KAPITOLA PÁTÁ
Vzpomínám-li si dobře, bylo to v březnu 1626, co jsem požádal Ludvíka o dovolení nakrátko odjet a navštívit své panství v Orbieu. Lepší chvíli bych si byl ani nemohl zvolit. Králova a kardinálova politika překonala veškerý odpor a zaznamenala, to jsme viděli, pronikavý úspěch: larochelští hugenoti přešli zpět na cestu poslušnosti a Španělsko vrátilo Valtellinu Graubündeňanům. A přestože Ludvík si byl neustále vědom, že je to pouze bezvětří, po němž se opětně může zdvihnout vichřice, byl tuze rád tomu uvolnění svého trápení, byť věda, že bude krátké. A tak mi s takřka hravým a usměvavým výrazem, pramálo obvyklým na jeho přísné tváři, dal povolení, o něž jsem jej žádal.
K ochrannému doprovodu najal jsem tytéž Švejcary jako obvykle, nezazlíval jsem jim, že nezasáhli při útoku německých rejtarů. Ve skutečnosti se nacházeli příliš daleko od naší střelnice a k útoku došlo tak rychle, že než se mohli pohnout, bylo už po všem.
Nicméně jsem přece jen vyvodil jisté ponaučení z tohoto pochybení, přičítaje je spíše sobě než svým vojákům. Vzhledem k nepokojům a nebezpečím té doby rozhodl jsem se, že propříště nevytáhnu paty zpoza zdí svého domu bez silného doprovodu, neb jsem nechtěl znovu pokoušet čerta a vydávat se v nebezpečí, že budu snadno napadnutelný na nekrytém místě. Totéž pravidlo jsem nařídil panu ze Saint-Clair, a ač jsem si netroufal doporučit je panu z Peyrolles, vzal si z nás příklad a dodržoval je.
Oni Švejcaři, počtem dvanáct, chovali v srdci stesk po svých zelených pastvinách, a rádi proto příležitostně přiložili ruku k dílu na mých polích a na stavbě vstupního hrádku, pro nějž jsem se nakonec rozhodl. Ne že by dělali jako zedníci, ale ochotně vypomáhali velkou silou svých paží při vykládání velkých stavebních kvádrů, jež nám přivážely povozy, nikoli při stavbě samé. Pomáhal tam i herkulovský Hans, kající rejtar, jehož jsem přijal do svých služeb a jenž mi sloužil tuze horlivě. Při práci na staveništi se Švejcary byl zcela ve svém živlu, neb s nimi sdílel řeč i své původní řemeslo. Takže jsem zamýšlel vrátit mu jednoho dne čest i zbraně a udělat z něho pobočníka pana ze Saint-Clair při výcviku mé rolnické milice.
Večer po mém příjezdu do Orbieu, uchýlivši se se mnou do mého pokoje, soptila Lojzka hněvem, když zvěděla, že Žaneta vstoupila do služby k mému otci a nevrátí se pomáhat jí ve vedení mé domácností v Orbieu.
„No tohle!“ vykřikla v prvním návalu zlosti, „ta ještěrka mi upláchla! A bez mého svolení!“
„Tisíc láter!“ řekl jsem a zamračil se, „co je zase tohle? Slyšel jsem dobře? To ty jsi, Lojzičko, vzala Žanetu do služby? To ty jsi jí vyplácela mzdu?“
„Nikoli,“ odpověděla Lojzka, „ale jmenoval jste ji mou pomocnou správkyní, tak mě mohla o svých záměrech aspoň uvědomit.“
„To je věc mezi vámi dvěma,“ řekl jsem chladně, „a do toho se nechci vměšovat.“
„Pane hrabě,“ vyhrkla Lojzka, kteráž se jako kočky nikdy nepřiblížila k ohni natolik, aby si spálila vousy, „že byste mě shledal drzou?“
„Poněkud.“
„Pane hrabě,“ řekla poklekajíc přede mnou, neb si byla jista, že tím přitáhne i můj pohled, i mou shovívavost, „prosím vás pokorně za odpuštění.“
Leč vyhnul jsem se pohledu na půvaby, jimiž mne svou polohou obdarovávala, otočil se k ní zády a pronesl jsem jen tak přes rameno:
„Máš mi v té věci ještě co říci?“
„S vaším svolením, pane hrabě,“ pronesla již opět samý med, ne-li v slovech, pak aspoň v tónu, „ráda bych věděla, proč ta káča chce k čertu žít v Paříži.“
Nelíbilo se mi ono „k čertu“, ani „káča“, leč nechtěl jsem jí to vytýkat, neb jsem si nepřál hájením Žanety vzbudit v Lojzičce žárlivost a podezření, k nimž nebyla než příliš náchylná.
„Co podle tebe chce děvče v tom věku? Po pravdě se Žaneta domnívá, že v Orbieu ji nebude chtít za manželku žádný rolník, poněvadž už není panna, kdežto v Paříži, kde ji nikdo nezná, může doufat, že dovede nějakého řádného řemeslníka za nos až k oltáři.“
„Fidonc!“ zvolala Lojzka s notně vztyčeným hřebínkem, „rolníka! Řemeslníka! Ta míří nízko! To …
