DRUHÝ DEN – ODPOLEDNE
Mortimerův rybník, Dorset
ZZdá se, že otázka, „jaký je, velký' majordom“, má řadu aspektů, o nichž jsem dosud řádně neuvažoval. Musím říci, že mě takový dojem o věci mému srdci tak blízké, jíž jsem se celá léta tolik zabýval, poněkud skličuje. Napadá mě však, že jsem dříve snad z lehkomyslnosti o jistých podmínkách Hayesovy společnosti nepřemýšlel. Aby bylo jasno, nemíním vzít zpět cokoli ze svých názorů na „důstojnost“ a její klíčovou souvislost s „velikostí“. Poněkud důkladněji jsem se však zabýval jiným výrokem Hayesovy společnosti – totiž zásadou, že podmínkou přijetí do společnosti je požadavek, aby „žadatel přináležel k vznešené rodině“. Cítím to tak, a to neméně než dříve, že tento požadavek ze strany společnosti ukazuje na jistou dávku pošetilého snobismu. Napadá mě však, že předmětem kritiky bude v tomto případě spíše zastaralá představa o tom, co „vznešená rodina“ je, než vyjádření obecného principu. A skutečně, když o tom více přemýšlím, myslím, že platí, že podmínkou velikosti „přináležet k vznešené rodině“ opravdu je – ovšem budeme‑li význam slova „vznešený“ chápat méně povrchně než Hayesova společnost.
Ze srovnání mé interpretace výrazu „vznešená rodina“ s tím, jak jej chápe Hayesova společnost, je vlastně podle mého názoru jasně vidět základní rozdíl mezi hodnotami naší generace majordomů a hodnotami generací předchozích. Když to říkám, nemíním pouze skutečnost, že naše generace uvažuje méně snobsky o tom, kteří zaměstnavatelé jsou představitelé statkářské šlechty a kteří jsou „obchodně činní“. Mám na mysli jedno – a není to žádná nespravedlivá poznámka -, že totiž naše generace má mnohem šlechetnější ideály. Zatímco naše otce a dědy více zajímalo, zda má zaměstnavatel šlechtický titul nebo pochází ze „starého“ rodu, nás zajímá spíše jeho morální profil. Neznamená to, že bychom přísně sledovali, jak se zaměstnavatel chová v soukromí. Znamená to ale, že jsme si na rozdíl od předchozí generace, kdy to obvyklé nebylo, přáli sloužit u lidí, kteří, abych tak řekl, šířili ideály humanismu. Bylo by například považováno za mnohem cennější sloužit u takového gentlemana, jako byl pan George Ketteridge, který přes nuzné začátky nezanedbatelně přispěl k budoucímu blahu impéria, nežli u někoho jiného, třeba aristokratického původu, kdo ubíjí čas v klubech či na golfovém hřišti.
Ve skutečnosti se samozřejmě mnozí pánové z nejurozenějších rodin snaží věnovat své síly řešení velkých problémů současnosti, a tak se na první pohled může zdát, že se ctižádost naší generace od usilování těch předchozích nijak zvlášť neliší. Ale ručím za to, že základní odlišnost v přístupu existuje a projevuje se nejen v tom, o čem kolegové z naší profese hovoří, ale v důvodech, proč ti nejschopnější z naší generace svá místa opouštějí a odcházejí na jiná. Podobné rozhodnutí už nezáleží jen na výši platu, počtu podřízeného personálu či lesku rodového jména; v zájmu spravedlnosti musím podotknout, že pro naši generaci spočívá profesionální prestiž hlavně v zaměstnavatelových mravních hodnotách.
Snad nejlépe bych ten generační rozdíl mohl vyjádřit metaforou. Řekl bych, že majordomové otcovy generace měli představu, že svět se podobá žebříčku – královská rodina, vévodové a lordi z nejstarších rodů na vrchu, pod nimi „nová šlechta“ a tak dále až k dolním příčkám, kde hierarchii určuje prostě majetek, anebo jeho nedostatek. Každý ctižádostivý majordom se jednoduše snažil vyšplhat co nejvýše, a v podstatě čím výše se dostal, tím jeho profesionální prestiž stoupala. To jsou právě ty hodnoty, které ztělesňuje představa Hayesovy společnosti o „vznešené rodině“, a skutečnost, že je takto sebejistě proklamovala dokonce i v roce 1929, jasně naznačuje, proč byl zánik společnosti nevyhnutelný, ne‑li dokonce opožděný. Neboť už tehdy podobný způsob uvažování pokulhával za úvahami nejlepších mužů, kteří pronikli na samu špičku naší profese. Naše generace totiž nevnímala svět jako žebříček, ale spíše jako kolo, což je podle mne tre…
