Kapitola 51 / Proces impéria
Proces proti třem vlakovým lupičům byl veřejností přivítán s týmž senzačním zájmem, jaký již předtím projevila o vlastní zločin. Zástupci obžaloby u vědomí pozornosti upřené na tuto událost si dali záležet, aby drama soudního řízení vystupňovali na nejvyšší míru. Nejprve byl na svědeckou lavici trestního soudu v Old Bailey povolán druhořadý aktér Burgess. Skutečnost, že tento obžalovaný znal pouze části mozaiky celého příběhu, veřejnosti jenom dodala chuti na další podrobnosti.
Jako druhý byl vyslechnut Agar, který již podal informací více. Ale Agar stejně jako Burgess byl očividně omezený člověk a jeho svědecká výpověď posloužila pouze k tomu, aby se veškerá pozornost soustředila k osobnosti Edwarda Pierce, o němž psal tisk jako o »mistrovském zločinci« a »brilantním zlém duchu v pozadí zločinu«.
Pierce byl stále vězněn v Coldbath Fields a veřejnost ani tisk ho dosud nespatřily. Přičinlivým reportérům se tak dostalo volné ruky spřádat po libosti divoká a fantastická líčení jeho vzezření, způsobů a životního stylu. Mnohé z toho, co bylo během prvních dvou týdnů června 1857 napsáno, byla zjevná nepravda: že Pierce žil pod jednou střechou se třemi milenkami a že byl »lidským dynamem«, že stál v pozadí velkého šekového podvodu v roce 1852, že je nelegitimním synem Napoleona I., že požíval kokain a laudanum, že měl svého času za manželku německou hraběnku, kterou roku 1848 v Hamburku zavraždil. Neexistuje jediný důkaz, že by některá z těchto bájí byla pravdivá, ale nesporně je pravda, že tisk vybičoval zájem veřejnosti k šílenství.
Ani sama královna Viktorie nebyla imunní vůči zaujetí »tímto nejsmělejším a zbabělým ničemou, kterého bychom rádi poznali osobně«. Vyjádřila též přání přihlížet jeho popravě; zřejmě si neuvědomovala, že v Anglii roku 1857 není už trestný čin závažné krádeže hrdelním zločinem.
Kolem vězení Coldbath Fields se celé týdny shromažďovaly zástupy lidí, kteří tam vytrvale čekali na nepravděpodobnou šanci, že uvidí krále zlodějů. A Piercův dům v Mayfairu byl třikrát popleněn lačnými lovci suvenýrů. Jistá »urozená dáma« – nic dalšího o její osobě nebylo uvedeno – byla zadržena, když odcházela z Piercova domu s jeho kapesníkem. Aniž by přišla do rozpaků, vysvětlila, že chtěla na památku něco z jeho osobního majetku.
Times si stěžovaly, že tato fascinace zločincem je »nepatřičná, ne-li dekadentní«, a zašly až k náznaku, že chování publika zrcadlí »jakousi neblahou vadu v povaze anglické mysli«.
V tomto světle je potom zvláštní shodou okolností, že 29. července, v den, když před soud předstoupil Pierce, obrátila veřejnost a všechen tisk svoji pozornost jinam. Anglie musela čelit nové zkoušce státních rozměrů: skandálnímu krvavému povstání v Indii.
Vzrůstu zámořských držav Británie – někteří ji nazývali Brutánií – byly v posledních desetiletích zasazeny dvě těžké rány. K té první došlo roku 1842 v afghánské metropoli Kábulu, kde v šesti dnech zahynulo 16 500 britských vojáků, žen a dětí. Druhou byla nyní již uzavřená krymská válka, která vedla k požadavkům armádní reformy. Toto rozpoložení bylo tak silné, že lord Cardigan, někdejší národní hrdina, žil v hanbě a dokonce byl obviněn (neprávem), že se útoku Lehké brigády vůbec neúčastnil, a jeho manželství s proslulou krasojezdkyní Adelinou Horsey de Horsey poskvrnilo jeho postavení další špínou.
Indická vzpoura byla třetí potupou anglické světovlády a další ranou zasazenou anglickému sebevědomí. Že si Angličané byli v Indii jisti, vyplývá již ze skutečnosti, že v této zemi drželi pouze 34 000 evropských vojáků velících čtvrtmilionové domorodé armádě takzvaných sipáhiů, kteří svým anglickým velitelům nijak přílišně oddáni nebyli.
Angličané se od čtyřicátých let dopouštěli v Indii stále větších násilností. Nový evangelický zápal pro spravedlnost na domácí půdě vedl k nemilosrdné náboženské reformě v zámoří; Thagové byli potlačeni, stejně jako tradiční spalování vdov na hranici s nebožtíkem, a Indům se vesměs nelíbilo, že ciz…
