Láska je jen slovo (Johannes M. Simmel)

9

„… ocelárny, rozumíte, Mr. Mansfeld? Dvě ocelárny. Už celé generace…“ Kdo je tahle žena? Co to povídá? „…v rodině mého nebožtíka manžela…“

„Kde to je, Mrs. Durhamová?“

„Asi dvanáct mil od Liverpoolu.“

„Aha.“

Mluví. Pořád mluví. A já sním…

Oné neděle, kdy se Rašid stane mým bratrem, už nevím, co si mám počít. Sednu do vozu a jedu k ozdravovně. „Lidumil společnosti“ (Anděl Páně), k sestře Claudii. Proč? Ani dnes bych to ještě nedokázal říct.

V ozdravovně je rušno. Kolem zelené pumpy projdu do starého hospodářství. V chodbě visí starodávné rytiny, které zobrazují přívětivé anděly, pod nimi jsou zbožné nápisy. Pobíhá tu spousta dětí, ale vidím i spoustu dospělých. To mě překvapuje. Domníval jsem se totiž, že se tady zotavují jen děti. Sestra Claudie, které chybí dva prsty na pravé ruce, má velkou radost, že mě zase vidí.

„V neděli míváme vždycky naši slavnost.“

„Jakou slavnost?“

„Mluví bratr Martin. Pak je vždycky diskuse. Chcete-li si to poslechnout… Pak bychom si mohli promluvit o vašich starostech.“

„O mých starostech?“

„Musíte mít veliké starosti. K nám nepřichází nikdo, kdo nemá velké starosti. Věděla jsem, že přijdete, pane Mansfelde.“