V.
Jsem typ člověka, co má přehnané reakce. Mám ve zvyku hledat skryté významy v tom, co lidi říkají nebo dělají, a na základě toho konstruovat paranoidní výklady. Občas mívám zlé sny, ve kterých je celý svět jedno velké spiknutí, kde všechno číhá na vhodný okamžik, aby to zničilo okolní realitu za výsměšného pochechtávání vesmíru. Jsem typ člověka, který každý den polyká vitamínové tablety a jednou ročně se pro jistotu nechá přeočkovat proti tetanu. Ale už mě v životě potkalo tolik nehod, neštěstí a nepředvídatelných událostí, a dostal jsem se do tolika náhodných, nepříjemných a nebezpečných situací, že si myslím, že taková opatrnost a obavy mají své opodstatnění.
Vzpomínám si na jedno mrazivé ráno, kdy jsem se neoholený, se zarudlýma očima, páchnoucí pivem a tabákem, po noci strávené u pokerového stolu vypotácel na ulici, s rozvázanou kravatou a pár stovkama v kapse. Ulice vypadala opuštěná a stanice podzemky byla jen asi čtyři bloky daleko. Po pár minutách chůze jsem si všiml, že nejsem sám. Asi sedm metrů přede mnou stál ve vchodu nejaký muž, opíral se zády o dveře a vypadal stejně zpustle jako já. Upřeně mě pozoroval. Zpomalil jsem a taky z něj nespustil oči. Na útěk bylo pozdě. Jak zanořil ruku do zadní kapsy, sáhl jsem rychle pro peníze v naději, že ho uklidní spolupracující oběť. On však z té kapsy vytáhl peněženku, a jak jsem se přiblížil ke vchodu, natáhl ji v třesoucí se ruce ke mně.
„Vezměte si to!“ řekl. „Víc nemám! Nestřílejte!“
Takže mám sklon očekávat to nejhorší a občas se cítím trapně, když to dopadne jinak. Nejhorší věci obvykle přicházejí bez varování, což mě neuvěřitelně štve, když si vezmu, kolikrát jsem se na ně připravoval, a nic se nestalo. Kéž by sudičky nebyly takové masochistky, aby milovaly toho, kdo je tolik proklíná.
S tímto na mysli a se zvráceným smyslem pro humor, abych zaplašil stíny, jsem zadržel dech před výmluvným odérem a došel k pohovce. Naštěstí dýchala.
Prošel jsem kolem ní a obešel pohovku. V lovuži na podlaze ležela prázdná dvoulitrová láhev od Chianti. Společnost jí dělala rozbitá sklenička. Polila se vínem celá, a já náhle zalitoval, že nemám rýmu, když jsem zjistil, že jsem se zároveň dostal blíž k důsledku jejího neúspěšného pokusu doběhnout k umyvadlu.
Jen abych se ujistil, že je v pořádku, zkontroloval jsem jí puls. Zdál se normální. Nenašel jsem žádné známky toho, že by spadla a zranila se. Během krátké prohlídky se nevzbudila, což bylo jen dobře. Lehce zavzdychala, když jsem jí stáhl sukni a uložil ji do pohodlnější polohy. Tvář měla politou vínem, make-up zničený a od pláče rozmazané šmouhy z řasenky. Rasy měla na několika místech slepené.
Dal jsem vařit vodu na kafe. I kdyby jí nepomohlo, já jsem ho nutně potřeboval. Otevřel jsem okno, abych trochu vyvětral, pak jsem odložil plášť na věšák, vyhrnul si rukávy a pustil se do úklidu. Nakonec jsem jí vlhkou žínkou omyl obličej.
Zachvěla se jí víčka.
„… žízeň,“ zasípala.
Přinesl jsem jí sklenici vody a podepřel ji, aby se mohla napít.
„… ještě.“
Vypila dvě a půl sklenice, přitiskla si žínku na oči a držela ji tam. Seděla ohnutá dopředu a zhluboka dýchala.
„Aspiriny…“ požádala. „Lékárnička…“
Přinesl jsem jí je, a zatímco je polykala, nalil jsem dva hrnky kafe. Odložila žínku a prsty si projela své dlouhé černé vlasy.
„Au,“ zaúpěla, když jsem postavil hrnky na stůl. „Svět už není tak mladý, jak býval.“
Věnovala mi křečovitý úsměv, když se předklonila, aby si vzala nabídnutou cigaretu. Posadil jsem se a zapálil si taky.
Ticho se protahovalo.
Seděli jsme takhle mlčky asi deset minut. Pak vstala, letmo se usmála a řekla: „Omluv mě,“ a vyšla z pokoje. Za chvíli jsem slyšel téct vodu.
Další šálek kávy. Další cigareta. Noční myšlenky.
Maria nebyla žádný silný piják, když jsem ji znal dřív. Jenže to v té době nebyl ani Carl. Lidé se mění, ale tohle se přesto zdálo dost neobvyklé. A navíc mám pocit, že kdyby byla notorik, asi by nedostala tak skvělé hodnocení od Bruna, jenž byl znám jako ras. Ne, usoudil jsem,…
