KAPITOLA DEVÁTÁ:
Poručík Hamáček vezl beznohého milionáře Vatu Prahou a trpělivě snášel jeho nevlídné poznámky.
„Jeď vopatrně, Vašku!“ radil kulak a kroutil se na vozíku, jako by seděl na hřebech. „Drncá to čím dál víc! A tomu se říká demokracie! Já jsem s volama vozil na pole močůvku a jestli jsem jí na cestě vycejpral pět šest litrů, tak to bylo moc! Kdybych jezdil po takovým terénu, jakým mě vezeš, tak by bylo po drahocenný tekutině už v polovině štuky a pole by hynuly na nedostatek hnojiva. Jenomže dneska je každýmu všechno jedno! Takhle jste dokázali zkazit národ!“
„Jsou tady vejmoly,“ připouštěl Hamáček, „ale zase tu nehlučej zahraniční turisti. Ty se stahujou do míst, kde jsou katedrály, synagogy a podobný vopičárny. Kvůli vejmolům by do Prahy co? Kvůli vejmolům by do Prahy nejezdili! Na to jsou moc rozmazlený!“
„To jo,“ souhlasil Vata. „Dneska už nikdo neví, co to je tvrdej, selskej život! Víš, v kolika létech jsem chodil pást husy? Už se ani nepamatuju. Možná ve třech, možná ve čtyřech! A již v předškolním věku mě potrkal beran. Naštěstí mi vyrazil akorát mléčné zuby! Moh‘ jsem je postrádat, ale dneska by se mi docela hodily. S těma mizernejma protézama si nepochutnám ani na tom tvým exportním guláši!“
„Seš bohatej,“ připomenul mu poručík, „tak si můžeš objednat umělej chrup třeba odkud? Můžeš si objednat chrup až z Ameriky! Dneska je možný všecko, jen když se trochu plácneš přes kapsu!“
„Proč bych se měl plácat přes kapsu?“ zaječel kulak.
„Dřel jsem se ve šroubárnách, tak si snad zasloužím zuby na pokladnu! To je to nejmenší, co si zasloužím!“
„Na zásluhy se ohled nebere,“ poučil ho Hamáček, „protože stát musí co? Stát musí šetřit! Ale ty nemáš zapotřebí se šprajcovat! Bejt tebou, tak si pořídím i umělý nohy! A musely by bejt celý ze zlata a posetý diamantama!“
„Seš rozhazovačnej,“ vyčetl mu Vata, „a proto jsi taky hovno našetřil! Cos měl, to ti rozfrncali příbuzný.“
„Ale mám dobrý zuby,“ triumfoval poručík, „kterejma překousnu třeba traverzu. A proč? Protože jsem se svěřil do rukou soukromýho zubaře doktora Podlužníka!“
„Nepoučuj mě a vyhýbej se dírám!“ utrhl se Vata.
„Vezeš na smrt nemocnýho člověka, tak to měj na vědomí! Tyhle zdravotní projížďky mi akorát zkrátěj život. Už mám tý krásy stověžatý matičky až nad hlavu! Obrať to k domovu a zahrajeme si desetníkovej mariáš. Ale ne abys zase švindloval a chtěl mě stáhnout z kůže!“
„V kartách nikdy nešvindluju,“ odvětil téměř uraženě poručík, „a s tebou ani švindlovat nemusím. A to proč? Protože hraješ jako ponocnej!“
„Nejsem starej karbaník jako tyj“ vrčel kulak, „a táta mě před karbanem vždycky varoval. Říkal mi: Josef, vyvaruj se dvaatřiceti loupežníků! Jinak dopadneš jako pantáta Hloušek, kterej prohrál grunt a na starý kolena dělá obecního blázna!“
„Tohle se ti nemůže stát,“ utěšoval ho Hamáček, „protože začneš omdlívat, sotva prohraješ víc než patnáct korun. Ale s tím nic nenaděláme, taková je tvoje přirozenost.“
„Nejsem rozhazovačnej,“ připustil Vata, „ale chlup bych pustit dovedl. Jen kdyby bylo za co.“
„Možností je spousta,“ mínil Hamáček. „Moh‘ bys cestovat po celým světě. Proč by ses nemohl vydat třeba do Číny?“
„Tam jsou tak na mne zvědavi!“ ušklíbl se Vata.
„Všude dobře, doma nejlíp. Ale co doma? Už nemám ani tu pravou radost z jídla, protože špatně žvejkám. Na chlast jsem nebyl nikdy!“
„Ale byl jsi na holky!“ připomněl mu poručík.
„Ještě nedávno jsem tě vozil do erotickýho salonu a docela sis to liboval. A najednou jsi s tím z náboženskejch důvodů přestal.“
„To chápeš moc jednoduše,“ vytkl mu kulak, „ale důvodů bylo spousta. Ani ti je nebudu vykládat, protože bys mě moh‘ ještě vyklopit. Stejně bys to nepochopil, protože tvé sexuální potřeby nebyly nikdy na úrovni. Vždycky ses ožral a potom jsi někoho znásilnil.“
„To je pravda,“ souhlasil Hamáček, „a taky se mi stávalo co? Taky se mi stávalo, že jsem se druhej den na sexuální zážitky nemohl rozpomenout. Někdy jsem o jejich existenci dokonce pochyboval! Rozhodně bych v tomhle …
