XXVI. KAPITOLA
Panoš Ota nechal svého koně v šenkovní stáji v Lukách. Pěšky se bude v kopcovitém skalnatém terénu hledat určitě mnohem lépe. Na cestu koupil placky a hliněnou lahvici s řídkým pivem, které uložil do plátěné torby. Přehodil si ji přes rameno a v doprovodu hrbáče opustil ves. Společně zamířili podél skal po břehu Sázavy.
„To bylo ještě dál,“ napjatě řekl hrbatý Michal, jakmile zmizela Luka z dohledu. Jeho bezvýrazné hnědé oči nervózně těkaly řídkým lesem. Zastavoval se u každé skalky a snažil se přemýšlet. Občas vydal spokojený zvuk, jako by zachrochtal, ale vzápětí jeho nadšení pohaslo. Čím více se vzdalovali od vesnice, tím byl skleslejší. Až ho musel panoš sám povzbuzovat, aby si z toho nic nedělal. Nechtěl hrbáče znervóznit, protože stále věřil, že třeba to místo objeví.
Zrovna když se chtěli otočit, protože Michal tvrdil, že to místo asi přešli, všiml si Ota otvoru ve skále. Kolem bylo polámané křoví. „Nemohlo by to být tady?“
„To je ono!“ rozzářil se hrbáč a několikrát nadšeně zachrochtal.
Našli smolnou větev, Ota vykřesal oheň a s pochodní v ruce vstoupili do chladné štoly. Nešli dlouho. Několikrát se zatočili tmou a najednou se ocitli ve vysoké prostorné jeskyni. Uprostřed stály čtyři otevřené truhlice s erbem českého krále. Byly prázdné. Ota začal prohlížet podlahu, jestli nenajde stopy. V tu chvíli vrazilo dovnitř několik mužů se zbraněmi.
Panoš Ota tasil meč, ale okamžitě poznal v mihotavém světle praskajících loučí přítele Diviše. Zatvářil se výhružně a řekl: „Poklad je můj. Kdo se přiblíží, zemře!“
„Neblbni, Oto,“ zabručel Diviš a vrátil meč do pochvy. „Kde je zlato?“
„To bych také rád věděl. Když jsem přišel, už byly truhlice otevřené a prázdné. Ale něco jsem našel, podívej,“ řekl Ota a zvedl ze země plášť. Na rameni měl vyšitý erb rožmberské růže. „Skoro se mi zdá, že je těch růží nějak příliš. Ať uděláme co uděláme, vždycky o nějakou vždycky zakopneme.“
„Takže zlato je pryč,“ ujišťoval se zklamaně velitel Diviš. „Někdo nás předběhl. Musíme ho hned najít!“
„Neukvap se,“ zavrtěl hlavou Ota. „Můj průvodce Michal ty truhlice objevil předevčírem. Vzpomněl si, že už tehdy byly otevřené a prázdné.“
„Co když to zlato odnesl on?“ výhružně řekl Diviš a udělal několik kroků směrem k hrbatému mužíkovi. Ten se polekaně přikrčil a tiše kníkl asi jako pes, když ho pán bije holí.
„Jsi ještě větší blázen než on,“ zarazil ho panoš Ota. „Půjdeme ven. Je tu chladno a louče stejně za chvíli zhasnou.“
Na břehu Sázavy bylo příjemněji. Modré nebe, hebká vonící tráva a teplé sluneční paprsky. Diviš přátelsky poplácal královského lovčího po zádech. „Děkuji, pane. Udělal jste, co se dalo. Ale vidíte sám. Přišli jsme pozdě.“
„Kolikrát jsme našli při lovu hnízdo prázdné. Ale nakonec jsme stejně kořist dostali. Bůh ať řídí vaše kroky,“ opáčil lovčí, přátelsky pokynul rukou, obrátil koně a se svou družinou v patách se vydal zpět k Vranému.
Panoš Ota zatím vytáhl z mošny lahvici s pivem a placky. Rozložil je na plochý kámen a nabídl ostatním. Než se však stačili vojáci sehnout, skočil po jídle hrbatý muž. Jednu placku si strčil hladově celou do pusy, další dvě popadl do ruky. Se šťastným výrazem v očích utekl na druhou stranu cesty až k vodě, aby mohl v bezpečí svou kořist sníst.
„Tohle je tvůj svědek? Že truhlice byly prázdné už předevčírem,“ zabručel nakvašeně Diviš. Pak si prstem poklepal na čelo, aby vyjádřil mínění o hrbáčovi.
„Jak vidíš, šachtu najít dokázal. Lepšího svědka stejně nemáme. Michale,“ křikl Ota na hrbáče, „pojď sem!“ Mužík svěsil hlavu a pomalu se přiloudal jako spráskaný pes. Kdyby mohl, i uši by stáhl.
„Udělal jsi to dobře,“ řekl Ota. „Já ti děkuji a tady máš slíbenou odměnu.“ Sehnul se a šest zbylých placek vložil zpátky do plátěné mošny. Celou ji podal hrbáčovi. „Jsou tvoje. Najdeš cestu zpátky do Luk sám?“
Hrbáč šťastně zachrochtal a popadl mošnu. Ale tu ho cosi napadlo. Prudce se otočil a než mu mohl Ota zabránit, padl na kolena a políbil mu ruku. Pak vyskočil a začal utíkat. …
