NAŠE KARAVANA se vydala do pouště a v měsíčním světle se donekonečna vinula přes stříbřité písky. Občas má paní kráčela po mém boku a princezny skotačily kolem nás, rozesmáté a vzrušené dobrodružstvím. Jindy zase, když ji přemohla bolest, jela na voze. Vybavil jsem ho pro ni vším dostupným pohodlím, jak jen to bylo možné. Tehdy jsem sedával u ní a držel ji za ruku, než prášek ze spavé květiny svou magii a dal jí spánek.
Každou noc jsme jeli po cestě ubité tisíci vozy od jedné skládky vody ke druhé. Dlouhé dny jsme trávili pod plachtami vozů a dřímali v obludném vedru.
Po třiceti dnech a nocích cesty jsme za svítání uviděli pozoruhodnou věc. Napříč pískem se po obzoru k jihu pohybovala přízračná plachta bez lodi. Teprve po dalších mílích pochodu jsme rozpoznali klam. Trup lodi kryl břeh Nilu, jehož nekonečný majestátní tok se vinul mezi dunami. Zkratka byla za námi.
Princ Memon a celá jeho posádka již čekali, aby nás pozdravili. Nová flotila galér byla před dokončením. Plachtu jedné z nich jsme právě považovali za přelud, když jsme se blížili k řece. Každý stožár, každý kousek prkna pocházel z ohromných rovin Cushe. Tam byly stromy pokáceny a rozřezány a všechen ten materiál dopraven přes poušť. Čekaly nás také připravené vozy a koně. Hui přehnal pouští stáda koní a na vozech převezl pro ně krmení. V ohradách na břehu čekali dokonce i moji gnu.
Nekonečný proud vozů přivážející ženy a děti ještě pokračoval, ale většina národa již byla zde. Byl to výkon k neuvěření, práce hodná bohů. Snad jen muži jako Kratas, Remrem a Memon ji mohli vykonat v tak krátkém čase.
Nyní nás dělily od naší posvátné egyptské země jediné vodopády, první proti proudu řeky a poslední na naší pouti.
Opět jsme pluli na sever. Pro moji paní a princezny postavili novou loď. Pro královnu byla na ní připravena velká a vzdušná kajuta a já ji vybavil vším dostupným pohodlím. Byl tu nábytek z tmavého dřeva akácií, vykládaný zlatem a slonovinou ze země Cush, a závěsy do oken utkané z etiopské vlny. Stěny kajuty jsem bohatě ozdobil malbami květin a ptáků a jiných pěkných věcí.
Spával jsem jako vždy u nohou její postele. Třetí noc plavby mě probudil pláč. Snažila se sice zadusit vzlyky polštářem, ale cukání jejích ramen mě vzbudilo. Ihned jsem vstal a šel k ní.
„Bolest se vrátila?“ zeptal jsem se.
„Nechtěla jsem tě budit, aleje to, jako bych měla v břichu meč.“
Namíchal jsem jí nápoj se spavým práškem a použil jsem ho tolik jako nikdy předtím. Bolest začínala vítězit nad květinou.
Vypila ho a chvíli ležela mlčky. Pak se zeptala: „Nemůžeš vyříznout tu věc z mého těla, Taito?“
„Ne, má paní, to neumím.“
„Potom mě drž, Taito. Drž mě tak, jak jsi to dělával, když jsem byla ještě děvčátko.“
Vlezl jsem si k ní do postele, objal ji a houpal. Byla štíhlá a lehoučká jako opravdová dívenka. Kolébal jsem ji něžně a za chviličku usnula.
