29
„Proudí to sem!“ řekl Humphry Bamber.
„Kolik toho je?“ zeptala se Moira.
Bamber na monitoru sledoval naskakující čísla indikátoru stahování, který zaznamenával pokoutní přenos dat z laptopu Noaha Perlise.
„Všechno,“ odpověděl, když zelený ukazatel dosáhl stoprocentní úrovně. „Stačí to otevřít a mrknout se, co se děje.“
Moiře vylétla hladina adrenalinu v krvi. Minuty ubíhaly a ona ztrácela trpělivost. Jak dlouho ještě vydrží přecházet kolem Bamberova pracoviště, které páchlo horkým kovem a otáčejícími se harddisky, vůní peněz jednadvacátého století? Jeho stůl se nacházel v zadní části kanceláře a ponuré světlo přicházející ze severu zde tvořilo bledé ostrůvky mezi stíny sloupů elektronického zařízení, jehož větráky a motory vrčely a syčely jako nějaká zvířata. Jediná dvě místa na stěnách, která nevyplňovaly přístroje ani police přetékající periferiemi počítačů, krabičkami prázdných DVD, USB kabely a všemožnými elektrickými šňůrami, zabíralo okno a zarámovaná fotka Bambera v plné fotbalové výstroji za vysokoškolských let. Byl na ní ještě pohlednější než v současnosti.
Když na svém okruhu místností Moira procházela kolem okna, zastavila se a vyhlédla na druhou stranu ulice. V protější budově svítily zářivky prozrazující kancelář plnou registračních skříní, mohutných kopírek a pracovních stolů, jeden jako druhý. Pobíhali v ní lidé středního věku, kteří svírali své spisy a zprávy tak zoufale, jako se tonoucí chytá kousku plovoucího dřeva. V patře nad tím umíráním zaživa viděla vysokými okny do malířského ateliéru, kde jakási mladá žena házela barvu na masivní plátno stojící u mrtvolně bílé stěny. Byla tak soustředěná a pohroužená do svých uměleckých představ, že zřejmě vůbec nevnímala své okolí.
„Jak jste na tom?“ otázala se Moira a otočila se zpátky do místnosti.
Bamber, zaujatý svou prací stejně jako malířka na druhé straně ulice, se nechal k odpovědi pobízet. „Ještě pár minut a uvidím,“ zamumlal nakonec.
Moira přikývla. Chystala se pokračovat ve své nervózní pochůzce, když znovu spočinula pohledem na ulici. Na konci bloku domů zabrzdilo auto a vystoupil z něj jakýsi muž. Způsob, jímž se pohyboval, v ní rozezněl poplašné sirény. Při chůzi nepatrně otáčel hlavou, jako by se díval na všechno a na nic. Moiře se zježily chloupky na šíji. Když dotyčný došel k Bamberově budově, zastavil se. U zadních dveří vytáhl sadu paklíčů a postupně je vkládal do zámku, až našel ten správný s odpovídajícím zoubkováním.
Moira sáhla dolů a z pouzdra na stehně vytáhla dámskou pistoli.
„Už to bude!“ Bamberův hlas měl vítězoslavný nádech.
Pak se dveře otevřely a muž vstoupil do budovy.
„Zdá se, že za celou tou situací stojí Noah Perlis,“ řekl Peter Marks. „Připravil smrt Jaye Westona, vytrhl metropolitní policii koberec pod nohama a infiltroval se do Moiřiny nové firmy, takže se musela dát na útěk.“
„Noah je Černá řeka,“ připomněl mu Willard. „To je sice pořádně nebezpečná a vlivná parta žoldáků, ale stejně bych velice pochyboval, že by toho všeho mohla dosáhnout a vyhnout se přitom nepříjemným otázkám.“
„Vy si nemyslíte, že je za tím Perlis?“
„To netvrdím.“ Willard se poškrábal na zarostlé tváři. „Ale něco mi říká, že v tomto případě Černé řece někdo vydatně pomáhal.“
Seděli naproti sobě na hnědých koženkových sedačkách nočního baru a poslouchali z juke-boxu smutnou písničku od Tammy Wynetteové, jejíž tklivé tóny se mísily s protivným rachotem popelářských vozů zvenčí. Na parketu spolu tančily dvě vyhublé prostitutky, které už zřejmě na noc zavřely krám. Na stoličce seděl jakýsi stařík s rozcuchanou bílou kšticí a skláněl se nad sklenkou. Jiný, který předtím vhodil dolar do hracího automatu, zpíval celkem obstojně duet s Tammy, až u toho slzel. Z každého kusu omšelého nábytku v lokále čpěl pach alkoholu a zoufalství. Výčepní seděl s nohou na baru a přes velké břicho si četl noviny s nadšením opilého studenta, který omylem otevřel učebnici.
„Podle mých informací,“ pokračoval Willard, „je teď hlavním klientem Černé řeky Ná…
