Sedmé oddělení (Vojtěch Steklač)

18

„To, že jste, pane Čadku, nevinen, je sice pěkné, ale stejně nám toho budete muset dost vysvětlit.“

Mladý muž nervózně pokrčil rameny.

„Když já toho moc nevím.“

„Ale o tom, že Alena Mlejnková chodí s Pavelkou jste věděl, ne…“

„To říkala Lída,“ kývl Čadek, „teda slečna Vaněčková, její kolegyně.“

„Je nám známa,“ řekl Šťastný, „ale ona vám svěřila i některé detaily.“

„Já jsem tam byl, to nepopírám. Ale o tý vraždě jsem se dozvěděl, až když jsem byl to … zadrženej.“

„Pěkně popořádku, buďte tak laskav.“

„Lída mi řekla, že jim na sobotu půjčila byt. Tak jsem se tam poflakoval, abych zjistil, jestli Alena přijde.“

„Sledoval jste ji?“

„Ne.“

„Nám tvrdila, že ano.“

„To není pravda,“ řekl Čadek, „ale ona přišla. Já byl schovanej v průjezdu ve vedlejším domě. Nemohla mě vidět. Byla tam jen chvíli. Já myslel, že se pohádali. Ukázal jsem se jí, jenže začala přede mnou utíkat. Tak jsem se na to vykašlal.“

„A co si myslíte teď?“

„No asi,“ řekl nešťastně Čoud, „že ho zabila. Proto přede mnou utíkala. Že se bude muset jít udat, protože já ji tam viděl.“

„A co když si ona o vás myslela totéž?“

„Co jako?“

„Dejme tomu, že najde v bytě Lídy Vaněčkové zavražděného Pavelku. Vyděsí se, vyběhne na ulici a pak uvidí vás. Co ji asi napadne?“

„Ale já ho nezabil. Proč bych to dělal?“

„Snad by se nějaký důvod našel. Ona milovala jeho, ne vás, to vám přece došlo.“

„Došlo,“ přikývl Čadek, „a nejen to. Taky jsem pochopil, že jí dělám kořena. A že Lída, teda slečna Vaněčková, měla pravdu.“

„V čem?“

„No abych Alenu nechal.“

„Kdy přišel do toho bytu Pavelka?“

„Tak půl hodiny před Alenou.“

„Sám?“

„Jo,“ ušklíbl se Čadek, „a pěšky.“

Váně se Šťastným si vyměnili pohledy.

„Takže zřejmé nebudete ani popírat, že večer předtím jste byl v Dobřichovicích.“

„No, byl jsem tam.“

„Abyste zneškodnil Pavelkova trabanta?“

„Já vím, že to byla klukovina. Ale za tu mě přece nezavřete?“

„Dobře, pane Čadek. Podle vás situace před vraždou byla taková: přišel Pavelka, půl hodiny za ním vešla do domu Alena Mlejnková, za chvíli rozrušená vyběhla …“

„Ona měla dost vážný důvod,“ přerušil Váněho Čadek, „čekala s ním dítě.“

„To víme.“

„A taky mi naznačovala, že jestli ji miluju, měl bych se Pavelkovi nějak pomstít.“

„A vy jste ji už tolik nemiloval.“

„Abych vraždil, to rozhodněne, mý čestný slovo. Já si to s ním vyřídil těma pneumatikama.“

„Vy jste viděl každého, kdo vešel po Pavelkovi do domu, je to tak?“

„Jo,“ připustil váhavě Čadek.

„A kromě Aleny to nikdo nebyl?“

„Ale jo. Taky Lída …“

„Cože?!“

„No jo, Vaněčková. Přišla tak pět minut po Pavelkovi, ale vůbec se nahoře nezdržela. Čekal na ni nějaký mužský.“

„Na jedno bodnutí nožem moc času nepotřebujete. Takže připouštíte, že i Lída Vaněčková mohla klidně Pavelku zabít?“

„Co já,“ pokrčil rameny Denis Čadek, zvaný Čoud, „to je vaše starost.“