KAPITOLA PÁTÁ
Když jsme tedy byli v branách Susy, svěřil král Richelieuovi - a nikoli Bassompierrovi, čtenáři - starost o obnovení klidu ve městě, čehož se kardinál ujal s velikou obratností a trpělivostí a bez sebemenší snahy o okázalost vítěze, takže když se například jedna ze tří věží intra muros nechtěla vzdát, nechal ji být a nevzal ji útokem s jedinou podmínkou, že obránci věže nebudou střílet na naše vojáky. Což slíbili a dodrželi.
Stejně mírný byl Ludvík ke Karlu Emanuelovi a ke knížeti piemontskému. Na jejich žádost jim dovolil odejít do Aveillane, menší pevnosti nedaleko od Susy, a po jejich odchodu se Ludvík se vzácnou zdvořilostí odmítl nastěhovat do zámku, který právě opustili, a usídlil se v domě sousedním, určitě méně pěkném a méně pohodlném.
Mírovou smlouvu, která ukončila válečný stav obou zemí, uzavíral Ludvík se svým švagrem, knížetem piemontským, a jak jsme viděli, byly její podmínky velmi příznivé pro vévodu i jeho syna. Avšak na konci našeho pobytu se vztahy mezi jimi a námi pokazily. Hle, jak k tomu došlo.
Jsi-li, čtenáři, popleta, zapomětlivý a nepořádný, jako jsem ostatně i já - s tou výjimkou ovšem, kdy plním své úkoly a svá poslání -, chtěl bych, abys věděl, že to není roztomilá chybička, o níž se může žertovat mezi přáteli, ale velmi vážný nedostatek, jehož nevypočitatelné následky mohou hříšníka dovést tak daleko, že se jednoho dne, není-li zrovna šlechtic, bude houpat na konci provazu.
V roce a v měsíci, o nichž se tu jedná, se stalo, že na francouzských cestách ztratil jistý Clausel listiny, které se nálezci, jenž si je přečetl, jevily tak velice významnými, že je dal od člověka k člověku poslat do Susy přímo králi.
Když si král ty listiny přečetl a znovu pročítal, všecek užasl a vřelo v něm pohoršení. Dal si okamžitě zavolat ku pomoci kardinála a i ten po přečtení dokumentu zcela oněměl. Šlo o smlouvu mezi nejkatoličtějším králem Španělska Filipem IV. a vévodou z Rohanu, hlavou francouzských hugenotů. Podle ustanovení smlouvy měl vévoda z Rohanu dostávat ročně čtyřicet tisíc zlatých dukátů, pokud se mu podaří založit ve Francii nezávislý protestantský stát.
Bylo věru nad čím se pohoršovat! V tomto nechutném dokumentu se naplno odhalilo nestoudné pokrytectví španělské politiky. Španělský král se před celým světem urbi et orbi vydává za předního bojovníka katolické církve a prohlašuje, že jediný má patent na to, jak jednoho dne vymýtit kacířství, současně však vévodovi z Rohanu nabízí zlato, aby ve Francii založil samostatný protestantský stát, a to s jediným cílem - oslabit jedinou zemi, která se v Evropě může postavit jeho světovládným snům.
Už při čtení smlouvy cloumalo Ludvíkem znechucení i vztek, ale největší zuřivost ho popadla, když objevil, že osoba sloužící za prostředníka, který měl dohodu mezi vévodou z Rohanu a španělským králem sjednat, nebyl nikdo jiný než jeho švagr, kníže piemontský. Král si ho povolal z Aveillane, nemilosrdně mu vyčinil, přinutil ho k písemnému přiznání, a když se vrátil do Francie, dal obojí, jak smlouvu, tak přiznání piemontského knížete, na vědomí našim ultrakatolickým pobožnůstkářům, kteří, jak víme, španělského krále zbožňují. Ale pobožnůstkáři jsou zvláštní lidé, kteří při takové příležitosti věří jen tomu, čemu věřit chtějí. Zkrátka neuvěřili ničemu. Ta smlouva je prý zřejmý podvrh, její ztráta zcela nepravděpodobná a toho, kdo ji ztratil, se nepodařilo najít. A pokud jde o přiznání knížete piemontského, bylo mu nadiktováno vítězem nad Susou. To vše se z úcty ke králi neříkalo nahlas, ale šířilo se to zbožným šepotáním do ucha. A i když toho Clausela konečně chytili a on se ke všemu přiznal, než ho pověsili, ani jeho přiznání pobožnůstkáři nevěřili. Všecko byly jen pletichy zrozené v potměšilém mozku, však víte ve kterém, řekli s povzdechem a sklopili oči.
Odhalením té tajné smlouvy mezi vévodou rohanským a španělským králem se stalo ještě naléhavější podrobit si hugenotská města našeho království. K mé veliké úlevě král, který zůstal v …
