PLÁŽ
Marty Guitierrez seděl v kořenovníkovém houští na pláži a sledoval, jak se odpolední slunce sklání po obloze, až jeho paprsky prudce zajiskřily ve vodách zálivu a pronikly pod palmy. Snažil se, aby co nejpřesněji určil místo, kde byla před dvěma dny pokousána americká holčička.
Ačkoli to byla pravda, co řekl Bowmanům – že pokousání ještěrkami jsou velice častá, Guitierrez nikdy v životě neslyšel, že by někoho pokousal leguán. A docela určitě nikdy v životě neslyšel, že by někdo musel být hospitalizován, když ho pokousala ještěrka. Kromě toho rozměr kousanců na Tinině paži byl trochu velký na leguána. Když se vrátil do cararského ústavu, okamžitě běžel do tamější malé vědecké knihovny, ale nikde nenašel žádnou referenci týkající se pokousání leguánem. Nato se propojil na International BioScience Services, počítačovou databázi v Americe. Ale opět nenarazil na žádné reference týkající se pokousání leguánem ani na zmínku o hospitalizaci po kousnutí ještěrkou.
Potom zavolal na ředitelství nemocnice v Amaloye, kde mu potvrdili, že devítidenní novorozeně spící v kolébce bylo pokousáno do nohy zvířetem, o němž babička – jediný očitý svědek – tvrdila, že to byla ještěrka. Končetina vzápětí otekla a novorozeně málem zemřelo. Babička popsala, že ještěrka byla zelená s hnědými pruhy. Než ji stačila odehnat, kousla dítě několikrát.
„Podivné,“ řekl Guitierrez.
„Ne, pokaždé to bývá stejné,“ opáčil nemocniční hodnostář, a doplnil, že slyšel i o dalších případech: ve spánku bylo pokousáno dítě ve Vásquezu, nejbližší pobřežní vesnici. A jiné v Puerta Sotrero. Všechny tyto případy se staly za poslední dva měsíce. Vždycky byly postiženy spící děti nebo kojenci.
Nové a ověřené informace vzbudily v Guitierrezovi podezření, že se v Kostarice vyskytuje nový, dosud neznámý druh ještěrky. To se skutečně mohlo stát zejména tady. Kostarika měřící v nejužším místě pouhých pětasedmdesát mil byla menší než stát Maine. A přes svou malou rozlohu měla podivuhodnou různorodost biologických habitatů: mořská pobřeží jak na straně atlantické, tak i pacifické, čtyři oddělená horská pásma včetně vrcholků dosahujících výše přes šest a půl tisíce metrů a aktivních sopek, tropické deštné lesy, oblasti s mírným klimatem, oblasti bahenních močálů i aridních pouští. Taková ekologická různorodost vedla k úžasnému množství druhů rostlinných i živočišných. V Kostarice žilo třikrát tolik druhů ptactva než v celé Severní Americe. Rostlo tu více než tisíc druhů orchidejí. Nacházelo se tady přes pět tisíc druhů hmyzu.
Nové druhy se zde objevovaly neustále a v poslední době dokonce zvýšeným tempem. Důvody byly smutné, v Kostarice byly mýceny pralesy, takže druhy obývající džungli ztrácely svoje habitaty, stěhovaly se do jiných oblastí a přitom někdy měnily i své chování.
Takže bylo docela dobře možné, že se tu objevil zase nějaký nový druh. Avšak vzrušení z objevu se mísilo s obavami z nových chorob. Ještěrky přenášely virová onemocnění a několik z nich se mohlo přenést i na člověka. Nejnebezpečnější byla ještěrčí encefalitida označovaná zkratkou CSE, která se na lidech a koních projevovala jako forma spavé nemoci. Guitierrezovi připadalo, že nalézt novou ještěrku je důležité, i kdyby mělo jít jen o zjištění, zda nepřenáší nějaké nemoci.
Seděl na pláži, sledoval, jak slunce klesá, a vzdychal. Tina Bowmanová možná viděla nové zvíře, možná ne. Guitierrez je ale neviděl určitě. Ráno si vzal vzduchovou pistoli, nabil do zásobníku ligaminové šipky a vypravil se na pláž s velikými nadějemi. Jenže promarnil celý den. Brzy se bude muset vrátit k autu a rozjet se vzhůru do kopců, takovou cestu netoužil absolvovat potmě.
Guitierrez se zvedl na nohy a pomalu vyrazil. Před sebou spatřil temnou siluetu vřešťana loudajícího se po okraji kořenovníkového močálu. Guitierrez se mu vyhnul směrem k vodě. Jestli je tam jeden vřešťan, jsou v korunách stromů pravděpodobně i další a vřešťani mají ve zvyku nevítané návštěvníky shora pomočit.
Jenže tenhle vřešťan se zdál být osaměl…
