00.59:20
V klecích laboratorního skladiště bylo asi dvacet zvířat, většinou koček, ale také pár morčat a myší. Místnost páchla srstí a výkaly. Gordon ho vedl uličkou a vysvětloval: „Ty rozštěpené izolujeme od ostatních. Musíme.“
Stern uviděl tři klece u zadní stěny. Mříže těch klecí byly obzvlášť silné. Gordon ho vedl k jedné z nich, kde uviděl malý stočený chlupatý raneček. Byla to spící kočka, peršanka, světle šedá.
„To je Wellsey,“ ukázal na ni Gordon.
Kočka vypadala naprosto normálně. Spala a pomalu, tiše oddechovala. Viděl srst a polovinu jejího obličeje. Tlapky měla tmavé. Stern se naklonil blíž, ale Gordon ho zarazil.
„Ne moc blízko,“ řekl.
Gordon sáhl pro hůl a přejel jí po tyčích klece.
Kočka otevřela oči. Ne pomalu a líně – otevřely se doširoka a okamžitě byly bdělé. Kočka se nepohnula, neprotáhla se. Pohnuly se jen oči.
Gordon přejel tyčí po kleci podruhé.
Kočka zuřivě zasyčela a vrhla se na mříže, tlamu dokořán, zuby vyceněné. Narazila na mříže, couvla a zaútočila znovu – a znovu, bez oddechu, bez přestávky, syčela, prskala.
Stern na ni v hrůze zíral.
Tvář zvířete byla příšerně znetvořená. Jedna strana vypadala normálně, ale druhá byla výrazně níž, oko, nozdra, všechno níž, a uprostřed obličeje linie, rozdělující obě poloviny. Tak proto tomu říkají rozštěpení.
Ale ještě horší byla druhá strana hlavy, kterou nejdřív neviděl, jak se zvíře vrhalo na mříže, ale teď si všiml, že z boku na hlavě, za zkřiveným uchem, je třetí oko, jen částečně vytvořené. Pod tím okem byl hrbolek, jakýsi zárodek čumáku, a pak kus čelisti, který z hlavy vyrůstal jako nádor. Z kožešiny vykukovaly bílé zuby, i když tam vůbec nebyla tlama.
Transkripční chyby. Teď chápal, co to znamená.
Kočka narážela znova a znova. Čumák už jí začínal krvácet. Gordon řekl: „Takhle to bude dělat, dokud neodejdeme.“
„Tak to radši pojďte pryč,“ řekl Stern.
Chvíli šli mlčky. Pak začal Gordon:
„Nejde jen o to, co vidíte. Jsou tu taky mentální změny.
To byla první změna, která se dala pozorovat u rozštěpeného člověka.“
„To je ten člověk, o kterém jste mi říkal? Že zůstal v minulosti?“
„Ano,“ kývl Gordon. „Deckard. Rob Deckard. Byl to jeden z našich mariňáků. Dlouho předtím, než byly na jeho těle znát nějaké fyzické změny, přišly změny duševní.
Ale teprve později jsme přišli na to, že je způsobují transkripční chyby.“
„Jaké duševní změny?“
„Rob byl původně veselý, přátelský kluk, výborný sportovec a měl neuvěřitelný talent na jazyky. Robert si klidně dokázal sednout do hospody s nějakým cizincem, a než vypil první pivo, už začínal pochytávat jeho jazyk. Tu větu, tu obrat. Prostě začal mluvit. A vždycky s perfektním přízvukem. Po pár týdnech hovořil jako rodilý mluvčí. První si toho všimla námořní pěchota a poslala ho do jedné ze svých jazykových škol. Ale v průběhu času se Robovi nashromáždilo víc chyb a už zdaleka nebyl tak přátelský. Začal být zlý,“ řekl
Gordon. „Hodně zlý.“
„Ano?“
„Tady ze strážného ve vrátnici div nevyrazil duši, protože si moc dlouho prohlížel jeho legitimaci. A prakticky zabil nějakého člověka v baru v Albuquerque. To jsme si začali uvědomovat, že Deckard má trvale poškozený mozek a že se to zlepšovat nebude, spíš naopak.“
Ve velínu našli Kramerovou nahrbenou nad monitorem, jak zírá na obrazovku ukazující výkyvy pole. Byly teď silnější. A technici říkali, že se vrací nejméně tři lidé, možná čtyři nebo pět. Z jejího výrazu bylo jasné, že neví, co má dělat; chtěla, aby se studenti vrátili.
„Stejně si pořád myslím, že se ten počítač spletl a že štíty vydrží,“ řekl Gordon. „Rozhodně můžeme panely naplnit hned a zkusit, jestli to půjde.“
Kramerová kývla. „No, to můžeme. Jenže i když se nerozbijí teď, nemůžeme vědět jistě, jestli neprasknou pak, uprostřed tranzitu. A to by byla katastrofa.“
Stern poposedl. Byl najednou celý nesvůj. Něco mu pořád nedávalo pokoj, něco ho pořád v mozku lechtalo. Když teď Kramerová řekla „neprasknou“, viděl zase před očima auta – stejný sled obrazů jako předtím. Závodní auta, v…
