ČTVRTÝ DEN – ODPOLEDNE
Little Compton, Cornwall
Konečně jsem dorazil do Little Comptonu a nyní sedím v jídelně hotelu Rose Garden, kde jsem před chvílí poobědval. Venku vytrvale prší.
Hotel Rose Garden sice není přepychový, ale je docela příjemný a pohodlný, a člověk nelituje té trochy peněz navíc za ubytování. Hotel je na šikovném místě v rohu na návsi. Je to celkem pěkný břečťanem porostlý bývalý panský dům, jenž pojme podle mne takových třicet hostů. „Jídelna“, v níž nyní sedím, je však k hlavní budově nově přistavěná – je to dlouhá nízká místnost s řadami velkých oken z obou stran. Na jedné straně okna vedou na náves, na druhé do zadní zahrady, po níž se zařízení pravděpodobně jmenuje. V zahradě, zřejmě dobře chráněné před větrem, stojí řada stolků a dovedu si představit, že za pěkného počasí tam musí být příjemné posedět a občerstvit se. Vlastně jsem si všiml již dříve, že několik hostů tam skutečně začalo jíst, ale vyrušily je zlověstné bouřkové mraky, jež se na obloze objevily. Když mě sem asi před hodinkou po mém příjezdu uvedli, číšníci spěšně sklízeli se zahradních stolků – zatímco dosavadní stolovníci, jeden muž dokonce ještě s ubrouskem pod bradou, postávali zmateně kolem. Krátce nato se liják spustil s takovou silou, že všichni hosté na okamžik přestali jíst a hleděli z okna.
Od svého stolku vidím na náves, a proto se už dobrou hodinku dívám, jak na návsi prší, jak kapky dopadají na fordku a několik dalších aut, jež venku stojí. Déšť už poněkud ustával, ale pořád prší dost hustě, že se člověku na procházku po vesnici ani nechce. Jistěže mě napadlo, že bych se mohl za slečnou Kentonovou vydat hned, avšak v dopise jsem ji informoval, že přijedu ve tři hodiny, a myslím, že by nebylo moudré překvapit ji a objevit se dřív. Je tedy nanejvýše pravděpodobné, že pokud brzy nepřestane pršet, zůstanu tu u čaje až do doby, kdy bude příhodné vyrazit. Od mladé ženy, jež mi přinesla oběd, jsem se dozvěděl, že dům, kde slečna Kentonová přebývá, je odsud asi čtvrthodinku cesty, což znamená, že mám ještě aspoň čtyřicet minut čas.
Měl bych mimochodem říci, že nejsem tak pošetilý, abych nebyl připraven na případné zklamání. Jsem si až příliš dobře vědom, že jsem nikdy od slečny Kentonové nedostal odpověď, jež by potvrzovala, že se chce se mnou setkat. Ale jak slečnu Kentonovou znám, spíše si myslím, že žádná odpověď znamená souhlas; kdyby se jí schůzka z nějakého důvodu nehodila, jistě by neváhala a dala mi vědět. Navíc jsem v dopise uvedl, že mám ve zdejším hotelu zamluvený pokoj a že mi tedy může kdykoli nechat vzkaz; žádný vzkaz pro mne nebyl, a tak věřím, že to jen potvrzuje, že vše je na dobré cestě.
Liják mě trochu zaskočil, protože ráno krásně svítilo slunce a podobné štěstí jsem měl i všechny ostatní dny po odjezdu z Darlingtonského panství. Dnešek vlastně začal docela dobře snídaní, k níž mi paní Taylorová připravila čerstvá domácí vajíčka a tousty, a pak v slíbených sedm třicet přijel doktor Carlisle, takže jsem se rozloučil s Taylorovými – kteří ani pak nechtěli o žádné odměně ani slyšet -, dříve než se mezi námi mohla rozvinout jakákoli další trapná konverzace.
„Přinesl jsem vám kanystr benzinu,“ pronesl doktor Carlisle, když mě usazoval na sedadlo vedle řidiče do svého roveru. Poděkoval jsem mu, že nezapomněl, ale když jsem se zmínil o placení, viděl jsem, že ani on o něčem podobném nechce slyšet.
„Ale jděte, kamaráde. Je to jen kapka, co jsem měl vzadu v garáži. Do Crosby Gate vám to vydrží a tam si natankujete, kolik budete chtít.“
V ranním slunci jsem viděl, že na moscombské návsi je hrstka obchůdků kolem kostela, jehož věž jsem včera večer viděl z vršku. Neměl jsem však čas si vesnici prohlížet, protože doktor Carlisle rychle zabočil na cestičku k jednomu stavení.
„Je to zkratka,“ řekl, když jsme projížděli kolem stodol a odstavených zemědělských strojů. Zdálo se, že nablízku nikdo není, a v jednu chvíli, když jsme přijeli k zavřeným vratům, doktor řekl: „Nezlobte se, příteli, ale mohl byste mi pro…
