DRUHÝ DEN – RÁNO
Salisbury
dKdyž nejsem ve své posteli, většinou se dobře nevyspím, tudíž jsem se po krátkém a nehlubokém spánku asi před hodinou probudil. Byla ještě tma, věděl jsem, že mě čeká celý den jízdy, a tak jsem se pokoušel ještě usnout. To se mi nepodařilo a nakonec jsem se rozhodl, že vstanu. Byla ještě taková tma, že jsem musel rozsvítit, abych se mohl u umyvadla v rohu oholit. Když jsem se oholil a opět zhasl, přes okraj záclon už pronikalo denní světlo.
Před chvilkou jsem záclony roztáhl, ale teprve se rozednívalo a pekařství i drogerii naproti halil lehký opar. Skutečně, když jsem se podíval do ulice na místo, kde vede přes zaoblený můstek, zvedaly se nad řekou páry, které téměř dokonale zakrývaly jeden z pilířů. Nikde nebylo živáčka a kromě vzdáleného bouchání, které přinášela ozvěna, a zakašlání, které se tu a tam ozvalo z některého zadního pokoje, je stále naprosté ticho. Bytná ještě bezpochyby nevstala, takže nemohu doufat, že mi přinese snídani dříve než v ohlášených sedm třicet.
V tichosti jsem čekal, až se okolní svět probudí, a v duchu jsem znovu probíral pasáže z dopisu slečny Kentonové. Abych nezapomněl, měl jsem již dříve vysvětlit, proč vlastně říkám „slečna Kentonová“. „Slečna Kentonová“ je totiž už dvacet let „paní Bennová“. Já jsem ji však znal důvěrněji jen za svobodna a od chvíle, kdy odešla do západní Anglie a stala se paní Bennovou, jsem ji neviděl. Snad mi prominete, když si dovolím nazývat ji tak, jak jsem ji znával a jak jsem jí v duchu nepřestal říkat ani po celá další léta. Rovněž její dopis mě utvrdil, abych v ní i nadále viděl „slečnu Kentonovou“, neboť se bohužel zdálo, že její manželství je definitivně u konce. V dopise o tom nic podrobného nepíše, což ostatně nelze ani očekávat. Slečna Kentonová však jednoznačně uvádí, že se z domu pana Benna v Helstonu odstěhovala a nyní bydlí u známé v nedaleké vesnici, která se jmenuje Little Compton.
Je jistě tragédie, že se její manželství rozpadlo. Bezpochyby dnes lituje rozhodnutí, která dávno v minulosti učinila a kvůli nimž se teď, daleko za prahem středního věku, cítí osamělá a zoufalá. Není těžké si představit, že v tomto duševním rozpoložení pro ni myšlenka na návrat do Darlingtonského panství může znamenat velkou útěchu. V dopise přirozeně přímo neuvádí, že by se chtěla vrátit; z mnohých pasáží, poznamenaných navíc hlubokou nostalgií po době strávené na Darlingtonském panství, to však lze neomylně vycítit. Slečna Kentonová jistě nemůže doufat, že by se mohla vrátit do časů dávno minulých, a až se setkáme, bude mou první povinností ji na to upozornit. Budu jí muset zdůraznit, že dnes je všechno jiné – že doba, kdy měl člověk k dispozici početné služebnictvo, se za našeho života již nevrátí. Slečna Kentonová je však inteligentní žena a jistě si to uvědomuje sama. Koneckonců nevidím důvod, proč by rozhodnutí vrátit se na Darlingtonské panství a pracovat tam, dokud je v aktivním věku, nemělo přinést skutečnou útěchu osobě, jejíž život se ocitl v mrtvém bodě a jež je stravována pocitem zmaru.
Z profesionálního hlediska je mi samozřejmě jasné, že nástup slečny Kentonové by i po tolikaleté přestávce znamenal ideální řešení problému, jenž nás nyní na Darlingtonském panství sužuje. Snad trochu přeháním, nazývám‑li to „problémem“. Mám totiž na mysli pouze drobné chyby, za něž jsem odpovědný sám, a proto uvažuji hlavně o tom, jak „problémům“ předejít, než vůbec vzniknou. Je pravda, že zpočátku mi ty malicherné problémy působily jisté starosti, ale jakmile jsem správně poznal, že svědčí pouze o nedostatku personálu, přestal jsem se jimi příliš zabývat. Jak říkám, příjezd slečny Kentonové vše nadobro vyřeší.
Ale abych se vrátil k dopisu. Na mnoha místech lze vycítit, že je z nynější situace zoufalá, což mě velmi skličuje. Jedna z vět začíná takto: „I když nemám tušení, jak smysluplně prožít zbytek života…“ Jinde zase píše: „Můj další život přede mnou leží jako velká prázdnota.“ Avšak jak jsem se již zmínil, většinou převládá nostalgi…
