XXXII. KAPITOLA
Panoš Ota s Martou dorazili do Jílového časně ráno. Z Prahy odjížděli ještě za tmy. Marta sice protestovala, ale Ota nemohl dospat zvědavostí. Po cestě z Libeře do Jílového potkali vůz se silným vojenským doprovodem. I když byl vůz zakrytý plachtou, dovtípil se Ota, že veze truhlice se zlatem. To mu potvrdil Mikeš z Dobronína, který jel v čele průvodu. Zářil spokojeností. V rychlosti jim vyprávěl, že v noci všechno dopadlo dobře a zločinci sedí ve vězení.
O to větší měl Ota vztek. Byl to on, kdo tady v Jílovém riskoval a div nepřišel o hlavu. Nebýt Marty, nikdo by zločince neodhalil. Nakonec se Ota ani nemohl zatčení zúčastnit. A ještě jakého! O každou zábavu musí přijít.
Jílovským náměstím projel rychle a zamířil do královského dvorce U Mince, neboť od urburéře věděl, že tam se jeho pán usídlil.
„Pochop, Oto,“ vysvětloval trpělivě Oldřich z Chlumu, „kdyby tě Fridlín nebo Henslin zahlédl, asi by se nedali nachytat. Nemohl jsem ponechat nic náhodě. Kde bych pak v podzemním bludišti zlato hledal?“
Ale Otu nepřesvědčil. „Mikeš z Dobronína s vámi jet mohl. Kdyby uviděli jeho, bylo to možná ještě horší, než kdyby zahlédli mě,“ stěžoval si.
„Pana Mikeše jsem jako královského urburéře potřeboval,“ pokrčil rameny královský prokurátor.
„Mohl jsem jet s vámi s kápí na hlavě stejně jako on.“
„A Marta taky, viď?“ ušklíbl se Diviš, který je poslouchal. „Víš, jak bychom vypadali? Jako průvod malomocných. Pár vojáků a zástup lidí zahalených v hadrech, aby jim z kápě ani nos nevykukoval. Teď v parném létě! Myslíš, že tohle by se nerozkřiklo? Kdyby tudy opravdu táhli malomocní, budou se všichni třást strachem. Tohle by se po okolí rozlétlo jako blesk.“
„Hlavně, že si umíte najít vysvětlení,“ nespokojeně vrčel Ota. Přesto se královskému prokurátorovi zdvořile uklonil a obrátil se na Diviše: „Jestli nemáš jako obvykle co dělat, pojď se mnou na pohár. Musíš mi vyprávět, jak to vlastně všechno bylo.“ Pak se podíval na Oldřicha z Chlumu a prosebně dodal: „Snad alespoň na tohle mám právo?“
„Ale ať to netrvá dlouho,“ přikývl s úsměvem královský prokurátor. „Budeme mít ještě práci. Zavolejte mi sem urburního písaře Zdeňka. Když se mi nemůžete věnovat vy, musí vás zastat někdo jiný.“
„Co s Martou?“ optal se Ota. „Za strýcem do šenku jít nemůže. Pořád platí obvinění, které vznesl rychtář Henslin. Dokud ho veřejně nezrušíte.“
„Já vím,“ trochu upjatě přikývl Oldřich z Chlumu. „Právě proto musím nejdřív mluvit s písařem Zdeňkem. Chci rychle uspořádat veřejné soudní slyšení. On tu teď reprezentuje královský úřad, když pan Mikeš odjel pryč.“
„Ať Marta zůstane tady v královském dvorci. Třeba by zatím mohla pomáhat v kuchyni,“ navrhl panoš.
„Pošli ji tam,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Bude ti určitě vděčná.“
„Dá se něco udělat pro Zdeňka a jeho Fiorellu?“ odváděl Ota řeč. „S Enderlinem jsem se potkal jenom jednou a mé sympatie si určitě nezískal.“ Nechtěl se už o Martě bavit. Bylo to s ní přesně, jak se obával. V noci mu s očima zářícíma štěstím vyznala lásku. Ještě teď mu běhal mráz po zádech. Nechtěl jí ublížit, bylo mu s ní hezky a měl ji svým způsobem i rád. Ale znal se příliš dobře. Mezi nimi by to nikdy neklapalo.
„Ještě že jsi mi připomněl,“ přikývl královský prokurátor. „Než ti budu moci s jistotou odpovědět, musíš zjistit jednu důležitou drobnost. Podívej se, zda má Zdeněk na vnitřní straně levého lýtka nějaké mateřské znamení!“
„A jak to mám zjistit? Kdyby šlo o Martu, neřeknu. Ale u chlapa?“
„Nějak rychle ti otrnulo,“ přísně ho napomenul Oldřich z Chlumu. „Je to důležité!“
„Požádej písaře, aby si svlékl nohavice,“ škodolibě si ho dobíral Diviš. „Říkal jsi, že jste přátelé! Určitě ti vyhoví!“
Panoš Ota rozpačitě přešlapoval a usilovně přemýšlel, zda to královský prokurátor myslí vážně, nebo jde o žert. Již několikrát se na podobnou hloupost nachytal. Pak se vyčítavě na Oldřicha z Chlumu podíval a ušklíbl se: „To tak. O zábavu mě připravíte a ještě si ze mne budete utahovat.“
„Nikdo si z tebe neutahuje,“ zavrtěl vážně hlavou Oldřich. „Já to opravdu potřebuji zjistit. Myslel jsem si, když už jsi tolik trpěl, aby na tebe zůstala alespoň trocha legrace. Jak jsem si stačil všimnout, písař Zdeněk je pohledný mladík. Třeba na chvíli zapomeneš na svou Martu.“
Diviš, který se opíral o dveře, se rozkašlal smíchem. Ota sprostě zaklel a bez rozloučení vyšel k komnaty ven. Za sebou slyšel královského prokurátora volat: „Nezapomeň na to lýtko!“
Ota nakvašeně přešel dvůr a zamířil do skriptoria, kde písař Zdeněk právě sepisoval nějaké listiny. „Pan Oldřich s vámi potřebuje hned mluvit. Ale než za ním půjdete, sundejte si nohavice!“
„Blázníte?“ vyhrkl písař zmateně.
„Už jsem řekl,“ přísně poručil Ota. „Nohavice dolů, a hned!“
„Slyšel jsem, že někteří mladíci na panovníkově dvoře jsou výstřední a mají zálibu ve svých přátelích. Ale pokud jsem Martě rozuměl, vy jste snad normální.“
„To je taková libůstka pro rozptýlení,“ ironicky opáčil panoš Ota. „Tak sakra, jak mám dlouho čekat!“
Písař Zdeněk se podíval do rozezleného Otova obličeje a vzpomněl si, jak snadno a rychle vyřídil Enderlina a jeho pacholky. Ne, proti Otovi neměl v boji nejmenší šanci. Těžce si povzdechl, poslušně odepnul opasek a stáhl nohavice.
Ota si klekl před něj na zem a chvíli si prohlížel jeho lýtka. Pak spokojeně zabručel a vstal. „Můžeš se zase obléknout.“
„To je všechno?“ opáčil Zdeněk překvapeně. „Tohle vám stačilo?“
„Jo, tohle mi stačilo,“ ušklíbl se Ota a vyšel ze skriptoria ven.
Zasedání soudu se konalo odpoledne pod širým nebem na nádvoří dvorce U Mince. Písař Zdeněk vyslal po celém zlatonosném revíru služebníky, aby svolali co nejvíce lidí. Současně poslal biřice, aby přivedli ty, které chtěl královský prokurátor během jednání vyslechnout.
Poprvé po několika dnech se na nebi objevily šedavé mraky a ochladilo se. Bylo však stále dusno a večer se dal čekat déšť. Možná i bouřka. Přesto se do Jílového sešlo z okolních osad a vsí neuvěřitelné množství lidí. Na nádvoří se skoro ani nevešli. Již se rozletěla zpráva o zatčení rychtáře Henslina. Našlo se jen málo lidí, kteří by mu to nepřáli. Teď byli všichni zvědaví, kdo přijde na rychtu po něm. Aby to nakonec nebylo ještě horší. Zatímco ti mladší tvrdili, že horší už to být nemůže, starší a zkušenější jen varovně vrtěli hlavami. Abyste se nedivili!
Na dřevěném pódiu, postaveném vedle vchodu do tvrze, byl stůl a křeslo, potažené rudým suknem. Před pódiem stáli v řadě vojáci s kopími, na nichž byly praporce se znakem českého krále. Vlevo u stěny domu postávali biřici, kteří hlídali hlouček lidí, předvolaných královským prokurátorem. Protože předem neohlásil, co se bude projednávat, tvářila se většina vyděšeně. Kdo by mohl upřímně přisahat, že má svědomí čisté? Nikdo si nemohl být jistý, co si urozený úředník vymyslí. Byl tady cizí. Co mohl o jejich životě vědět? A ostatně, proč je sem vůbec dal přivést? Jako svědky, nebo jako obžalované? Nevěděli.
Oldřich z Chlumu vyšel z tvrze a důstojně vystoupil na pódium. Zastavil se před stolem. Zvedl ruce, aby dav utišil. Lidé okamžitě zmlkli a obrátili k němu oči. Královský prokurátor byl oblečený do fialového šatu vyšívaného stříbrem a kolem krku měl zavěšený masivní zlatý řetěz. U pasu mu visel meč jehož jílec byl cizelován stříbrem. Jeho urostlá postava a ostře řezané rysy v obličeji budily na první pohled respekt. Mnozí se podvědomě přikrčili a raději se dívali na špičky škorní.
Oldřich z Chlumu zahájil jménem Boha a krále jednání soudu. Chvatně oznámil, že rychtář Henslin se těžce provinil proti zákonům českého království, a proto byl uvězněn. Současně vyzval všechny, kterým rychtář ublížil či vynesl nespravedlivý rozsudek, aby počkali po zasedání na nádvoří. Vyslechne jejich stížnosti a pak rozhodne. Počkal, až utichne hlasitý jásot, který se ozval po jeho slovech za vydatné podpory vojáků a biřiců.
„Je ovšem na čase, abych nyní vyřešil případ hanebných vražd, které se tu v posledních týdnech staly,“ pokračoval přísně. „Mám na mysli zabití žida Samuela a šenkýře Fráni. Kdo z vás to ještě neví, šenkýřovo tělo bylo nalezeno ukryté na břehu řeky nedaleko Přívozu. Je tedy zřejmé, že řeči o jeho útěku nebyly pravdivé. Stejně tak křivé je obvinění, že zabil žida Samuela.“
„Byl u něj poslední,“ začaly se z davu ozývat nesouhlasné výkřiky.
„Nebyl,“ přerušil je Oldřich z Chlumu. Pak pomalu, aby to všichni pochopili, objasnil důkaz se svíčkou, na který přišel panoš Ota. Nesouhlasné protesty pomalu utichly. Královský prokurátor si samozřejmě mohl zjednat klid za pomoci vojáků, jak by se slušelo pro důstojnost soudního jednání. Ale rozhodl se, že lidem vše pečlivě vysvětlí. Protože jen s jejich pomocí mohl usvědčit vraha.
Přihlížející se zatím rozdělili na dva tábory. Většina spokojeně pokyvovala hlavami, protože se poprvé setkali s královským úředníkem, který se zdál být nejen laskavý, ale i chytrý. Zbytek však nespokojeně protestoval, že jedna hořící svíčka přece nemůže očistit vraha.
„Šenkýř Fráňa tehdy odešel od Samuela a vydal se po cestě podél Sázavy. Nedošel však daleko. Proč nešel raději domů?“ pokračoval klidně Oldřich z Chlumu. „Blížil se přece večer. U bratra v Lukách vyřídil už odpoledne, co potřeboval. Kam šel?“
Nádvořím se rozhostilo zvědavé ticho. Tem bystřejším samozřejmě došlo, že královský prokurátor se neptá jen tak. Určitě znal odpověď.
Oldřich mlčel a přísně se rozhlížel. Pak se obrátil ke hloučku svědků, které střežili biřicové. „Z vás mi nemá nikdo k tomu co povědět?“
Panoš Ota, který stál spolu s Divišem a Martou hned vedle pódia, stáhl obočí. Pak ho cosi napadlo. Praštil se překvapeně do čela a vyhrkl: „Já jsem ale hlupák! Jindy na to myslím pořád. A teď mi to unikne.“
„Co zase máš?“ ošíval se Diviš. „Nevytahuj se, že jsi na něco přišel.“
„Za vším hledej ženu,“ opáčil s úsměvem Ota. Protože se Marta potěšené usmála a chtěla se k němu úžeji přivinout, rázně se odtáhl a udělal několik kroků stranou. Ale drobná černovláska se nedala odbýt. Popošla rovněž a s majetnickým výrazem ve tváři ho uchopila za ruku.
„Tak kdo podle tebe zabil Fráňu?“ zabručel Diviš. Popadl Otu za plášť a přitáhl si ho k sobě. „Nebudu na tebe hulákat přes celé nádvoří.“
„Teď pan Oldřich předvolá ty dvě ženské, které bydlí vedle Samuelovy chatrče. Vsaď se!“ Ale než Diviš stačil odpovědět, královský prokurátor to skutečně udělal. Ota jen významně povytáhl obočí.
„Vaše svědectví bylo pro očištění dobrého jména šenkýře Fráni důležité,“ začal Oldřich z Chlumu laskavě. Pak se obrátil k té starší. Tvářila se upjatě a skoro nepřátelsky.
„Jmenuješ se Božetěcha, že? Ten večer jsi přebírala borůvky. Až do tmy. Proč ti nepomohla tvoje sousedka? Jak se vlastně jmenuješ?“ obrátil se na druhou mladší ženu.
„Dobroněha,“ upejpavě špitla a s ruměncem ve tváři sklopila oči k zemi.
„Můj panoš, když s vámi oběma mluvil,“ pokračoval Oldřich z Chlumu přísně, „nabyl pocit, že se nechováš příliš počestně.“
„Jsem přece vdaná,“ opáčila Dobroněha a vrhla po Oldřichovi prosebný pohled, jaký umí jen žena.
„Božetěcho, proč ti Dobroněha ten večer nepomáhala? Byla vůbec doma?“
„Už si nepamatuji,“ bručela starší žena v rozpacích. Na rozdíl od Dobroněhy uhýbala pohledem. Byla stále nervóznější. „Jsi před královským soudem,“ chladně ji upozornil Oldřich z Chlumu. „Mohu tě potrestat za lež. Mohu ti dát napráskat, anebo tě nechat postavit na pranýř. Nuže?“
„Nebyla doma,“ vydechla Božetěcha a jako by z ní všechen strach spadl, začala chvatně mluvit. „Hned jak šenkýř Fráňa odešel od žida Samuela, zavřela Dobroněha dům a zmizela rovněž.“
„Předpokládám, že odešla podél řeky stejným směrem?“
„Jako obvykle,“ zabručela Božetěcha.
„Chceš říci, že se pravidelně stýkala se šenkýřem Fráňou?“
„Já je nešpehovala. Mám své práce dost,“ odpověděla Božetěcha a nasadila výraz ublížené ctnosti.
„Můj panoš Ota zjistil, že Fráňa často chodíval přes Luka do Přívozu,“ obrátil se Oldřich z Chlumu k lidem na nádvoří. „Ptal jsem se proč. Odtud z Jílového je to přece mnohem delší cesta, než kdyby šel rovnou údolím podél Nussberku dolů. Pak mi vše došlo. Chodil za svou milenkou a aby nebyl nápadný, brával to oklikou. Takhle přišel podél břehu a stačilo od lesa zamávat, zapískat, co já vím, jak se domlouvali. Je to tak, Dobroněho?“
Ve tváři mladé ženy už nebyla vyzývavá svůdnost. Vyděšeně se mračila a zle odsekla: „Přece byste jí nevěřil? Závidí mi, protože ji její muž bije. Božetěcha se umí jenom modlit, ale chlapa potěšit nedokáže.“
„Zato ty ano, děvko,“ vykřikla starší žena a chtěla se na Dobroněhu vrhnout. Ale biřici ji zadrželi a obě ženy přetáhli důtkami po zádech. Do bolestivého ječeni se ozval hlas kohosi z davu. „Jednou jsem Dobroněhu s Fráňou v lese viděl. Dávala mu pěkně do těla!“
Oldřich z Chlumu jen přísně šlehl po lidech na nádvoří pohledem, ale v duchu byl spokojený. Přesně tohle od nich potřeboval. Sám si nebyl úplně jistý. Všechno, co měl, byly zatím jen domněnky. Pokynul biřicům, aby odvedli Božetěchu zpět mezi ostatní předvolané. Pak se znovu obrátil na Dobroněhu: „Budeš ještě zapírat?“
Stála se svěšenou hlavou. Najednou vypadala o mnoho let starší. Po tváři se jí řinuly slzy. „Přiznávám,“ zašeptala zkroušeně.
„Ten večer jsi tedy byla s Fráňou v lese,“ konstatoval královský prokurátor. „Co bylo dál?“
„Jak jste to dělali?“ ozývalo se posměšně z davu. Oldřich pokynul vojákům a ti dřevci kopí rychle sjednali pořádek. Největší křiklouni dostali pár ran na pamětnou. Teprve když byl zase klid, opakoval královský prokurátor svou otázku.
Dobroněha těkala kolem sebe vyděšeně očima a zalykala se pláčem, že skoro nemohla odpovídat. Mezi vzlyky vykoktala jen, že s Fráňou zhřešila a když už se stmívalo, vrátila se domů.
„Když jsi ho opouštěla, víš určitě, že ještě žil?“
Horlivě přikyvovala.
„Kdo tam byl v lese kromě tebe?“
„Na to stačí jen dva,“ opáčila. Jako by se celá změnila. Místo smutku bylo z jejího hlasu slyšet napětí.
„Tvůj manžel je horník,“ přísně si ji měřil Oldřich z Chlumu. „Již několik měsíců pracuje v jedné šachtě u Luk. Domů se vracívá po stejné cestě, kde jsi cizoložila. Co když tě přistihl?“
„Nepřistihl mne,“ zavrtěla hlavou Dobroněha. „A kdyby, bylo by mu to jedno.“
„Skutečně?“ opáčil královský prokurátor. Pak se obrátil na biřice. „Přiveďte ho.“
Z hloučku svědků vystoupil obtloustlý muž se širokými tvářemi, poznamenanými pitím. Biřic ho musel kopím dostrkat až před Oldřicha z Chlumu. „To je Bradáč,“ oznámil.
„Já Fráňu nezabil,“ protestoval muž. „Kdybych měl zabít každého, s kým se Dobroněha pelešila, pobiju půlku revíru. Ale abyste si o ní nemyslel nic zlého, urozený pane, není to špatná manželka,“ dodal laskavě a poplácal ji po zadnici, jako když hospodář oceňuje klisnu. Nezdálo se, že by byl nervózní nebo měl strach.
Královský prokurátor si ho pomalu prohlížel. Rukou si zamyšleně hladil vousy na bradě. Manžel záletné Dobroněhy nepůsobil jako vrah. Přitom rány na těle zavražděného zjevně pocházely od hornického špičáku. Pak ho něco napadlo.
„Poslyš, v šachtě dělá s tebou i tvůj soused, nebo se mýlím?“
„Nemýlíte se, urozený pane,“ přikývl obtloustlý muž. Rukou ukázal do hloučku, střeženého biřici. „Jakube, ukaž se!“
Protože se nestalo nic, pokynul královský prokurátor biřicům, aby volaného předvedli. Dva hromotluci přivlekli vzápětí vzpouzejícího se muže. Byl menší postavy, ne příliš hezký v obličeji. Měl ale silná ramena a pravým nervózně škubal. Padl na kolena a rukama si zakryl tvář. Chvěl se panickým strachem.
„Tak mluv, jak to bylo,“ vyzval ho vlídně Oldřich z Chlumu. Protože však Jakub mlčel, pokynul bincům, aby ho vyplatili důtkami. Muž klečel bez hnutí, jako by rány ani necítil.
„Řekni mi,“ oslovil ho znovu královský prokurátor, „jak může tak neduživý člověk jako ty bít svou ženu? Vždyť je o hlavu vyšší než ty!“
„Nikdo se mi nebude smát,“ zaječel Jakub hystericky. Kdyby ho biřicové nesrazili zpátky na zem, vrhl by se na Oldřicha z Chlumu. „Já jsem normální chlap,“ řval a u úst se mu objevila pěna. Dostal záchvat. Zhroutil se, bil rukama a nohama, tělo se prohnulo do oblouku. Jakub se začal dusit. Božetěcha se k němu vrhla, odkudsi vylovila dřevěný roubík a vtiskla mu ho do úst. Pak ho silou přimáčkla k podlaze pódia a vrazila mu několik facek. Muž se pomalu uklidňoval. Něžně pohladila jeho zpocené čelo a tiše šeptala: „Jak jsi mohl, Jakube?“
Následovalo rychlé přiznání. Vrahova zpověď byla krátká.
Když se Jakub vracel z práce, potkal Dobroněhu. Chtěl se s ní pomilovat, ale vysmála se mu, že teď byla s lepším chlapem. Dostal strašný vztek. Vrátil se do lesa a narazil na Fráňu. Špičákem, který si nosil z práce domů, aby se mu přes noc v šachtě neztratil, šenkýře zabil.
„Jak sis mohl být jistý, že jejím milencem byl Fráňa?“ zeptal se Oldřich z Chlumu, když Jakub skončil.
„To odpoledne byl za námi ve štole šenkýřův bratr Vít. Popichoval Bradáče, že má ženu děvku. Ale protože měl kamarád už dost vypito, jenom se smál. Proto jsem si byl jistý, že jsem dostal toho pravého.“
„Odveďte ho,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Za svůj zločin budeš oběšen.“ Pak si rukou přivolal dva biřice, aby z pódia odnesli Bradáčovu ženu. Božetěcha ležela na zemi a hořce naříkala. Jakub chvíli nerozhodně přešlapoval. Když pochopil, že pro něho vše skončilo, objal Dobroněhu kolem ramen a opatrně s ní sestupoval po strmých schůdkách dolů.
Královský prokurátor chvíli čekal, až se zmatek uklidní. Pak si předvolal Fráňova bratra. „Proč jsi byl Víte tehdy za Jakubem a pomlouval jeho ženu?“ zeptal se ho přísně.
„Nikoho jsem nepomlouval. Mluvil jsem pravdu. Jako zbožný křesťan jsem ho musel upozornit na smrtelný hřích jeho zákonité manželky,“ ctnostně opáčil hubený muž.
„Ach tak,“ přikývl Oldřich z Chlumu. Pak se přísně zamračil. „Tento soud je přesvědčený, že jsi chtěl, aby ti dva tvému bratru ublížili. Ale soudit tě nebudu. Až jednou předstoupíš před Boží tvář, čeká tě trest mnohem přísnější, než bych mohl vynést já. Ještě dnes odevzdáš krčmu U Zlaté brány zákonité dědičce po tvém bratru Fráňovi. Protože je Marta dospělá, bude ji řídit sama. Nemáš nadále právo jakkoli do jejích věcí zasahovat.“
„Promiňte, urozený pane,“ ozval se šenkýř. Byl v obličeji bledý strachem. Ne o sebe, ale o krčmu. „Bratr mi dlužil spoustu peněz, protože já jsem u žida Samuela zaplatil všechny jeho dluhy. Rychtář Henslin můj nárok uznal. V knihách je krčma řádně zapsaná na mé jméno.“
„Lžeš,“ udeřil Oldřich z Chlumu dlaní do stolu a vyskočil ze svého křesla. „Tady jsou splacené Fráňovy dlužní úpisy. Samuelem potvrzené. Byly u jeho mrtvoly. To tvůj bratr je vyplatil, ne ty! Z mocí mého úřadu ruším rozhodnutí rychtáře Henslina. Krčma patří Martě!“
„Pak chci zpět svůj statek v Lukách,“ vykřikl popuzeně Vít.
„Prodal jsi ho Henslinovi. Protože veškerý majetek zločinců patří králi, spadá statek do majetku královské komory. Náš panovník rozhodne, co se s ním stane.“
„Rychtář Henslin mne donutil,“ vykřikl Vít. „Na začátku soudního jednání jste tvrdil, že napravíte, co Henslin napáchal. Doufám, že spravedlivě posoudíte i můj případ.“
„Už se stalo,“ chladně přikývl Oldřich z Chlumu. „V tomto případě nenalézám nic, čím bych prodej tvého statku zpochybnil. Prodej platí. Sám se u našeho krále zasadím, aby ti ho nevracel. Jestli ti to ještě nedochází, jsi žebrák. Moji lidé dohlédnou, aby sis z krčmy neodnesl vůbec nic. Vše, co tam je, patří tvé neteři Martě.“
