KAPITOLA I
Purcell prošel po palubě na přídi a snažil se nedívat na námořníky. Bylo mu stydno jako pokaždé, když kráčel mezi nimi, že je tak dobře oblečený, tak dobře živený. Zamířil k přídi a naklonil se přes roubení. Po obou stranách kýlu se rýsoval krásný pěnový knír. Blossom si prořezával cestu.
Ohlédl se. Námořníci myli palubu, vědra řinčela. Vzdychl, odvrátil oči a opíraje se oběma rukama o zábradlí za zády obhlížel loď. Krása! Na vlnách Tichého oceánu se do nedohledna třpytilo slunce, tři stěžně Blossomu se nakláněly na levý bok a do korábu dul vánek přicházející od jihovýchodu. Každá vlna pod kýlem loď pěkně nadzvedla a Blossom, opírající se plachtami pěkně do větru, se ani nezakymácel, když se pod ním vlna vzdula, ani neposkočil, když se propadla. Krása, říkal si Purcell zamilovaně. Od přídi k zádi se všechno jen třpytilo, loď dobře seděla na vodě, lanoví i plachty byly nové. Když před osmnácti měsíci proplouval Blossom kanálem La Manche, nechal za sebou bretaňského korzára.
Purcell se zaposlouchal. Přestože nedaleko byl ostrov, neslyšel ptačí křik. Oceán mlčel, jen vlna se tu a tam vzdula a udeřila o příď. A přitom bylo všude kolem Purcella plno hluku, který ho při pěkném vánku vždycky naplňoval radostí: obrovské dřevěné kladky skřípěly, lana na stěžních se chvěla a pod ním, za jeho zády, roztínala příď něžně a plynule hladinu, jako když se trhá hedvábí.
Purcell se znovu rozhlédl po námořnících. Jako již mnohokrát, žasl nad tím, jak jsou hubení, v duchu si vyčítal, že s takovým potěšením obdivoval Blossom, rukama sevřel zábradlí a vztekle si pomyslel: Ten šílenec! Vytáhl hodinky, mrkl na ně a drsně zvolal:
„Jonesi! Bakere!“
Námořníci Jones a Baker pečlivě uvázali kartáče a přiklusali.
„Log!“ řekl Purcell.
„Ano, poručíku,“ odvětil Baker a očima se smál na Purcella, aniž přitom pohnul snědou, pravidelnou tváří. Spouštět log byla snadná práce, Jones byl jeho švagr a Purcell mu ho nevybral do party náhodou.
„Hněte sebou!“ řekl Purcell týmž tvrdým, panovačným hlasem. A skoro tiše dodal:
„Dejte pozor. Hlavně Jones.“
„Ano, poručíku,“ řekl Baker.
Purcell hleděl za odcházejícími, pak znovu přešel do přídi a vrátil se do své kajuty.
Na můstku bylo pusto a Baker řekl jedním dechem:
„Radím ti: neotvírej.“
Ukázal na poklop pod nohama a dodal:
„Ten rošťák vidí všechno…“
„Nejsem cucák,“ šeptl mladičký Jones nadurděně a svaly na hrudi mu naběhly.
Uchopil přesýpací hodiny a přesně v okamžiku, kdy Baker hodil do vln olovnici, je obrátil a držel vodorovně ve výši oka. S potěšením pozoroval, jak zrníčka písku drobným deštěm protékají do baňky, zatímco se z navijáku odvíjela šňůra a mizela přes zábradlí paluby. Jonese tahle podívaná stále ještě neomrzela. Dodávala mu příjemný pocit moci a síly, jako by se loď pohybovala jeho zásluhou.
Když dopadlo poslední zrnko, podíval se důležitě na švagra a řekl: „Hotovo!“ Vzápětí zarazil Baker naviják, svinul šňůru a spočítal uzly.
„Devět a půl,“ řekl polohlasem, nervózně přitom pokukuje ke schůdkům vedoucím na vyvýšenou část zadní paluby.
„Ohromné!“ řekl Jones.
„Ať se propadnu!“ vztekle procedil Baker, „jestli tobě má co záležet na tom, že tahle mizerná kocábka urazila kus cesty.“
Když byl hotov s navíjením šňůry na naviják, zvedl hlavu, všiml si, že svou poznámkou vyvedl Jonese z míry, a usmál se na něj.
V tu chvíli se na schodech, vedoucích z levého boku ke zvýšené části zadní paluby, ozval hluk kroků a oba strnuli ještě dřív, než se Burt objevil:
„Nedívej se na něj!“ šeptl Baker a srdce se mu rozbušilo. Burt si rád bral na mušku mladé námořníky a Baker se bál o Jonese.
Víčka přivřena až na úzkou štěrbinu, jako by ho oslňovalo zapadající slunce, hleděl Baker na blížícího se Burta a nenávistně si kousek po kousku měřil jeho elegantní gigantskou siluetu. Od vršku dvourohého klobouku po špičku střevíců s přezkou bylo na něm všechno jako ze škatulky, dokonalé: sněhobílá krajková náprsenka, kabát s velkými manžetami na rukávech, pečlivě napjaté bílé punčochy, zlaté…
