XVII. KAPITOLA
Na urburního písaře Zdeňka musel panoš Ota čekat déle, než si původně myslel. Už se skoro bál, že se mu něco stalo, když se konečně objevil. Tvářil se kysele. Několika úsečnými slovy sdělil, že nezjistil nic nového. Skoro všichni místní si tehdy šenkýře Fráni všimli, ale nikdo s ním nemluvil. Ten večer, kdy se stala vražda, nikoho dalšího neviděli Přívozem procházet ani projíždět. V rozladění písaře Zdeňka však bylo mnohem více, než jen zklamání z výsledku vyšetřování.
Ota chvíli mlčel. Nechtělo se mu začínat o tom, co zjistil. Zvláště když se na to urburní písař ani nezeptal. Klusal na koni tiše a zasmušile. To Otu skutečně rozladilo. Ale pak si řekl, proč by si tím měl kazit náladu. Kdo ví, co staromódně oblečenému písaři přelétlo přes nos?
Pak za sebou uslyšeli zvuk několika rychle cválajících koní. Trhli uzdami a zajeli pod košatý buk stranou cesty, aby ti, kteří jeli za nimi a zjevně pospíchali, mohli bez obtíží projet. Když se v zatáčce objevili tři jezdci, trhl sebou písař Zdeněk polekaně a bezděčně sjel rukou k jílci dýky.
„Tady ho máme,“ řekl uštěpačně urostlý černovlasý mladík, který jel v čele malé družiny. Trhl uzdou a zastavil koně. Byl na rozdíl od urburního písaře oblečený nesmírně elegantně. Nakadeřené vlasy měl upravené do módního vrkoče. Podle oděvu i meče musel být nejen zámožný, ale také urozený. O tom svědčil erb, vyšitý na ramenech pláště. „To sis myslel, že mě můžeš před ostatními beztrestně urážet?“ vykřikl vztekle.
„Neurážel jsem vás, pane Enderline,“ odpověděl pevně písař. „Jen jsem vám řekl, co si myslím. A co si navíc myslí i urozená panna Fiorella.“
„Co si myslí urozená panna Fiorella, není důležité. Podstatné je, co mi slíbil její otec Rotlev,“ opáčil povýšeně Enderlin. „A to, co si myslíš ty, si můžeš vykřikovat tady v lese, když jsi sám. Ale určitě to nebudeš hlásat v hospodě. Byť tak malé, jako je ta v Přívoze. Co kdyby tě napadlo dělat ostudu i jinde? Je načase dát ti za vyučenou!“
„Promiňte, urozený pane,“ ozval se panoš Ota. „Jak jste přišel na to, že tu je pan urburní písař sám? Copak já jsem vosk?“
Enderlin se pohrdavě ušklíbl a pak povýšeně zabručel: „Další horník! Kolik vás sem do revíru ještě přijde? Běž si rubat skálu a neobtěžuj! Tohle není pro tebe.“
Během jeho posledních slov dva vysocí muži, kteří ho doprovázeli, tasili zbraně. Jeden měl lovecký tesák a druhý krátký meč. I když byli urostlí stejně jako jejich pán, poznal Ota na první pohled, že to nejsou cvičení vojáci. Naklonil se k písaři Zdeňkovi a tiše se zeptal: „Kdo je ten hrubián?“
„Dneska už jsme o něm mluvili. Enderlin Štuk, pán na Nussberku.“
„Co spolu máte, že se tak vzteká?“
„To teď není podstatné,“ zabručel písař Zdeněk. „Ale jestli vás to uklidní, pravdu mám já.“
„Jak jinak,“ usmál se panoš Ota. „Takže důvěra za důvěru. Ani já vás teď neopustím. I když nevím, o co jde. Ale jméno Fiorella zní moc hezky. Už kvůli němu se budu muset o vás postarat.“
„Ještě se budete domlouvat! Místo abyste prosili o slitování,“ zle se na ně ušklíbl Enderlin. Pak se obrátil na své služebníky. „Zažeňte toho chrapouna a písaře mi přiveďte.“ Potom se pohodlně opřel dlaněmi o hrušku sedla, jako by se chystal na zábavnou podívanou při turnaji.
Oba muži se zbraněmi v rukách okamžitě vyrazili.
„Nechte to na mě,“ řekl Ota polohlasně písařovi. Zdeněk byl vyzbrojený pouze dýkou a v boji proti tesáku a mečíku stejně neměl příliš šancí. Pak panoš rychle tasil meč a obratně jím zatočil nad hlavou, jako by se chystal k turnajovému souboji. Protože k němu mezitím dojel muž s loveckým tesákem, ťal po něm. Zasáhl ho ohleduplně pouze plochou stranou svého meče. Kdyby nebyl panoš Ota v boji tak šikovný, ležel by jeho protivník v krvi. Takhle se jen s těžkým žuchnutím svalil na zem a na hlavě se mu objevila boule. Vykřikl bolestí, protože si pádem z koně zřejmě zlomil ruku. Jeho druh prudce trhl uzdou a zastavil koně ještě v bezpečné vzdálenosti. Pak se rozpačitě ohlédl na svého pána a zabručel: „Má meč!“
„To vidím, hl…
