Sedmé oddělení (Vojtěch Steklač)

21

„Vy jste tu přestavěla nábytek,“ rozhlížel se Váně po pokoji Lídy Vaněčkové.

„A vyměnila koberec,“ podotkl Šťastný.

„Hádejte proč,“ ušklíbla se Lída, „to je to jediné, co jsem tak mohla udělat. I když ze všeho nejraději bych se rovnou přestěhovala.“

„Nebudem vás dlouho napínat,“ řekl smutně starší nadporučík, „zatajila jste nám jednu důležitou maličkost.“

„Tak mě nenapínejte a řekněte rovnou kterou. Já jich určitě zatajila víc.“

„Na vašem místě bych nežertoval. Mluvila jste s Pavelkou těsně před smrtí.“

„No a?“

„Že jste se s tím nepochlubila už dřív.“

„Nebylo s čím. Jen jsem si nahoru zašla pro tašku na cestu k našim.“

„A pan Kněžínek na vás čekal před domem.“

„Správně.“

„Jenže tím pádem jaksi ztrácíte alibi.“

„Škoda, že mi nevěříte, ale já žádné nepotřebuji, protože jsem Pavelku nezabila. Kdo mě viděl?“

„Čoud.“

„Hm, Denis,“ řekla zamyšleně Lída Vaněčková, „a ta kontrola u nás. Co jste zjistili?“

„Na to taky dojde. Jak proběhla ta vaše krátká návštěva?“

„Tašku jsem měla připravenou v předsíni. Abych je eventuálně nerušila. Ale Alena tam ještě nebyla. Jen Áda. Takže komunikace byla jen čistě zdvořilostní. Opravdu nic mimořádného. Co ta revize?“

„Taky nic mimořádného. Pro nás. Zjistili jsme zatím, že dvojice Šimeček-Pavelka má na svědomí něco kolem šesti set tisíc.“

„To není možné!“

„Nebylo by, kdyby nefungovala spolupráce s dispečinkem. Vy s Alenou Mlejnkovou pracujete vždycky spolu, nebo se také střídáte?“

„Taky se střídáme,“ řekla už hodně vyplašená Lída Vaněčková, „tak o tomhle jsem vážně nevěděla.“