08 KAPITOLA - NÁDOBA
„DĚKUJI, ALEXEJI NIKOLAJEVIČI. To je velice zajímavý návrh. Jak bychom tedy měli postupovat nyní?“
„Soudruhu předsedo, požádáme Řím, aby nás informovali o papežově časovém harmonogramu - s takovým předstihem, jak jen to bude možné. Nebudeme jim říkat o tom, jestli nějaká operace vůbec existuje. Jsou pro nás jen zdrojem informací. Až nadejde příslušný čas, možná bychom využili jednoho z jejich důstojníků, který by na místě jen sledoval průběh, ale pro všechny zainteresované je lepší, když bude Goděrenko vědět co možná nejméně.“
„Vy mu nedůvěřujete?“
„Ne, soudruhu předsedo. Promiňte, nechtěl jsem, abyste z toho měl takový dojem. Ovšem čím méně bude vědět, tím méně se bude vyptávat nebo bude debatovat se svými spolupracovníky, kteří by z toho mohli leccos vytušit, třeba v dobré víře. Náčelníky stanic vybíráme podle jejich inteligence, kvůli jejich schopnosti vidět něco i tam, kde ostatní nevidí nic. Kdyby vycítil, že se něco děje, jeho profesionální zkušenosti by ho mohly vést k tomu, aby třeba byl jen ve střehu - a to by mohlo zhatit celou operaci.“
„Volnomyšlenkář,“ ušklíbl se Andropov.
„A copak by to mohlo být opačně?“ zeptal se Rožděstvenskij moudře. „S takovou cenou se musí počítat, když člověk najme inteligentní lidi.“
Andropov přikývl. Nebyl takový hlupák, aby ignoroval moudrou poznámku.
„Dobrá práce, plukovníku. Co dál?“
„Zásadní bude časové rozvržení, soudruhu předsedo.“
„Za jak dlouho je možné přichystat něco takového?“ zeptal se Andropov.
„Nejméně měsíc, spíš víc. Pokud už nemáte na místě své lidi, tak tyhle věci trvají obyčejně déle, než byste mohl doufat nebo očekávat,“ vysvětloval Rožděstvenskij.
„Tolik času budu potřebovat, abych získal svolení k takové akci. Ale plánování operace může pokračovat, takže až získám povolení, můžeme to vyřídit prakticky okamžitě.“
Vyřídit to, napadlo Rožděstvenského, to je tedy slovo, ale i jeho z toho zamrazilo. A řekl, až získáme povolení, ne jestliže, povšiml si plukovník. Inu, Jurij Vladimirovič měl být nejmocnějším mužem politbyra, a to Alexeji Nikolajevičovi vyhovovalo. Vše, co bylo ku prospěchu jeho organizaci, mohlo mít vliv i na něj, především v jeho nové práci. Za obloukem téhle profesionální duhy na něj možná čekají generálské hvězdy, a taková eventualita mu vyhovovala taky.
„Jak byste postupoval?“
„Zatelegrafoval bych do Říma, abych zaplašil Goděrenkovy obavy, a řekl bych mu, že jeho momentálním úkolem je zjistit papežův harmonogram, pokud jde o cesty, veřejná vystoupení a tak dále. Pak zatelegrafuji Iljovi Bubovému. Je to náš rezidenty Sofii. Setkal jste se s ním někdy, soudruhu předsedo?“
Andropov hledal ve své paměti. „Ano, na nějaké recepci. Má nadváhu, ne?“
Rožděstvenskij se usmál. „Ano, Ilja Fjodorovič s tím neustále zápasí, ale je to schopný důstojník. Je tam už čtyři roky a těší se dobrým vztahům s tamní Diržavnou Sugurností.“
„Takže si už nechal narůst knír, že?“ zeptal se Andropov v nepříliš častém záchvěvu humoru. Rusové si často dobírali své sousedy pro jejich zarostlé obličeje, které snad byly pro Bulhary základním národním znakem.
„To nevím,“ připustil plukovník. Nebyl tak podlézavý, aby mu slíbil, že to zjistí.
„Co v tom svém telegrafu do Sofie sdělíte?“
„Že v rámci operačního plánování potřebujeme…“
Předseda ho přerušil. „Ne, dálnopisem ne. Ať sem přiletí. Chci, aby to probíhalo v co největším utajení, a to, že poletí ze Sofie sem a zase zpátky, nikoho moc nepřekvapí.“
„Dle rozkazu. Ihned?“ zeptal se Rožděstvenskij.
„Da. Ano, okamžitě.“
Plukovník vstal. „Provedu, soudruhu předsedo. Ihned zajdu do komunikačního.“
Předseda Andropov se za ním díval. Na KGB bylo příjemné, pomyslel si Jurij Vladimirovič, že když jste tu vydali rozkaz, tak se věci skutečně daly do pohybu. Na rozdíl od stranického sekretariátu.
PLUKOVNÍK ROŽDĚSTVENSKIJ sjel výtahem do suterénu a zamířil ke komunikační místnosti. Kapitán Zajcev seděl u svého stolu a koukal do papírů jako obvykle - co jiného měl taky dělat - a plukovní…
