XXXI. KAPITOLA
Rychtář Henslin držel v ruce lampu, jež vrhala po kamenných stěnách štoly mihotavé záblesky. Perkmistr Fridlín zatím se supěním odklízel čerstvý zával, který zakrýval otvor u země.
Zvedal ploché vlhké kameny, špinavé od mazlavého jílu, a odhazoval je za sebe.
„Stejně se mi to nezdá,“ vrtěl nespokojeně hlavou rychtář Henslin. „Dohodli jsme se přece, že nějakou dobu počkáme.“
„Neslyšel jsi,“ vztekle odsekl perkmistr Fridlín. „Zbaví mě úřadu. Možná už zítra. Co já vím, kam mě mincmistr pošle. To si vážně myslíš, že všechno to zlato tady nechám bez dozoru?“
„Máš pravdu snad jen v tom, že bychom mohli mít v budoucnosti problém dostat se sem. Až po neděli zasypeme vchod do Ďáblovy štoly, zbyde jediná cesta přes sklepení ve Věžích. Kdo ví, co nový perkmistr udělá. Ale jinak nevěřím, že bys byl tak hloupý. To si vážně myslíš, že bych sám dokázal těch osm set hřiven rozměnit a zmizet i s penězi?“
„Člověk nikdy neví,“ zabručel smířlivě Fridlín. „Ve sklepení našich pražských domů bude zlatu určitě lépe. Já budu mít klidnější spaní. Stejně bychom ho jednou museli odvézt. Alespoň to budeme mít za sebou.“
„Nu, jak myslíš,“ vrčel stále nespokojeně rychtář Henslin. „Už to budeš mít odklizené?“
„Ještě chvíli,“ supěl perkmistr Fridlín. „Zasypali jsme to nějak moc.“
„Nikdo netušil, že to budeme odklízet za pár dní,“ opáčil Henslin. Pak se sklonil a dychtivě sáhl přes perkmistrovo rameno do otvoru. Nahmátl první váček a vytáhl ho. Spokojeně ho potěžkal. „Poctivých pět hřiven. Vyndej další.“
„Víš co, já je budu vyndávat a ty zatím odnášej váčky ke dveřím.“
„Stejně to ale bylo štěstí, že se v Ďáblově štole propadl strop. Jinak bychom teď museli to zlato nějak dostat ven přes Věže.“
„Zvládli bychom to taky,“ zabručel Henslin. Pak naházel do režného pytle prvních šest váčků se zlatem. Víc by stejně neunesl. Se supěním táhl pytel za sebou do hlavní sloje, prošel kolem několika odboček, až dorazil k té správné. Vlezl do ní a za chvíli stál u masivních dveří. Překontroloval závoru, zda je uzavřená. Pak váčky láskyplně vysypal z pytle a uložil ke stěně. Otočil se a rychle se vracel pro další.
Váčků bylo celkem stošedesát a trvalo přes hodinu, než se oběma mužům podařilo zlato dopravit z úkrytu ke dveřím.
„Až odnosíme zlato ven před štolu, já u něho počkám a ty dojdeš pro vůz,“ hlásil perkmistr Fridlín.
„Vždyť jsme se tak dohodli,“ přikývl Henslin. Pak odsunul závoru a otevřel dveře. Za nimi stál Mikeš z Dobronína, v jedné ruce měl meč a ve druhé hořící louč. Rychtář zděšeně vykřikl: „Proč se vracíš mezi živé?“ Vzápětí se pokusil dveře zabouchnout. Ale z druhé strany se do nich opřelo několik silných rukou a snadno je otevřelo. Pak Fridlína a Henslina popadly silné ruce a bleskově je spoutaly.
Zatímco královští vojáci drželi zmítající se zločince, Mikeš z Dobronína se vrhl k váčkům. Když otevřel první, ulehčeně si oddechl. „Buď Bohu chvála. Ztracené zlato!“
„Jak jsi mohl přežít pád z věže?“ zabručel nervózně perkmistr Fridlín.
„To ti vysvětlím,“ řekl Oldřich z Chlumu, který se právě protáhl otvorem z Ďáblovy sloje. Spokojeně se rozhlížel. „Přineste ještě nějaké louče, ať je na ně vidět. To jste si skutečně mysleli, že mne oklamete? Z té věže královští vojáci nesvrhli pana Mikeše. Popravili místo něj náčelníka loupežníků, kterého jste si najali, aby během cesty do Prahy odlákal od vozu se zlatem vojenský doprovod.“
„Vždyť soudu předsedal král,“ nedůvěřivě oponoval rychtář Henslin. Přitom se nenápadně pokoušel uvolnit si ruce.
„Probereme to raději na povrchu. Odveďte je do Věží a připravte sál pro zasedání soudu. Pořádně je hlídejte. Já tam přijdu za chvíli.“ Když se Diviš obrátil, aby dveřmi prošel do chodby v Ďáblově štole, královský prokurátor ho zarazil. „Proč bys to obcházel? Podzemím je to mnohem kratší. Oni ti už ukážou, kudy se dostaneš do sklepení tvrze. Kdyby se vzpouzeli nebo si nemohli na cestu vzpomenout, klidně jim pomoz. V jejich případě je škoda každé rány, která padne vedle.“
„Tak alou,“ nařídil D…
