KAPITOLA II
Nazítří ve třináct hodin došel námořník White, měkce našlapuje, až těsně k poručíku Purcellovi, který prováděl kontrolu u kormidla, postavil se do pozoru, smekl čapku a řekl zpěvavě:
„Poručíku, kapitán mě požádal, abych vám sdělil, že je prostřeno k lunchi.“
Purcell povytáhl obočí a podíval se na Whita.
„Kapitán?“ řekl a lehce se usmál.
„Ano, poručíku,“ řekl White a jeho ebenově černé zřítelnice se zaleskly v úzké štěrbině mezi víčky.
White byl plodem lásky anglického námořníka a Číňanky. Vzal ho k sobě jistý anglikánský misionář, který byl tak trochu opilec a jemuž připadalo náramně k smíchu pojmenovat nemluvně se žlutou pletí White. To jméno učinilo z míšence terč posměšků na všech lodích, kde kdy sloužil, až do dne, kdy do jednoho posměváčka zapíchl kudlu a jeho tělo hodil přes palubu. Tato vražda, o níž posádka zachovala mlčení a jež tudíž zůstala nepotrestána, zajistila Whitovi klid. Ale bylo už pozdě: White mluvil jen málo, nikdy se nesmál a hned se cítil uražen. V okamžiku, kdy se k němu Purcell otočil, povytáhnuv obočí a opakuje: „Kapitán?“, domýšlel se už White, který nepochopil, kam otázka míří, že se mu poručík posmívá, a v tu chvíli k němu pojal palčivou zášť.
Když Purcell vstoupil do kajuty, seděl už Mason na Burtově místě. Beze slova pokynul poručíkovi, aby se posadil proti němu, to jest na místo, kde sedával on sám, dokud byl Burt naživu. Tak jsem povýšil na prvního důstojníka, pomyslil si ironicky Purcell. Včera u snídaně seděli kolem téhož stolu čtyři. Teď zůstal sám s Masonem. Purcell zvedl oči a pohlédl na svůj protějšek. Na Masonově tváři nebylo ani stopy vzrušení. Měl už před Purcellem náskok a jedl pozorně, se selskou důkladností, pečlivě žvýkaje hranatými čelistmi.
Bylo tehdy na anglických lodích nepsaným zákonem, že kapitán má při jídle mlčet a tak přimět k mlčení i důstojníky, kteří s ním jedí u jednoho stolu. Za tímto zvykem se bezpochyby skrýval názor, že kapitán, který nemá sobě rovného na palubě, nemá tu ani společníka, který by ho byl hoden. Purcell neseděl ještě ani pět minut a už mu bylo jasné, že se Mason hodlá řídit tímto pravidlem. Neotevřel dokonce ani ústa, aby požádal o pepř nebo nakládanou zeleninu, nýbrž, stejně jako Burt, jenom ukazoval prstem, aby mu je Purcell podal. Poručík si kradmo prohlížel Masonovu ostře řezanou, hranatou tvář, jeho šedomodré oči, trochu nízké čelo, husté vlasy. Ve všem z něho dýchala poctivost, omezenost, smysl pro povinnost. A tento dokonalý důstojník velel teď lodi, která se octla mimo zákon. Seděl s mírným výrazem v tváři na místě kapitána, kterého zabil, a stejně jako on se obklopoval vznešeným mířením, jak to odpovídalo jeho postavení.
Když dojedli, zvedl Mason hlavu a řekl úsečně:
„Přál bych si promluvit k posádce, pane Purcelle. Svolal byste laskavě námořníky?“
Vstal. Purcell ještě nedojedl, ale také on se zvedl, trochu mrzutě. To byl jiný takový nepsaný zákon: když kapitán dojedl, skončili i důstojníci, třeba měli ještě plný talíř.
Purcell vystoupil na palubu a přikázal Whitovi, aby zazvonil na zvonec. Námořníci se sbíhali, vlekouce nohy za sebou, a řadili se podél zábradlí. Purcell si opět všiml, jak jsou vyhublí. Stál tu mlčky proti nim a byl v rozpacích, protože Mason na sebe nechával čekat stejně jako Burt.
Konečně se „kapitán“ objevil, rozkročil se před posádkou, složil ruce na zádech a přejel námořníky pohledem.
„Námořníci,“ řekl silným hlasem, „mám v úmyslu plout na Tahiti a zásobit se tam vodou a potravinami, ale nemám v úmyslu tam zůstat. Tahiti je dnes příliš dobře známo lodím Jeho Veličenstva. Ruka zákona by nás tam záhy zasáhla. Hodlám tedy odplout z Tahiti, jak jen bude možno, a hledat daleko od obvyklých cest našich lodí ostrov, který nenajdete na žádné mapě… Nikoho však nenutím, aby mne následoval. Budete mít naprostou volnost buď zůstat na Tahiti, nebo plout se mnou.“
Odmlčel se. Když opět promluvil, bylo zřejmé, kolik úsilí ho stojí mluvit klidně.
„Musím vám říci, že podle zákona jsou považováni za …
