„Bello, tohle je ta nejabsurdnější hodina pro buzení starého muže,“ zaprotestoval Shasa, když zvedl telefon. „Kolik je vůbec hodin, u všech svatých?“
„Něco po šesté a my už jsme si byli zaplavat a ty nejsi starý. Jsi mladý a krásný, nejkrásnější mužský, jakého znám,“ lísala se Isabella přes mezinárodní linku.
„Z toho nic dobrého nekouká,“ zamumlal Shasa. „Čím výstřednější lichotka, tím nestydatější bývá požadavek. Copak bys ráda, slečinko? Oč půjde tentokrát?“
„Ty jsi ale opravdu hrozný cynik, drahý otče,“ durdila se Isabella a rozmarně kreslila ukazovákem klikyháky Ramónovi na prsou. Rozvaloval se vedle ní nahý na manželské posteli. Tělo měl ještě lepkavé, vlhké a slané po dovádění ve vlnách Středozemního moře. „Volám ti jen proto, abych ti řekla, jak moc tě mám ráda.“
Shasa se uchechtl. „Roztomilá, poslušná holčička. Opravdu jsem si tě dobře vychoval.“ Natáhl se na polštáři a volnou paží objal kolem ramen ženu, která ležela vedle něho. Ospale vzdychla, zavrtěla se a přitulila se mu k hrudi.
„Jak se má Harriet?“ zajímal se Shasa. Harriet Beauchampová Isabelle slíbila, že bude její výlet do Španělska krýt.
„Fajn,“ ujistila Isabella otce. „Sedí tady vedle mě. Báječně si užíváme.“
„Pozdravuj ji ode mě.“
„Spolehni se,“ ubezpečila jej Isabella, zakryla mluvítko dlaní, naklonila se k Ramónovi a horce jej políbila na ústa. „Taky tě moc pozdravuje, tati, ale odmítá stíhat dnes dopoledne letadlo do Londýna.“
„Aha! Tím se odstáváme k pravému důvodu lásky k otci.“
„Já za nic nemůžu, tati, to Harriet. Chce se ještě podívat do Granady. Na býčí zápasy. Přeje si, abych jela s ní.“ Vyčkávavě zmlkla.
„Ve středu spolu letíme do Paříže. Nezapomnělas náhodou? Mám proslov v klubu Dimanche.“
„Tatínku, ty mluvíš tak skvěle a Francouzky tě přímo zbožňují. Jsem si jistá, že mě tam vůbec nepotřebuješ.“
Shasa mlčel. Věděl, že pouze mlčením může umíněnou dceru znepokojit. Zakryl mluvítko a ženy, která se k němu tulila, se zeptal: „Kitty, můžeš ve středu do Paříže?“
Otevřela oči. „Víš přece, že v sobotu letím do Etiopie na konferenci OAU.“
„Do té doby se vrátíš.“
Zvedla se na lokti a hloubavě se na něj zahleděla. „Odstup, satane.“
„Tati, jsi tam ještě?“ vplul mezi ně Isabellin hlas.
„Takže moje vlastní tělo a krev mě nechává na holičkách,“ naříkal Shasa tím nejlítostivějším tónem, jakého byl schopen. „Opustíš mě úplně samotného v tom nejvšednějším městě na světě.“
„Nemůžu přece Harriet zklamat. A všechno ti vynahradím, slibuju.“
„To si piš, slečinko,“ varoval ji Shasa. „Ujišťuju tě, že ti ten závazek brzy připomenu.“
„Granada bude nejspíš k smrti nudná… Hrozně mi chybíš, tati,“ zašvitořila zkroušeně Isabella a sjela Ramónovi prstem přes hrudník kolem pupku až do hustého houští pod ním a namotala si na prst tmavou kadeř.
„A já bez tebe zůstanu opuštěný, Bello,“ přitakal Shasa, položil sluchátko do vidlice a zatlačil Kitty zpátky do polštářů.
„Říkala jsem odstup, satane,“ zaprotestovala chraptivě. „Ne aby sis na mě lehal.“
