudělal, kdyby to nebyla pravda.“

Řekla hořce: „Nikdy jsi nebyl do mě zamilován.“

„Ne, nikdy jsem nebyl zamilován. Byl jsem vyprahlý, asexuální tvor, který se chlubil svou odpornou chladnou povahou! A pak jsem se zamiloval ‚na první pohled‘ — pošetilou, prudkou, mladickou láskou. Byla to láska jako letní bouřka, krátká, neskutečná, která rychle přejde.“ Hořce dodal: „Opravdu, je to příběh vypravovaný blbcem, hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz‘.“ (W. Shakespeare, Macbeth (V., 5.) v překladu E. Saudka)

Odmlčel se a pokračoval: „A pak ve Fairhavenu jsem se probudil a poznal pravdu.“

„Pravdu?“

„Že to jediné, na čem mi v životě záleží, jsi ty — a to, abych si uchoval tvou lásku.“

Zašeptala: „Kdybych to jen bývala věděla.“

„Co sis myslela?“

„Myslela jsem si, že máš v úmyslu s ní odejít.“

„S Rosemary?“ Krátce se zasmál. „To by byl pro mě opravdu doživotní žalář!“

„Nechtěla, abys s ní odešel?“

„Ano, chtěla.“

„Co se stalo?“

Stephen se zhluboka nadechl. Byli zase u toho. Znovu stáli před tou neviditelnou hrozbou. Řekl: „Stalo se to v Luxembourgu.“

Oba mlčeli a věděli, že vidí totéž. Tvář ženy zmodralou jedem, která byla předtím tak krásná.

Hleděli na mrtvou ženu, a pak — když vzhlédli, jejich oči se střetly…

Stephen řekl: „Zapomeň na to, Sandro, proboha, nech nás na to zapomenout!“

„To není nic platné. Nebude nám dovoleno zapomenout.“

Chvíli mlčeli a pak Sandra řekla: „Co budeme dělat?“

„To, co jsi právě řekla. Budeme tomu čelit — společně. Půjdeme na ten hrozný večírek, ať je pořádán z jakéhokoli důvodu.“

„Nevěříš tomu, co George Barton řekl o Iris.“

„Ne. Ty ano?“

„Může to být pravda. Ale i když je, není to ten pravý důvod.“

„Co myslíš, že je pravý důvod?“

„Nevím, Stephene. Ale bojím se.“

„George Bartona?“

„Ano, myslím, že — že ví.“

Stephen řekl ostře: „Co ví?“

Otočila pomalu hlavu a podívala se mu do očí.

Řekla šeptem: „Nesmíme se bát. Musíme mít odvahu — tu největší odvahu. Ty budeš velkým mužem Stephene — mužem, jakého svět potřebuje — nic tomu nesmí stát v cestě. Jsem tvá žena a miluji tě.“

„Co si myslíš, že ten večírek je, Sandro?“

„Myslím si, že je to past.“

Řekl pomalu: „A my do ní vejdem?“

„Nemůžeme si dovolit ukázat, že je to past.“

„Ano, to je pravda.“

Sandra náhle pohodila hlavou dozadu a zasmála se. Řekla „Dělej, co umíš, Rosemary. Už nevyhraješ.“

„Buď tiše, Sandro. Rosemary je mrtvá.“

„Že je? Někdy — někdy se mi zdá hodně živá…“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024