PODLE KRÁLOVNINA ROZKAZU se hlavní mou činností stala stavba faraonovy hrobky v horách. Většinu času jsem trávil v tom divokém a opuštěném místě a hory mě fascinovaly svým kouzlem.
Byly nevyzpytatelné stejně jako krásná žena. Jednou vzdálené, zahalené v hustých závojích mraků prosvětlovaných blesky a chvějící se duněním hromu, jindy zase nádherné a svůdné, lákající poznat jejich tajemství a okusit všechny jejich nebezpečné rozkoše.
Třebaže jsem měl k dispozici osm tisíc otroků a k tomu neomezenou pomoc našich nejlepších kameníků a umělců, práce na hrobce pokračovaly pomalu. Věděl jsem, že potrvá léta, než postavíme vznosné mauzoleum a vyzdobíme ho na úrovni hodné vládce dvou království, jak na tom trvala královna. Po pravdě řečeno nebylo ani proč spěchat. Vychovat nové stádo a vycvičit shillucké oddíly tak, aby se jednoho dne mohly postavit Hyksósům, potrvá neméně dlouho.
Kdykoliv se našel čas a já nemusel být v horách, vracel jsem se do Qebui, kde na mě čekaly nesčetné jiné úkoly a potěšení. Patřila k nim
výuka dvou malých princezen, stejně jako vymýšlení nových vojenských taktik s Tanem a princem.
V tu dobu už bylo jasné, že v čele našich jízdních divizí stane jednou princ Memon. Tanus nedokázal překonat svoji počáteční nedůvěru v koně. Byl do morku kostí pěšák a lodník, a jak stárnul, byl ještě více konzervativní a setrvával v tradičním pojetí i u svých nových pěších pluků sestavených z domorodců.
Princ mezitím vyrostl ve vynikajícího jezdce a navíc se smyslem pro inovaci. Každý den za mnou přicházel s tuctem nových nápadů. Některé z nich vypadaly fantasticky, ale mnohé další byly brilantní. Zkoušeli jsme je všechny, i ty, které jsem považoval za nemožné. Bylo mu šestnáct, když ho královna povýšila do hodnosti Nejlepších deseti tisíc.
Tanus teď se mnou jezdil zřídka, a tak jsem se pomalu stával hlavním Memonovým kočím. Vyvinul se mezi námi téměř instinktivní vztah a podobný vztah se časem rozšířil i na náš nový pár koní, na Kámen a Řetěz. Na cestách si Memon ještě vždy rád zakočíroval a já postával na podlážce vozu za ním, ale jakmile došlo k akci, strčil mi otěže do rukou a sáhl po luku nebo po oštěpu. V šarvátkách a zmatcích byl vůz můj a já ho vodil spolehlivě.
Když Memon dospěl a zesílil, začali jsme vyhrávat různé ceny při hrách a vojenských přehlídkách, které se staly pro pobyt v Qebui typické. První vyhraný závod byl prostý rovinný dostih, při kterém mohli Kámen s Řetězem naplno využít svůj dlouhý krok. Později jsme začali vyhrávat i ve střelbě a v oštěpařských soutěžích. Každému, kdo se chtěl ucházet o stužku vítěze z rukou královny Lostris, bylo brzy jasné, že nejdříve musí porazit náš vůz.
Vzpomínám na ty ovace, když náš vůz projel poslední brankou závodu. Já s opratěmi v rukou a Memon házel oštěpy napravo i nalevo do figurín vycpaných trávou a rozestavených kolem trati. A pak ten šílený cval zpátky. Memon ďábelsky vyl a černý pletenec jeho vlasů za ním vlál ve větru jako ocas útočícího lva.
Brzy přišla další utkání a princ začal vynikat i bez mé pomoci. Kdykoliv prošel se zářícím Zlatem chrabrosti na hrudi a stužkou šampióna zapletenou v copu kolem mladých dívek, začervenaly se a s chichotáním po něm pošilhávaly. Jednou jsem spěšně vstoupil do jeho stanu s nějakou důležitou zprávou a našel jsem ho nevšímavého k celému světu kromě pohledné dívčí tváře a jejího něžného těla. S trochou smutku nad tím, že doba jeho nevinnosti je ta tam, jsem se potichu vytratil.
Ze všech mých radostí zůstávaly hodiny strávené s mou paní nepřekonatelným zážitkem. Bylo jí třiatřicet a léto její ženské krásy vrcholilo. Kultivovanost a královská póza její přitažlivost ještě umocňovaly. Stala se z ní opravdová královna a žena, které nebylo rovno.
Její lidé ji milovali, ale nikdo tolik jako já. Ani Tanus mě v oddanosti k ní nemohl předstihnout. Stále tak důvěřivě spoléhala na můj úsudek a moje rady a to, že mě tolik potřebovala, se stalo mou pýchou. Přes všechna ostatní požehnání, která zdobila mou existenci, zůstávala …
