Ramón sledoval tělesnou prohlídku na monitoru napojeném na videokameru, promyšleně umístěnou tak, aby celou dobu mohl pozorovat Isabellin obličej. Její výraz ho zneklidnil. Doufal, ač to ve skutečnosti neočekával, že ji zastraší a kompletně si ji podřídí, jí však plály oči chladným hněvem, který prozrazovala i neústupně sevřená čelist. Naklonil se k obrazovce a pozorně si ji prohlížel. Je to vražedný, nebo sebevražedný vztek? Nedokázal to určit.
V té chvíli Isabella vzhlédla, zadívala se přímo do objektivu ukryté kamery – a prohlédla nedokonalé maskování. Okamžitě se však ovládla. Tmavě modré oči jako by jí zahalil závoj a obličej se vyhladil do neutrálního výrazu.
Ramón se napřímil a povzdechl si. Jeho dlouhodobé podezření, že tento subjekt se nenechá dotlačit za určitou hranici, se potvrdilo. Vycítil, že k oné hranici zbývá jen kousek. Isabella se ocitla na pokraji vzbouření. Musí ihned změnit taktiku. Nevadí, na tuto eventualitu se předem připravil. Změna často pomůže, protože zmate a zneklidní subjekt. Ramón vždy postupoval pružně a uměl se dokonale přizpůsobit novým okolnostem.
Odvrátil se od obrazovky a tiše zavolal: „Přiveďte dítě.“
Z vedlejší místnosti vyšla Adra s Nicholasem za ruku.
Ramón si hocha prohlížel právě tak pozorně jako před chvílí jeho matku.
Adra chlapci ráno umyla vlasy a teď mu lesklé husté kudrny padaly do čela. Oblékla mu jednobarevnou košili s krátkým rukávem a bavlněné krátké kalhoty, které odhalovaly štíhlé opálené nohy. Nicholas měl růžové rtíky, nad velkýma vážnýma očima se klenulo tmavé obočí. Takový syn dokáže zlomit srdce každé matce.
„Pamatuješ si, co jsem ti říkal, Nicholasi?“
„Sí, padre.“
„Setkáš se s velmi milou paní. Má tě moc ráda. A přivezla ti dárek. Chovej se k ní slušně a laskavě a oslovuj ji ‚mami‘.“
„Odvede mě od Adry?“
„Ne, Nicholasi. Přišla, aby si s tebou chvíli popovídala a dala ti dárek. Pak zase odejde. Budeš na ni hodný? Jestli ano, nechá tě Adra večer koukat na pohádku. Chtěl bys?“
„Ano, padre.“ Nicholas se při té představě nadšeně usmál.
„Tak běž.“
Ramón se obrátil k oknu a pohlédl mezi žaluziemi ven. Jedna z agentek KGB právě vyváděla Isabellu z domu na slunce. Ukázala na lavičku u bazénu a její hlas zesiloval směrový mikrofon, který jí technik upevnil na tělo.
„Počkejte tady, prosím. Dítě za vámi hned přijde.“
Isabella se posadila, vylovila z kabelky sluneční brýle a nasadila si je. Zpoza tmavých skel pak nenápadně pozorovala okolí.
Ramón stiskl tlačítko vysílačky. „Všem hlídkám. Tady jednička. Plná pohotovost. Kontakt pokračuje.“
Kromě elektronického sledovacího systému teď na Isabellu mířila odstřelovačská puška Dragunov ráže 7,62 milimetrů a vzduchovka s šipkami, jejichž špička vpraví do těla narkotizační přípravek tentanyl, který oběť do dvou minut znehybní. Ramón si do zálohy připravil protilátku, dvě desetimililitrové ampule nalorphinu. Ani v tom nejhorším případě nechtěl riskovat ztrátu tak potenciálně cenného agenta jako Rudá růže.
Isabella vyskočila jako bodnutá sršněm a Ramón se podíval dolů. Spatřil dvě temena. Přímo pod zvonicí se objevila Adra s Nicholasem.
Isabella se musela nesmírně přemáhat, aby se nerozběhla přes trávník a nepopadla chlapce do náruče. Intuitivně vycítila, že takový čin by syna zmátl a vylekal. Je už ve věku, kdy chlapci nesnášejí, když se s nimi jedná jako s miminy. Moudrou příručku o výchově dětí studovala tak dlouho, až stránky s oslíma ušima doslova potrhala.
Pomalu sejmula sluneční brýle a zůstala v klidu stát. Nicholas se držel Adry za ruku a s velikým zájmem si prohlížel svou matku.
Isabella se domnívala, že se na osobní setkání dobře připravila. Poslední fotografie, kterou dostala, pocházela z doby před necelými dvěma měsíci, ovšem ani zdaleka nevystihovala skutečnost. Prostě a jednoduše nedokázala zachytit zbarvení hochovy jemné pleti, zvlněné vlásky, oči… Ach, pro smilování boží, ty oči!
„Ježíši Kriste,“ zašeptala. „Nejkrásnější dítě na světě. Nemá sobe rovného. Bože, na kolenou tě prosím, pomoz mu…
