JAKO VHODNÉ MÍSTO pro věštbu jsem vybral vnitřní presbytář Horovy svatyně v rozestavěném Memonově paláci. Svatyně sice ještě nebyla zasvěcena bohu ani nebylo usazeno jeho zobrazení, ale já si byl jistý, že Horus již zahrnul budovu svou přízní. Má paní s Tanem po boku užasle sledovala, jak piji čarovný nápoj, který otevírá moji duši, mé Ka, ptáčku podobné stvoření, které žije v srdci každého z nás a které je naše drahé já.
Položil jsem před ně kotoučky ze slonoviny a požádal královnu Lostris a Tana, aby se jich dotkli a zamíchali je a tím je naplnili svým duchem a duchem národa, který reprezentují, duchem Egypta. Sledoval jsem, jak dělí sloupce bílých žetonů, a cítil sílící účinek drogy v krvi. Mé srdce zpomalovalo krok a mrak zdánlivé smrti se přibližoval.
Vzal jsem dva zbývající kotoučky z posledního sloupce a přidržel je na svých prsou. Začaly na kůži hřát a já se instinktivně bránil tmě, která mě pohlcovala, ale nakonec jsem podlehl a nechal se odnést pryč.
Jakoby z velké dálky jsem slyšel hlas mé paní. „Co se stane s dvojitou korunou Egypta? Jak můžeme odolat barbarovi?“
Před mýma očima vyrůstala vidina. Přenesl jsem se do dnů, které teprve přijdou, a viděl události, které se ještě nestaly.
Ranní slunce již proniklo otvorem ve střeše a ozářilo Horův oltář, když jsem se konečně vrátil z daleké cesty v labyrintech. Třásl jsem se a bylo mi zle z účinku halucinogenní drogy. Při vzpomínce na podivné obrazy, které jsem spatřil, se o mě pokoušela závrať a roztřásla mě zimnice.
Po celou dlouhou noc se ode mě Tanus s mou paní nelinuli a první, co jsem po návratu uviděl, byly jejich ustarané tváře. Jejich obraz byl ale zkreslený a vlnil se, a tak jsem si nejdříve myslel, že jsou součástí vize.
„Jsi v pořádku, Taito? Promluv. Řekni, cos viděl?“ nedočkavě se vyptávala má paní. Nemohla se zbavit pocitu viny, že mě donutila znovu vstoupit do labyrintů Amon-Ra.
„Viděl jsem hada.“ vlastní hlas podivně dozníval v mých uších, jako bych stál vedle. „Velký zelený had se plazil pouští.“
Zahlédl jsem zmatený výraz jejich obličejů, ale protože jsem sám ještě neuvažoval o významu zjevení, nemohl jsem jim nijak pomoci.
„Mám žízeň,“ zašeptal jsem. V hrdle mi vyschlo a můj jazyk se proměnil v kámen porostlý mechem.
Tanus přinesl džbán s vínem a nalil mi do misky. Dychtivě jsem jí vypil.
„Pověz nám o tom hadu,“ dožadovala se má paní, když byla miska prázdná.
„Jeho vlnité tělo nemělo konce a zeleně jiskřilo na slunci. Procházel jsem divnou krajinou, ve které žili vysocí nazí lidé a neznámá nádherná zvířata.“
„Viděls hlavu nebo ocas toho hada?“ ptala se dál má paní. Zavrtěl jsem hlavou.
„Kdes byl? Kde jsi stál?“ vyzvídala. Zapomněl jsem, jak ji moje vize vždy těšily a jak dychtivě je luštila.
„Jel jsem na zádech toho hada a nebyl jsem sám.“
„Kdo byl s tebou?“
„Ty, má paní, s Memonem jsi stála vedle mě, po druhé ruce jsem měl Tana a všechny nás vezl had.“
„Nil, ten had, to je řeka,“ vykřikla vítězoslavně. „Předpovídáš cestu, kterou podnikneme po řece.“
„Kterým směrem?“ dychtil Tanus, zaujatý stejně jako moje paní. „Kterým směrem tekla řeka?“
Snažil jsem se vybavit si detaily. „Viděl jsem po levé ruce vycházet slunce.“
„Na jih!“ vykřikl.
„Do Afriky,“ doplnila má paní.
„Konečně jsem před sebou uviděl hlavy hada. Tělo hada se dělilo a každá odbočka měla svou hlavu.“
„Větví se Nil?“ uvažovala má paní nahlas. „Nebo má ta vize hlubší význam?“
„Nechme Taitu, ať nám dopoví zbytek,“ zastavil její spekulace Tanus. „Pokračuj, příteli.“
„Pak jsem uviděl bohyni,“ vzpomínal jsem dál. „Seděla na vrcholu vysoké hory a obě hadí hlavy se jí klaněly.“
Moje paní nemohla vydržet. „Kterou bohyni jsi viděl? Pověz rychle, která to byla.“
„Měla mužskou hlavu s plnovousem, ale ženská prsa a rodidla. Z její vagíny tryskaly dva silné proudy vody přímo do otevřených tlam dvouhlavého hada.“
„Je to bohyně řeky, Hapi,“ zašeptala královna Lostris. „Voda se rodí v ní a ona ji vypouští, aby proudila světem.“
„Co jiného se ti ještě zjevilo?“ dožadoval se Tanus.
„Bohyně se na nás smála a z tváře jí vyzařovala láska a dobrota. Mluvila hlasem větru a moře a zvukem hromu na vrcholcích vzdálených hor.“
„Co nám říkala?“ ptala se královna s posvátnou bázní v očích.
„Řekla: ‚Ať ke mně přijde mé dítě. Dám jí sílu, aby zvítězila a můj lid nezahynul tváří v tvář barbarům.‘“ Opakoval jsem slova, která mi ještě stále zněla v uších jako údery bubnu.
„Já jsem dítětem bohyně řeky,“ prohlásila má paní klidně. „Při narození mě zasvětili Hapi. Nyní mě volá k sobě a já musím za ní tam, kde sídlí, na konec Nilu.“
„Je to stejná cesta, o které jsme kdysi s Taitou hovořili,“ zamyslel se Tanus. „Dnes nám ji bohyně přikazuje. Nemůžeme odmítnout.“
„Ano, musíme odejít, ale vrátíme se zpět,“ slibovala moje paní. „Toto je moje zem, můj Egypt a toto je moje město, krásné Théby se stovkou bran. Nemohu je opustit navždy. Vrátím se do Théb. To přísahám a bohyně Hapi je mi svědkem, že se vrátíme.“
