24 KAPITOLA - TÁHLÉ KOPCE
NEJVĚTŠÍ POZDVIŽENI to znamenalo pro Světlanu, ale vlastně pro ně všechny, protože nikdo ze Zajcevovy rodiny nikdy nejel meziměstským vlakem. Železnice byly stejné jako všude jinde: kilometry sbíhajících se a rozbíhajících se kolejí a spousty vlaků s krytými i otevřenými vozy, které vezly kdovíco kdovíkam. Nedokonalost kolejí ještě jako by zvyšovala zdánlivou rychlost. Oleg s Irinou si zapálili cigarety a bez většího zájmu se dívali z velkých, ale ušmudlaných oken. Sedadla byla pohodlná a Oleg zjistil, jak se shora sklápějí postele.
Měli dvě kupé spojená dveřmi. Stěny byly obložené dřevem - na první pohled asi březovým - a v každém kupé byla i koupelna, takže zajčik bude mít poprvé v životě svou koupelnu, což však ještě nedokázal ocenit.
Pět minut poté, co vyjeli ze stanice, přišel do kupé průvodčí, požádal je o jízdenky a Zajcev mu je podal.
„Vy jste od Státní bezpečnosti?“ zeptal se průvodčí zdvořile. Takže cestovní oddělení KGB sem kvůli mně volalo, říkal si Zajcev. To je od nich hezké. Ten úředník nejspíš hodně stál o ty kalhotky pro svou ženu.
„O tom nemůžu mluvit, soudruhu,“ odpověděl Oleg Ivanovič a zatvářil se přísně, aby průvodčí pochopil jeho význam. Mohl si tak zajistit dobré služby. Důstojník KGB sice nebyl tak dobrý jako člen politbyra, ale rozhodně to bylo lepší než obyčejný ředitel nějaké továrny. Lidé neměli z KGB takový strach, ale nechtělo se jim prostě přidělávat si potíže tím, že by se před lidmi z KGB ukázali ve špatném světle.
„Ano, jistě, soudruhu. Když budete cokoli potřebovat, zavolejte přímo mě. Večeře je v osmnáct hodin a jídelní vůz je hned ten následující vpředu.“ Ukázal jim směr.
„Jaké je jídlo?“ rozhodla se Irina, že se zeptá. Být ženou důstojníka KGB rozhodně mělo i své výhody…
„Není špatné, soudružko,“ odpověděl muž zdvořile. „Sám tam chodím jíst,“ dodal, což něco znamenalo, říkali si Oleg s Irinou.
„Děkujeme, soudruhu.“
„Ať se vám s námi dobře jede,“ řekl a odešel.
Oleg s Irinou si vzali knihy. Světlana přitiskla nos ke sklu a dívala se na mizející krajinu, a tak začal jejich výlet, přičemž jen jeden z nich znal skutečný cíl. Západní Rusko je oblast s převážně zvlněnými planinami a vzdálenými obzory, ne nepodobná Kansasu nebo východnímu Coloradu. Pro všechny to bylo nudné, kromě jejich zajčika, pro něhož bylo všechno nové a vzrušující, zejména dobytek, který přežvykoval trávu. Krávy, říkala si Světlana, jsou fakt prima.
NIGEL HAYDOCK poděkoval v Moskvě úředníkovi z ministerstva dopravy za jeho fantastickou pomoc a spolu s Paulem Matthewsem vyrazili na britskou ambasádu. Byla tam laboratoř na vyvolávání fotografií a fotograf zamířil do ní, zatímco Matthews následoval Nigela do jeho kanceláře.
„Tak co, Paule, vydoluješ z toho nějakou užitečnou reportáž?“
„Mělo by to jít. Je důležité, aby se mi to povedlo?“
„No, pomohlo by mi, kdyby si Sověti mysleli, že dokážu přitáhnout pozornost na vše skvělé v jejich zemi,“ vysvětlil Haydock a usmál se.
Ty děláš pro šestku, co? pomyslel si Matthews, aniž by své podezření pronesl nahlas. „Myslím, že něco sesmolím. Bůh ví, že britská dráha potřebuje změnu jako sůl. Možná tímhle podnítíme ministra financí, aby jim poslal pár pencí navíc.“
„To vůbec není špatný nápad,“ souhlasil Nigel. Bylo jasné, že jeho host něco tuší, ale zachoval se solidně a nechal si to pro sebe, chtěl to možná vytáhnout až později, až bude Nigel zpátky za stolem v Century House a vyrazí spolu na pivo.
„Chceš vidět naše fotky?“
„Vadilo by ti to?“
„Vůbec ne. Většinu z nich stejně vyhazujeme, jak víš.“
„Skvěle,“ pronesl Haydock. Pak sáhl do skříňky za svým stolem. „Dáš si něco, Paule?“
„Děkuju, Nigeli. Ano, sherry nepohrdnu.“
Při druhé sklence sherry vstoupil do místnosti fotograf s deskami plnými fotek. Haydock si je vzal a listoval jimi. „To je vynikající práce. Víte, když si vezmu nikon já sám, nikdy se mi to světlo takhle nepovede…“ řekl. Uviděl hezkou fotografii celé rodiny - a hlavně Králíkovy ženy. Fotografie byly tři, j…
