8
Když Thomas Lieven pozdě odpoledne 31. srpna 1939 přijel do bývalé pevnosti Belfort na Savoureuse, projel taxíkem staré město, kolem Place de la République a památníku „Tři obležení“, do „Hotel du Tonneau ďOr“. Byl oblečen korektně jako vždy. Na vestě zářil zlatý řetízek starých repetýrek.
Plukovník Siméon na něho čekal v hotelové hale. Měl na sobě uniformu, a přesto v ní vypadal stejně sympaticky jako v civilu.
„Můj ubohý Lievene, je mi to líto, co vám ti idiotští četníci udělali! Když mě Mimi konečně po telefonu dostihla, pořádně jsem ty, co jsou za to odpovědní, seřval. Teď ale pojďte, generál Effel už čeká. Nesmíme ztrácet čas. Příteli, máte před sebou křest ohněm.“
O čtvrt hodiny později seděl Thomas Lieven v pracovně generála v budově francouzského generálního štábu.
Všechny čtyři stěny spartánsky zařízené kanceláře byly pokryty štábními mapami Francie a Německa.
Bělovlasý, vysoký a štíhlý Louis Effel přecházel s rukama za zády před Thomasem Lievenem sem a tam. Thomas si sedl ke stolu s mapami. Siméon seděl vedle něho.
Generálův hlas zněl sonorně: „Monsieur Lieven, plukovník Siméon mi o vás referoval. Vím, že mám před sebou jednoho z našich nejlepších.“
Generál se zastavil u okna a pohlédl dolů do půvabného údolí mezi Vogesami a pohořím Jura. „Není doba na to, abychom si něco předstírali. Pan Hitler tedy začal válku. Za několik hodin mu pošleme naše vyhlášení války. Ale…“ Generál se otočil. „Francie, pane Lievene, není na tuto válku připravena. My ze zpravodajské služby už vůbec ne… Jde o problém z vaší profesionální sféry. Řekněte to, plukovníku.“
Siméon polkl: „My jsme skoro na mizině, kamaráde!“
„Na mizině?“
Generál důrazně pokyvoval. „Ovšem, pane. Téměř bez prostředků. Odkázáni na směšné podpory ministra války. Neschopni operovat ve velkém, jak by to bylo nyní zapotřebí. Svázáni. Akce neschopni.“
„To je ale zlé,“ nahlas uznal Thomas Lieven, zatímco ho přepadla strašná chuť se smát. „Promiňte, ale když nějaký stát nemá peníze, snad si raději nemá dovolit žádnou zpravodajskou službu!“
„Náš stát by byl měl dost peněz, aby se připravil na útok Německa. Bohužel, pane, jsou ve Francii kruhy, které prospěchářsky a egoisticky odmítají dodatečné daně a jen hrabou a kšeftují. I v této situaci se ještě obohacují na bídě naší vlasti.“ Generál se vzpřímil: „Vím, že se na vás obracím v hodině třinácté. Vím, že požaduju skoro nemožné. Přesto se ptám: myslíte, že existuje cesta, jak nás co nejrychleji – říkám co nejrychleji – vybavit velkými – říkám velkými – finančními obnosy, abychom mohli pracovat?“
„To si musím rozmyslet, pane generále. Ale ne tady.“ Thomas se podíval na válečné mapy. „Tady mě nic chytrého nenapadne.“ Jeho tvář se vyjasnila. „Pokud s tím budou pánové souhlasit, rozloučím se teď a v hotelu připravím malou večeři, při níž můžeme projednat všechno ostatní.“
Louis Effel se zaraženě zeptal: „Vy teď chcete jít vařit?“
„Když dovolíte, pane generále. V kuchyni dostávám nejlepší nápady.“
Památná večeře se konala večer 31. srpna 1939 ve zvláštní místnosti prvního domu.
„Opravdu jedinečné,“ chválil generál po hlavním chodu a otřel si ubrouskem ústa.
„Fantastické,“ přidal se plukovník.
„Nejlepší ze všeho byla ta hlemýždí polévka. Tak dobrou jsem ještě nikdy nejedl!“ pokračoval generál.
„Malý tip,“ radil Thomas, „berte jen velké hlemýždě s šedými ulitami, pane generále! Ulity musí být ale uzavřené.“
Číšník přinesl moučník. Thomas se zvedl. „Děkuji, to udělám sám.“ Zapálil malý lihový vařič a ohlásil: „Citronový pěnový krém a k tomu flambovaná pochoutka.“
Z jedné misky vyjmul naložené višně, nakladl je do malé měděné pánvičky a nahřál nad lihovým plamenem. Potom višně přelil francouzským koňakem a průzračně čirou tekutinou. Všichni mu zaujatě přihlíželi. Plukovník Siméon napůl povstal.
„Co je to?“ zeptal se generál a ukázal na čirou tekutinu. „Vysokoprocentní alkohol, chemicky čistý, z lékárny. Ten potřebujeme, aby to celé hořelo!“ Šikovným pohybem přenesl Thomas plamen na višně. Syčivě a osl…
