( 2 )
Když znovu otevřela oči, oslepilo ji zářící slunce za záclonami. Cítila vůni kávy. Victoria se posadila, našla hedvábný župan, který byl ze stejné soupravy jako pyžamo a přezůvky položené u lůžka. Za dveřmi vedoucími do další místnosti v apartmá zaslechla čísi hlas. Přešla blíž a naslouchala. Ozývalo se slabé cinkání lžičky o porcelánový šálek. Otevřela dveře. Krátká chodba vedla do oválného salonku, uprostřed něhož stál stůl se snídaní prostřený pro dva. Džbán s pomerančovým džusem, ošatka s jemným pečivem, výběr marmelád, smetana, máslo, míchaná vejce, křupavá slanina, nakládané žampiony, čaj, káva, mléko a kostkový cukr ve dvou barvách. Vše vydávalo jedinečnou vůni, až se jí v ústech začaly sbíhat sliny, ačkoli se tomu bránila.
U stolu seděl muž středního věku i postavy, se středně velkou pleší, jenž působil středně průměrným dojmem. Jakmile zaznamenal, že vstoupila do místnosti, zdvořile vstal a s laskavým úsměvem ji vybídl, aby se posadila naproti němu. Na sobě měl černý trojřadý oblek a vyznačoval se bledou pletí typickou pro osoby, jež život tráví zavřené mezi čtyřmi stěnami. Kdyby ho potkala na ulici, asi by si jej vůbec nevšimla, možná by ho považovala za ministerského úředníka zastávajícího středně vysokou pozici anebo za provinčního notáře, jenž je v hlavním městě na návštěvě, protože má v úmyslu zajít do galerie El Prado či do divadla.
Teprve když se na něj zadívala pozorněji, všimla si jeho světlých očí, jasných a pronikavých. Měl uvážlivý pohled, díky němuž působil dojmem, že neustále něco promýšlí. Díval se na ni bez mrknutí přes skla brýlí, která jeho oči zvětšovala. Příliš silné kostěné obroučky mu dodávaly lehce zženštilý vzhled.
„Dobrý den, Ariadno,“ ozval se. „Prosím, posaď se.“
Victoria se rozhlédla kolem. Popadla svícen stojící na římse a výhružně ho vztyčila. Muž nehnul ani brvou, nadzvedl jednu z pokliček a přivoněl.
„Nádherná vůně. Jistě máš chuť.“
Muž se ani náznakem k Victorii nepřiblížil, ona však přesto dál třímala zdvižený svícen.
„Myslím si, že to nebude třeba, Ariadno,“ řekl klidně.
„Nejsem Ariadna. Jmenuju se Victoria. Victoria Sanchís.“
„Posaď se, prosím. Tady jsi v bezpečí, nemáš se tu čeho bát.“ Victoria se v tom hypnotizujícím pohledu ztratila. Opět k ní pronikla vůně prostřené snídaně. Uvědomila si, že ta krutá bolest v břiše je jen obyčejný hlad. Svěsila ruku a postavila svícen zpátky na římsu. Velmi volným krokem přešla ke stolu. Posadila se, aniž z muže spouštěla zrak. Ten počkal, až se usadí, a pak jí nalil kávu s mlékem.
„Řekni si, kolik chceš lžiček cukru. Mám rád hodně sladkou kávu, ale doktor říká, že mi to vůbec neprospívá.“
Sledovala, jak šálek servíruje.
„Proč jste mě oslovil Ariadno?“
„Protože se tak ve skutečnosti jmenuješ. Ariadna Mataix. Není to tak? Ale je-li ti to milejší, můžu ti říkat Victorio. Já jsem Leandro.“
Na chvíli se zvedl a podal jí ruku. Victoria ji nestiskla. On se znovu posadil a dál se choval srdečně.
„Míchaná vajíčka? Ochutnal jsem je, nejsou otrávená. Jak doufám.“
Victoria si přála, aby se ten muž přestal tak usmívat, cítila se provinile, že mu vybrané chování ani laskavost neoplácí stejně.
„To je vtip, samozřejmě tu nic není otrávené. Vajíčka se slaninou?“
Victoriu samotnou překvapilo, když se přistihla, že přikyvuje. Leandro se spokojeně usmál, nabral Victorii hromádku vaječné smaženice, z níž se kouřilo, ochutil ji špetkou soli a opepřil. Hostitel si počínal jako zkušený šéfkuchař.
„Jestli chceš raději něco jiného, tak to objednáme. Tady vaří výtečně.“
„To je v pořádku, děkuju.“
Málem se kousla do jazyka, když řekla „děkuju“. Za co děkuje? Komu?
„Croissanty jsou vynikající. Ochutnej. V celém městě nejlepší.“
„Kde to jsem?“
„Jsme v hotelu Palace.“ Victoria nakrčila čelo.
„V Madridu?“
Leandro přikývl a podal jí ošatku s pečivem. Zaváhala.
„Jsou čerstvé. Dej si, nebo sním všechno sám, přitom musím držet dietu.“
Když Victoria natáhla ruku pro croissant, všimla si vpichu na předloktí.
„Je mi to líto, museli jsme tě…
