VI.
Zalezl jsem dovnitř a zamkl dveře. Automaticky jsem otřel pistoli o sako, než jsem ji pustil na zem. Hleděl jsem na ubohého Martinsona, pak jsem se k němu sehnul a pokusil se mu nahmatat puls. Žádný neměl.
Jak jsem se narovnal, zatočila se mi hlava a já klesl na všechny čtyři. Pravá paže se mi málem podlomila a myslel jsem, že mi rameno vybuchne. Na čele mi náhle vyrazil pot, a když jsem si ho setřel, zjistil jsem, že mi teče krev. Zhluboka jsem dýchal a plazil se zpátky do pokoje.
Tam jsem si poprvé pořádně prohlédl útočníka. Navzdory hlubokým rýhám mezi obočím a kolem úst mu nemohlo být víc než pětadvacet. Měl tmavou pleť, černé vlasy a rozšířené nosní dírky. Všechny kapsy jeho levného tmavého obleku byly prázdné.
Když jsem se pomalu zvedl a postavil se na nohy, přešel jsem pokoj a zvedl telefon. Slyšel jsem zvuk vzdálené rockové kapely a tlumené hlasy. Ať už předtím volal kdokoliv, nezavěsil, a tím obsadil Martinsonovu linku. Odložil jsem sluchátko a zamířil do zadní části bytu.
Našel jsem kuchyni a objevil tam dveře, které vedly do malé zahrady obehnané zdí. Po krátkém průzkumu jsem došel k brance, která se otvírala do úzké uličky.
Než jsem branku otevřel, na chvíli jsem se zastavil.
Nezdálo se pravděpodobné, že by další útočník čekal v uličce. Ne. Na dvě nic netušící oběti stačil jeden v autě, který hlídal, a druhý, který střílel.
Přesto jsem se zachvěl. Chtěl jsem být pryč co nejdřív a co nejdál odtud. Toužil jsem zmizet z tohoto světa a vrátit se do sluncem zalitého dne. Branka vypadala, že tím směrem míří.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a rychle ji otevřel. Shrbil jsem se – a musel přitom zatnout zuby bolestí – proběhl jsem brankou a vrhl se hned k zemi.
Nic. Byl jsem sám.
Ležel jsem tam roztřesený a bolavý pár okamžiků, než jsem se vyhrabal na nohy. Oprášil jsem si šaty, otřel si tvář i ruce kapesníkem a zajel jsem si hřebenem do vlasů. Přitom jsem málem vykřikl prudkou bolestí. Jakmile jsem měl hřeben v ruce, bezděčně jsem se česal. Ale ruka nefungovala, jak měla. Tak jsem si jen lehce pročísl vlasy konečky prstů.
Pak jsem pomalým krokem zamířil doprava, na opačnou stranu, než stál dům, do něhož narazilo auto.
Mezi tichými kletbami během chůze se mi postupně vrátila schopnost zase přemýšlet.
Za sebou jsem dosud nechal tři mrtvé muže, dva z nich skončili mou rukou. Čtvrtý, kněz, to dostal v Lisabonu. Pátý, Carl Bernini, který si vybral k odchodu z tohoto světa mou galerii, a tím mě do celé věci dostal…
To byla jedna myšlenka.
A teď se někdo pokusil zabít mě. To nedávalo žádný smysl. Nevěděl jsem nic, co by mohlo kohokoliv ohrozit natolik, aby považoval za nezbytné mě odstranit. Ze svých úvah jsem vyloučil náhodu. Prostě jsem nemohl uvěřit, že jsem byl na návštěvě u Martinsona čirou náhodou ve chvíli, kdy si někdo naplánoval, že ho sprovodí ze světa. Ne. Seděl jsem tiše v obývacím pokoji a muž s pistolí se tam objevil, jako by věděl, že mě tam najde.
Ale jestli šel po mně, proč si k tomu nevybral jinou příležitost, když jsem byl sám? Totéž platilo i pro Martinsona, pokud byl cílem on. Dvojnásobná vražda je vždy riskantnější než jedna.
To znamenalo, že šli po nás obou, a jediný důvod, který pro to mohli mít a který mne napadl, byl předpoklad, že jsem mu přišel něco důležitého říct. Proto bylo nutné takovou informaci zničit hned.
Informace. Potřeboval jsem je, abych zůstal naživu. Někdo už mě škrtl ze seznamu živých, zabodl jehlu do mé voo-doo loutky a zatloukl hřebík do mé rakve.
To byla myšlenka číslo dvě.
Šel jsem asi dvacet minut, než jsem zamířil zpátky na hlavní třídu. Tam už zvuk sirén nedoléhal.
Hned jak jsem došel k hlavní třídě, přešel jsem ji a zamířil jižním směrem. Po čase jsem našel taxík a rozhodl jsem se, že se do hotelu nevrátím. Dal jsem taxikáři vymyšlenou adresu pár bloků od bytu Marii a zavřel oči.
Kdysi jsem strávil den hlídáním dětí mé sestry. Přinesl jsem jim dárky, aby se jimi zabavily, usadil jsem se do křesla s knížkou a četl jsem si. Jenže jsem udělal tu…
