2
Celý projekt byl pod přísným utajením. Vládní psychiatři se domnívali, že by lidstvo nevydrželo další zklamání. Obávali se epidemie Hlubokých depresí a někteří se nám dokonce v přípravách expedice snažili zabránit.
Naštěstí si světová rada vzpomněla na dávný slib. My, astro-v nauti pro daleký vesmír, jsme se zavázali, že přestaneme s lety do kosmu, které vyvolávaly klamné naděje. Na oplátku byly vyslány do vesmíru miliardy automatických sond a my jsme měli právo prozkoumat každý svět, kolem kterého by sondy nalezly skořepinu rozbitou.
Když jsme s Alicí dorazili na Charon, právě vybírali kosmickou loď. Doufal jsem, že to bude Robert Rodgers nebo Ponce de Leon, kterým jsem oběma kdysi velel. Ale místo toho vybrali starý Pelenor. Byl dost velký pro naše účely a stále ještě ovladatelný.
Tahače nakládaly do lodi deset tisíc zmrzlíků ještě ve chvíli, kdy náš reketoplán minul Pluto a zahájil naváděcí manévry. Tady, v desetině vzdálenosti k Okraji, se Střepy třpytily kaskádami nepopsatelných barev. Svěřil jsem Alici řízení a fascinovaně jsem pozoroval zářící fragmenty roztříštěné křišťálové sféry Slunce.
Když byl můj dědeček malý kluk, byl Charon dějištěm podobné aktivity. Tisíce nadšených mužů a žen nastupovaly na kosmickou lod velkou jako polovina samotného Charonu a učinily z ní hotovou archu kolonistů, zvířat a potravin.
Tito první průzkumníci věděli, že nikdy neuvidí cíl své cesty. Ale nelitovali. Tehdy ještě netrpěli Depresemi. Tito lidé do svého tak primitivního kosmického korábu vložili naděje pro své vnuky a pro nádherný zelený svět, který citlivé teleskopy zaznamenaly u hvězdy Tau Ceti.
O desetitisíce prospaných let později jsem hleděl dolů z okénka na mamutí charonské kosmodromy. Pod námi kotvily vyrovnané řady kosmických lodí. Během dlouhých věků jich byly postaveny tisíce, od generačních lodí a hiber-načních prámů až k vesmírným tahačům a honosným ponorkám do černých děr. Všechny ty lodě ležely nyní pod námi, všechny s výjimkou několika, které měly nehodu, nebo které rozbila v zoufalství jejich posádka. Všechny se vrátily na Charon s neúspěchem.
Hleděl jsem na ty nejstarší trupy generačních hvězdoletů a přemýšlel jsem o časech dětství svého dědečka, kdy nic netušící Pruž-kumník dosáhl Okraje a střetl se v desetině rychlosti světla s vnitřní stranou křišťálové sféry Slunce.
Posádka se nikdy nedozvěděla, na co vlastně narazili.
Začali právě pronikat nejvzdálenější oblastí sluneční soustavy -Dortovým oblakem, kde v ochablé přitažlivosti Slunce krouží jako sněhové koule biliardy komet. Průzkumníkovy přístroje byly zaměstnány zkoumáním těchto ledových balvanů; posádka chtěla vyplnit dlouhou cestu vědeckým výzkumem. Mimo jiné chtěli vyřešit záhadu hmotnosti komet. Jak je možné, ptali se astronomové už po staletí, že prakticky všechna tato ledová tělesa mají téměř stejnou velikost - průměr několika mil?
Průzkumníkovy přístroje sbíraly informace. Žádný z jeho pilotů si neuvědomoval, že se zakrátko stanou obětí Žertu bohů.
Když se střetl s křišťálovou sférou, na kratičký okamžik se s ním vyboulila ven. Průzkumník měl sotva čas na odvysílání spěšné laserové zprávy. Věděli jenom, že se děje něco podivného. Cosi je začalo trhat na kusy, jako by začala pukat samotná struktura prostoru.
Pak se křišťálová sféra roztříštila.
A tam, kde bývala biliarda komet, jich byla najednou kvadri-liarda.
Vrak Průzkumníka nebyl nikdy nalezen. Možná se vypařil. Téměř polovina lidstva zahynula ve válče s kometami a když byly o staletí později planety opět bezpečné, po Průzkumníku nebylo ani stopy.
Nikdy se nepřišlo na to, jak se jim podařilo rozbít křišťálovou skořepinu. Snad nevědomost tehdejší posádky, že sféra vůbec existuje, způsobila to, co se později zdálo neproveditelné.
Qd té doby se blýskají na obloze Střepy. Slunce září uvnitř světelného hala, vytvářeného odlesky deseti kvadrilionů komet jako známka jediné živé hvězdy dosažitelné člověku.
"Už tam budeme," řekla Alice. Posadil jsem se do svého křesla a sledoval jsem,…
