XXXIII. KAPITOLA
Navečer, hned jak skončilo soudní jednání na nádvoří dvorce U Mince, opustil Oldřich z Chlumu se svou družinou Jílové. I když věděl, že za světla do Prahy nedorazí, nechtěl se v Jílovém zdržovat déle. Zítra začínal na Pražském hradě výroční turnaj a on nesměl chybět. Upřímně se těšil na pochvalu od svého krále. Měl Přemysla rád. Vděčil mu za své postavení a majetek. Ale jen v tom to nebylo. Přemysl si uměl získat obdivovatele. Na jeho náklonnosti Oldřichovi z Chlumu velice záleželo.
„Poslyš, Oto,“ zamyšleně nadhodil velitel Diviš, který jel na koni vedle panoše až v samém konci malého průvodu. „Nějak mi při soudním jednání uniklo, kdo vlastně zavraždil žida Samuela. Měl jsem pocit, jakoby se při jednání zjišťovalo jen kdo se s kým kde a kolikrát pomiloval. Copak takhle má vypadat jednání královského soudu?“
„Vraha šenkýře Fráni nakonec pan Oldřich usvědčil. Co bys chtěl víc? Ty nevěrné ženské k tomu patřily.“
„To jistě. Ale co s židem Samuelem?“
„Nedávno pan Oldřich prohlásil, že ty dvě vraždy spolu nesouvisejí. Znáš ho stejně dobře jako já. Ty si vážně myslíš, že by tu vraždu nechal bez potrestání?“
„Co když si s ní neví rady.“
„Diviši, když ses pral s těmi lupiči, prý tě praštili do hlavy,“ nevinně nadhodil panoš Ota.
„Nebylo to nic hrozného. Ale mám tam bouli a v noci bolí jako čert.“
„No já jen, jestli jsi po té ráně nezhloupnul.“
Teprve teď Divišovi došla Otova ironie. Zašklebil se smířlivě a opáčil: „Lepší mít bouli na hlavě, než tvou Martu na krku!“
„Co sem pleteš Martu,“ odsekl mladík nerudně.
„No já jen že byla už za panem Oldřichem, zda by dovolil, aby si tě vzala.“
„Tohle že udělala?“ soptil Ota. „Kam se ten svět řítí? Když už si ženská smí sama vybírat manžela.“
„Jak jsem zaslechl, pan Oldřich nebyl proti. Dokonce jí řekl, že máš prý nejvyšší čas se konečně usadit!“
Panoš Ota neodpověděl. Zachmuřeně klusal vedle Diviše a horečně přemýšlel, jak z té šlamastyky ven. Copak on za něco mohl? Nic jí neslíbil. Bránil se a dokonce ji varoval. Sama mu vlezla do postele. Pravda, zachránila mu život. Ale díky tomu královský prokurátor našel vraha jejího otce a vrátil jí krčmu. Ne, Ota jí nic nedlužil.
Když dorazili za tmy asi hodinu po nešporách k Poříčské bráně, byla již zavřená. Oldřich z Chlumu nařídil vojákům, aby zabušili na menší branku, která byla v masivní zdi věže vedle okénka do strážnice. Dlouho se nic neozývalo. Teprve po hodné chvíli ospalý hlas zaklel, aby se noční opozdilec hned klidil, nebo si to s ním půjde vyřídit.
„Čekám na tebe. Už se třesu strachy,“ zakřičel Oldřich z Chlumu a pak pánovitě dodal tónem, který nepřipouštěl odmluvu: „Pohni zadkem, nebo ti ho nechám zmalovat do modra.“
Biřic, který držel stráž, byl zvyklý, že se různí urození a mocní mužové vraceli do města po uzavření bran. I když rychtář Bonifác nařídil, že nemají nikomu otevírat, sám několik biřiců potrestal, když nechali stát venku některého z vysokých královských úředníků. Inu, chudák neměl nikde zastání, uvažoval strážný. Pak zvedl závoru a zvědavě vyhlédl do tmy. Diviše a Otu poznal hned, protože je znal z rychty.
„To jste vy?“ zabručel zklamaně a div branku zase nepřirazil. Ale jeden z královských vojáků strčil do škvíry mezi dveře a zeď nohu.
„Abys mé služebníky někde nepomlouval,“ shovívavě se usmíval Oldřich z Chlumu a podal biřicovi pár měďáků. Za chvíli již klusali ulicí k šenku U Zelené šišky.
„Pan Oldřich musí mít skutečně dobrou náladu,“ nadhodil panoš Ota tiše k Divišovi. „Protože jinak by u brány nezapomněl biřicovi říci, aby nás nepomlouval, i když si to zasloužíme. Nebo něco v tom smyslu. Pořád se mu na nás něco nelíbí. A my jsme přitom…“
„Když už pomlouvám svého pána,“ ozvalo se za panošem, „tak se nejdřív alespoň ohlédnu. Prostořekost bych ještě prominul, ale hloupost ne. Až přijedeme do šenku, ty osobně vyhřebelcuješ mého koně. Žádné takové, abys tu práci přehrál na někoho z družiny. Ber to jako lék na hloupost.“
„Děkuje se u nás za to, že jsem byl potrestán, abych se pole…
