30 KAPITOLA - FLAVIÁNŮV AMFITEÁTR
„RYAN? A CO ŽE UDĚLAL?“ zuřil Bob Ritter.
„Bobe, nechceš se uklidnit? Není to nic, kvůli čemu by ses musel takhle rozčilovat,“ řekl mu James Greer zpola chlácholivé, zpola jako nepřímou výzvu na interním mocenském hřišti CIA. Soudce Moore jen pobaveně přihlížel. „Jack vyrazil do terénu dohlédnout na operaci, pro kterou jsme neměli k dispozici žádného důstojníka v terénu. Nic nepokazil a náš Králík je v bezpečném domě uprostřed Anglie a podle toho, co se mi doneslo, zpívá jako kanárek.“
„Fajn, co nám teda řekl?“
„Jen tak pro začátek,“ odpověděl Moore, „zdá se, že náš kamarád Andropov chce zabít papeže.“
Ritter prudce otočil hlavou. „Jak spolehlivé to je?“
„Králík se rozhodl odejít jenom kvůli tomu,“ řekl mu ředitel CIA. „Vede ho jeho svědomí, tohle ho dopálilo.“
„Fajn, dobře. Co všechno ví?“ zeptal se DDO.
„Bobe, zdá se, že tenhle zběhlík - jmenuje se mimochodem Oleg Ivanovič Zajcev - pracoval jako vyšší důstojník v komunikačním oddělení Ústředí, což je jejich obdoba našeho Mercury.“
„Ty vole,“ hlesl Ritter vteřinu poté. „To je pravda?“
„Inu, čas od času se stane, že někdo hodí do automatu čtvrťák, zatáhne za páku a vyhraje celý jackpot,“ řekl Moore svému podřízenému.“
„No hergot.“
„Nečekal jsem, že bys protestoval. A teď to lepší,“ pokračoval DCI, „jde o to, že Rusové nevědí, že zdrhnul.“
„Jak se nám zase podařilo tohle?“
„Přišli s tím Ed s Mary Pat.“ Soudce Moore mu pak vysvětlil celý průběh operace. „Oba si zaslouží velkou pochvalu, Bobe.“
„A já byl celou tu dobu pryč,“ hlesl Ritter. „No, to mě podrž.“
‚Jo, jo, je třeba napsat kupu pochvalných dopisů,“ řekl Greer pak. „Včetně jednoho pro Jacka.“
„To asi jo,“ přikývl DDO. Na chvilku mlčel a přemýšlel o možnostech operace Beatrix. „A máme už něco dobrého?“
„Kromě toho plánu proti papežovi? Dvě kódová jména agentů, se kterými pracují: NEPTUNE - ten vypadá na někoho, kdo pracuje pro námořnictvo - a CASSIUS. Ten dělá asi na Hillu. Počítám ale, že toho ale bude víc.“
„Před pár minutami jsem mluvil s Ryanem. Má z toho člověka hodně dobrý pocit, říká, že má encyklopedické znalosti a že mluví zlato, abych ho citoval úplně přesně.“
„Ryan o zlatě asi něco ví,“ přemýšlel Moore nahlas.
„Fajn, dáme mu na spravování naše portfolia, ale důstojník v terénu to není,“ vrčel Ritter.
„Bobe, uspěl. Za to přece nelze nikoho potrestat, ne?“ zeptal se DCI. Už to došlo dost daleko. Byl čas, aby se Moore zachoval jako soudce u odvolacího soudu, jímž byl před pár lety: rozhodčím hlasem.
„Fajn, Arthure. Mám teda podepsat pochvalný dopis?“ Ritter tušil, co se na něj chystá, a nemělo smysl se tomu bránit. Však co, stejně by se to objevilo ve spisech. Pochvaly CIA se stejně skoro nikdy nedostaly na světlo boží. CIA dokonce tajila jména důstojníků v terénu, kteří zemřeli hrdinskou smrtí před třiceti lety. Bylo to jako zadní vrátka do nebe, či jejich obdoba v CIA.
„Fajn, pánové, teď, když jsme urovnali administrativní záležitosti, co říkáte na ten plán zabít papeže?“ zeptal se Greer ve snaze vrátit řád do setkání tří naoko střízlivě uvažujících vysokých činitelů.
„Jak spolehlivá je ta informace?“ ptal se Ritter.
„Před pár minutami jsme mluvil s Basilem. Myslí si, že to musíme brát vážně, ale podle mě bychom si měli s tím Králíkem promluvit i my, abychom vyhodnotili, jak velké nebezpečí našemu polskému příteli hrozí.“
„Řekneme to prezidentovi?“
Moore zavrtěl hlavu. „Dneska má celý den spoustu práce s legislativou a odpoledne letí do Kalifornie. V neděli a pondělí má proslovy v Oregonu a Coloradu. Uvidím se s ním ve čtvrtek kolem čtvrté.“ Moore by mohl požádat o naléhavou schůzku - v případě velmi vážných otázek mohl k prezidentovi takřka kdykoli - ale pokud nebudou mít příležitost promluvit si s Králíkem tváří v tvář, nepřicházelo to v úvahu. Prezident by si s ním možná taky rád promluvil. Byl už takový.
„V jaké formě je římská stanice?“ zeptal se Greer Rittera.
„Náčelníkem stanice je Rick Nolfi. Solidní člověk, ale za čtvrt roku jde d…
