… Purcellův příběh z Ostrova jsem kdysi četl a dostalo se mu popularity i ve filmu. Ovšem tento příběh je jen velice kusý, protože se opírá o zprávu, kterou sepsal o dvacet let později anglický kapitán, který to všechno přelil. Mohl vyprávět co chtěl, protože nikdo jiný nezůstal naživu a celá jeho zpověď má jen několik kraťoučkých a velice schematických stránek. Položil jsem si nad ní otázku: je v tom všem cosi nesmírně krutého a nejasného, jak mohli lidé na tomto ostrově, kde žili v bezpečí, který byl skutečný ráj a kde měli všechno, čeho bylo třeba ke štěstí, jak mohli dospět až tak daleko, že se navzájem povraždili? A jakmile jsem si tuto otázku položil, znal jsem i odpověď. Fakta, jež známe, dostatečně svědčí o tom, že Britové okradli Tahiťany při dělení žen i při dělení půdy, a proto došlo k masakru. A tak jsem se zase zčásti dostal zpátky k problému, který mne zaujal ze všech nejvíce, k rasismu nacistů. V mírnější a chcete-li mnohem staromódnější podobě objevil se u Britů rasismus, a to nikoli předtím, než začali vykořisťovat Tahiťany, ale až potom, jako určité ospravedlnění. Zprvu je lákala možnost bezpráví, protože jich bylo víc než Tahiťanů a byli ozbrojeni, kdežto Tahiťané nikoli. Nepotřebovali dlouhou dobu k tomu, aby Tahiťany, kteří je provázeli jako přátelé, snížili postupně na sluhy a ošidili je, kde mohli… A když to všechno spáchali, začali Angličané omlouvat své počínání tvrzením: „Proč bychom jim měli dávat půdu? Jsou neschopní, líní, nedovedou ji obdělávat“ atd. A tak jsem se pokoušel konkrétně pochopit (to jest snažil jsem se představit si to, vytvářeje portréty složené z mnoha prvků, jako vždycky v románu), jak se to asi odehrálo ve skutečnosti. Proto jsem se doopravdy usídlil na ostrově, vymýšlel jsem si postavy, představoval si situace a snažil se vnuknout jim život. Naštěstí mi nikdo nikdy nevyčetl umělé vnášení ideového tématu do románových situací. To mne zvlášť těší, protože to je jedna z věcí, na kterou jsem si ani nemusel příliš dávat pozor: to téma tu totiž trvale bylo jako podzemní proud, kdežto já se ocital ve stále nových konkrétních situacích…
… Maurice Druon mi řekl: „…Když lidé hovoří o vašem románu, říkají, že je to dobrodružný román a román romantický. Ale to není pravda. Není to román romantický, nýbrž realistický. Není vůbec důležité, Že jste si své postavy vymyslel. Vaše metoda, vaše postavy, situace, celé ovzduší knihy je ovzduším realistického románu, kterému může čtenář plně uvěřit…“
… Téma jižních moří hrálo důležitější roli v anglosaské literatuře, především zásluhou takových autorů, jako byl Stevenson, Jack London a konečně i Melville. Melville přenesl téma jižních moří do Ameriky, ale toto téma, stejně jako u Stevensona či Londona, zůstalo čímsi vnějším, to jest typicky anglickým nebo typicky americkým popisem určitých jevů. Nikdy se nepokusili, právě proto, že byli Anglosasové a měli možná určité předsudky, ztotožnit se s domorodci. Způsob, jakým líčí například ženy, je okouzlující, je v něm mnoho vášně, ale charaktery vahiné je ani trochu nelákaly. To je víc než zajímavé. A pak, ve všech anglosaských knihách o jižních mořích zní kupodivu jistý melancholický tón, zatímco kdysi na Tahiti – nehovořím o Tahiti dnešním, které bude už tak trochu poturističtěno a zamerikanizováno – byla nejpozoruhodnější právě radost ze života, která tam vládla a jež vyzařuje Z každého vyprávění…
… Moji hrdinové jsou v situaci, kdy musí vytvořit novou společnost, a bylo přímo strhující představovat si takovou miniaturní společnost, takový mikrokosmos, a pokoušet se ukázat soukolí této společnosti i konflikty a napětí, jež v něm vznikají. Samozřejmě je to všechno prostoupeno duchem XVIII. století, což není náhoda, protože lidé XVIII. století mnohem lépe chápali Tahiťany, pociťovali k nim mnohem větší sympatie než lidé století XIX. a XX. To souvisí s tím, že XVIII. století bylo především ve Francii, ale také v Anglii stoletím osvobození. Lidé se pokoušeli osvobodit se ze sevření církve, ze …
