ŠESTÝ DEN – VEČER
Weymouth
JJiž řadu let si přeji podívat se do tohoto přímořského města. Slyšel jsem různé lidi vyprávět, že v něm strávili pěknou dovolenou, a rovněž paní Symonsová ve svých Krásách Anglie je nazývá „městem, v němž se návštěvníci budou nekonečně dlouho dobře bavit“. Dokonce se zmiňuje přímo o tomto molu, po němž se již půlhodiny procházím, a zejména doporučuje procházku ve večerních hodinách, kdy je molo osvíceno různobarevnými žárovičkami. Před chvílí jsem se dozvěděl od zřízence, že světélka se dnes rozsvítí „dost brzo“, a proto jsem se rozhodl, že se posadím na lavičku a počkám si na to. Vidím odtud dobře na slunce zapadající nad mořem, a přestože je ještě dost světla – dnes byl nádherný den tu a tam se rozsvěcují světla na pobřeží. Mezitím na molu panuje čilý ruch; za mnou stovky kroků bez přestání bubnují na dřevěný chodník.
Přijel jsem do města včera odpoledne a rozhodl se zůstat ještě jednu noc, abych si dopřál celý den odpočinku. A musím říci, že se mi docela ulevilo, když jsem nemusel řídit; řízení mě sice baví, ale časem trochu unaví. Ostatně si jistě mohu dovolit zdržet se ještě jeden den; když zítra vyjedu brzy, bez problémů přijedu na Darlingtonské panství ještě před odpolední svačinou.
Už jsou to celé dva dny, co jsem se v hale hotelu Rose Garden v Little Comptonu setkal se slečnou Kentonovou. Setkali jsme se skutečně tam, neboť slečna Kentonová k mému překvapení přišla do hotelu. Po obědě jsem chvíli vyčkával – myslím, že jsem pozoroval od stolu déšť za oknem -, když mi někdo z hotelového personálu přišel oznámit, že se po mně v recepci ptá nějaká dáma. Zvedl jsem se a šel k recepci, ale nikoho známého jsem neviděl. Pak ale recepční za přepážkou řekla: „Ta dáma je v čajovém salonku, pane.“
Prošel jsem dveřmi, na něž ukázala, a vešel do místnosti, kde byla spousta nevkusných křesel a několik stolků. Neseděl tam nikdo kromě slečny Kentonové, a ta po mém příchodu vstala, usmála se a podala mi ruku.
„Pane Stevensi. Moc ráda vás zase vidím.“
„Paní Bennová, to je milé.“
V místnosti bylo kvůli dešti dosti šero, a proto jsme si přisunuli dvě křesla k oknu ve výklenku. A pak jsme si se slečnou Kentonovou další asi dvě hodiny povídali jen za slabého světla zvenčí, přičemž na návsi dále bez přestání pršelo.
Ona přirozeně maličko zestárla, avšak alespoň v mých očích jí to na půvabu nikterak neubralo. Byla pořád stejně štíhlá a držela se zpříma jako vždy. Také stejně jako dřív držela hlavu tak, že to hraničilo se vzpurností. Samozřejmě při bledém světle, jež jí osvětlovalo tvář, jsem si nemohl nevšimnout vrásek, které se tu a tam objevily. Ale víceméně se slečna Kentonová, jak jsem ji viděl dnes, překvapivě podobala osobě, již jsem celé ty roky choval v paměti. Chci říci, že celkově bylo nanejvýše příjemné ji opět vidět.
Řekl bych, že počátečních asi dvacet minut jsme hovořili jako dva neznámí lidé: zdvořile se mě ptala, jakou jsem měl cestu, jak si užívám dovolené, která města a zajímavá místa jsem navštívil, a podobně. Musím dodat, že v průběhu rozhovoru jsem si začal všímat dalších, méně patrných změn, jež na ní roky zanechaly. Kupříkladu se zdálo, že je slečna Kentonová jaksi pomalejší. Možná působil prostě klid, jenž přichází s věkem, a nějakou dobu jsem se usilovně snažil, abych to viděl takto. Avšak nemohl jsem se zbavit pocitu, že je ve skutečnosti životem unavená; zdálo se, že jiskru, kterou kdysi měla a díky níž bývala tak živá a občas i prchlivá, nyní ztratila. Občas dokonce, když nemluvila a tvář se zklidnila, myslím, že jsem v jejím výrazu zahlédl jakýsi smutek. Bůhví, snad jsem se v tom ohledu mýlil.
Po chvíli se rozpaky, jež poznamenaly počáteční minuty našeho setkání, úplně rozplynuly a rozhovor se přenesl na osobnější notu. Nějakou dobu jsme vzpomínali na různé známé z minulosti nebo si sdělovali o jejich osudu zprávy, jež jsme měli, a musím přiznat, že to bylo velice příjemné. Ale nebyl to ani tak obsah našeho rozhovoru jako spíše letmý úsměv, když domluvila, občasné šl…
