7
Ve čtvrtek ráno po snídani mě navštívil Dave Jenkins. Zrovna jsem se myl, když přišel. Na svůj věk vypadá staře. Letní slunce na ostrovech ho opálilo do cihlového bronzu, pod vypraženými chloupky na obrovitých pažích mu hrály svaly. Skosená rozložitá ramena zdědil po tátovi.
U domorodců na to musíte jít od lesa. Nic se neděje bez příčiny a dříve nebo později se k tomu, co mají na srdci, buď oklikou dostanou, anebo si to rozmyslí a odejdou. Nejrychlejší způsob, jak je přimět, aby si to rozmysleli, je začít z nich rovnou tahat rozumy.
Porozhlédl se po salónu a poznamenal: „Pomalu bych to tady nepoznal.“
„Už jsi u mě dlouho nebyl.“
„Naposledy, to mně mohlo bejt tak čtrnáct. Přetlačovali jste se s tátou rukama, možná čtyřicet minut, pot z vás lil a sem tam jeden z vás zahekal, obličeje červený jak řípy, ale ani jeden jste nepovolil. Měl o chlup větší sílu a vy zas o chlup lepší páku, poněvadž máte delší ruce.“
„Pamatuju se.“
„A pak už to Meyer nevydržel a vyhlásil remízu a oba dva jste se svalili ze židlí a leželi na zemi a dejchali jak čokli v parným létě.“
„Dobře si na to pamatuju. Dáš si pivo?“
„Já na to nikdy nezapomenu, nikdy v životě. Jakživ jsem neviděl, že by někdo s tátou neprohrál, ani při přetlačování ani v ničem jiným. Počítám, že na pivo je na mě ještě trochu brzo.“
„A co mexické, Carta Blanca?“
„No, tak brzo zase není.“
Přišoural se za mnou do kuchyňky a já vybral z lednice dvě chlazená a otevřel je. Vrátili jsme se do salónu. Dave se svalil do křesla, dlouhými doušky se napil a otřel si ústa hřbetem opálené ruky. „Fakticky třída. Díky. Byli jste s mým tátou přátelé.“
„Dobří přátelé.“
„Na něco jsem přišel. Nevím si rady a nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit. Buda do toho nechci zatahovat. Odjel zpátky do školy, na nějaký letní seminář. A Andy je ještě kluk. Mámy se taky zeptat nemůžu.“
„O co vlastně jde?“
Ještě jednou dlouze zaváhal, potom pokrčil rameny a vzdychl. „Prostě takhle. Mám tam na jihu u Marathonu rozjetej dost slušnej kšeft, ale nic takovýho, jako měl táta tady. Měl jsem v ruce jeho kalendář na příští sezónu a nemá tam skoro jedinej volnej den. Vím, jak lovil ryby. Leccos jsem od něho odkoukal, ale není to ono. Ten ucítil ryby na sto honů. S naší jachtou bych si mohl dělat, co bych chtěl, můžu si ji nechat anebo ji střelit. Obrážel jsem chlapy z půjčovny a snažil jsem se zjistit, jestli bych ji i s klientama nemohl za nějaký slušný peníze pronajmout. Všichni se ale chovali tak nějak divně. Chápete to? Něco mi tady nehraje, ale na nic jsem nemohl přijít.
A tak jsem skáknul do loděnic, k Daltonovi a Forbesovi, kde dávají do kupy ten motor. A tam se vám chovali zrovna tak divně. Ještě tejden a bude hotová. Vylezl jsem po žebříku na palubu. Prohlížel jsem pracovní výkazy. Za celou práci je zaplacíno. Třicet osm tisíc dolarů na dřevo.“
„Na seřízení dvou starých dieselů?“
„Seřízení? Ani náhodou. Dali tam fungl novej pár rychloběžnejch nafťáků, má všecky možný technický finty, jaký si umíte představit. Celej předek trupu vyztužili a příčně zesílili. Namontovali vysokootáčkový oběžný kola. Nový ovládání. Zvenku vypadá jako dřív. Vždycky byla tak trochu líná. Mohl se v ní klidně dál šmrdolit a všecko by bylo při starým, ale jak by někdo otevřel naplno škrtící klapky, ten křáp by vyrazil dopředu jak střela.“
„Nemá výtlakový trup?“
„Nemá. Tvarem připomíná modifikovaný hluboký véčko, a krom toho přidali na trup nějakej novej převod nebo co, kterej ho vymrští rovnou do vodorovný polohy. Pamatuju se, když byla nová, pokavaď jsme jeli po větru s obouma motorama na plnej plyn a před náma široko daleko volný moře, zdvihla se pokaždý do ty vodorovný polohy a klouzala. Jenomže dostat ji tam stálo moc benzínu. Jerry Forbes povídal, že podle nich zmákne přes čtyřicet uzlů, až se jim povede správně seřídit převody. Nechci na to ani pomyslet. Řekl mámě, že musí schrastit dohromady pět táců na opravu motorů. Probíral jsem se mu v papírech a nenašel jsem ani čárku, odkud se nějakých třicet osm ti…
