(10)
Za Vilou svatého Antonína se vinula cesta lemovaná stromy, která se stáčela kolem potoka a vedla ven z vesnice. Na zarámované mapě vyvěšené v jídelně hotelu U Jezera byla tato cesta označena sentimentálním názvem „Stezka zamilovaných“. Když jsem tenkrát odpoledne odešel ze sanatoria, vydal jsem se po této ponuré stezce, která vyvolávala spíše pocit osamělosti než zamilovanosti. Šel jsem asi půl hodiny, aniž jsem potkal živou duši. Vesnici jsem nechal za sebou. Ostře řezané obrysy Vily svatého Antonína a ostatních domů, stojících kolem jezera, vystupovaly na horizontu a připadaly mi jako papírová skládanka. Posadil jsem se na jednu z laviček u cesty a pozoroval slunce, které zapadalo na druhé straně údolí Cerdanya. Odtamtud, ve vzdálenosti asi dvě stě metrů, byl vidět obrys osamělé poustevny, která stála uprostřed zasněžené pláně. Aniž bych dost dobře věděl proč, vstal jsem a zamířil sněhem směrem k budově. Sotva jsem se ocitl ve vzdálenosti desíti metrů, všiml jsem si, že poustevna nemá dveře. Kámen byl zčernalý ohněm, který stavbu pohltil. Vyšel jsem po schůdcích až k místu, kde kdysi býval vchod. Vešel jsem dovnitř a udělal pár kroků. V popelu byly rozeznatelné zbytky ohořelých laviček a dřevěných desek vytržených ze stropu. Dovnitř vnikl plevel a šplhal po místech, kde kdysi stál oltář. Světlo soumraku pronikalo dovnitř úzkými kamennými okny. Posadil jsem se na pozůstatek lavičky před oltářem a naslouchal šepotu větru, který se proháněl děravým stropem, poničeným požárem. Pozdvihl jsem pohled a zatoužil jsem mít třeba jen slabý záchvěv víry, kterou měl můj starý přítel Sempere v Boha a v knihy. Chtěl bych prosit Boha nebo peklo, abych směl dostat novou příležitost a odvést Cristinu z těchto míst.
„Prosím,“ šeptal jsem a polykal slzy. Hořce jsem se usmál. Zničený člověk jako já tu vznáší mrzké prosby k Bohu, v něhož nikdy nevěřil. Rozhlédl jsem se kolem a viděl Boží stánek v troskách, v popelu, prázdný a opuštěný. Věděl jsem, že se pro ni ještě téhož večera vrátím a že už nebudu čekat na zázrak ani na požehnání. Byl jsem rozhodnutý odvést ji odtamtud, vyrvat ji z rukou toho malomyslného a zamilovaného doktora, který si z ní chtěl udělat svou spící krasavici, svou Šípkovou Růženku. Spíš bych to tam podpálil, než abych někomu dovolil na ni sáhnout. Odvezu si ji domů a zemřu po jejím boku. Nenávist a vztek mi budou svítit na cestu.
* * *
Z poustevny jsem odešel za setmění. Prošel jsem stříbrnou plání, která se ve svitu měsíce třpytila. Vracel jsem se podél potoka, potemnělou stezkou lemovanou stromořadím. Nakonec jsem v dálce uviděl světla Vily svatého Antonína a domů, které stály na břehu jezera. Když jsem přišel do sanatoria, ani jsem se neobtěžoval vzít za klepadlo na bráně. Přelezl jsem zeď a prošel zahradou. Plazil jsem se tiše tmou. Obešel jsem dům a přistoupil k jednomu ze zadních vchodů. Bylo zamčeno. Neváhal jsem ani okamžik a loktem jsem rozbil sklo, abych mohl dosáhnout na zástrčku. Šel jsem chodbou a naslouchal hlasům a šepotu. Ve vzduchu byla cítit vůně vývaru, která stoupala z kuchyně. Prošel jsem oddělením až do zadního pokoje, ve kterém se ten dobrák doktor rozhodl Cristinu zavřít. Určitě přitom fantazíroval, že jeho Šípková Růženka bude za pomoci léků a řemínků navždy spočívat ve spánku.
Předpokládal jsem, že dveře pokoje budou zamčené. Klika však povolila pod stiskem ruky, ve které mi v ranách pulzovala tupá bolest. Strčil jsem do dveří a vešel dovnitř. Ze všeho nejdříve jsem si všiml vlastního dechu, jak se mi před obličejem srážela pára. Vzápětí jsem zpozoroval, že podlaha z bílých dlaždic je pokrytá krvavými stopami. Okno do zahrady bylo otevřeno dokořán a záclony povívaly ve větru. Postel byla prázdná. Přistoupil jsem blíž a vzal jeden z řemínků, kterými doktor a ošetřovatelé Cristinu připoutali. Byl přeřezaný, jako by byl z papíru. Vyšel jsem na zahradu a na sněhu jsem spatřil třpytící se rudé stopy, které vedly ke zdi. Šel jsem po stopách a osahal vysokou kamennou zeď, kterou byla zahra…
