KAPITOLA X
Když Mason svého času poprvé obeplul v záchranném člunu ostrov, povšiml si na východě malé zátoky. Od pevniny byla uzavřena půlkruhem srázných skalisek a od moře chráněna pásem útesů. V hloubi zátoky byla pláž pokryta černým pískem, nepřístupná pro lodi a z vnitrozemí dosažitelná toliko s pomocí provazu, který se dal upevnit na spodní části kmene banyánu a spustit podél čedičové stěny. Britové nazvali zátoku Rope beach, podle lana, které jediné umožňovalo dostat se až sem.
Tuhle zátoku si menšina zvolila za místo rybolovu, když každý z obou táborů začal rybařit na svůj vrub. Většina i Tahiťané jim ji jakousi nepsanou dohodou ponechali. Dostat se sem, a zejména odtud, dalo mnoho práce, ale zátoka byla rybnatá, od východu sem dopadaly první sluneční paprsky a skály ji chránily před nárazy větru vanoucího od severozápadu. Baker s Jonesem rybařili v tiché vodě při břehu zátoky, kdežto Purcell dával přednost některému z útesů, místům bičovaným nelítostným příbojem. Když ho hned napoprvé odnesla vlna a za život vděčil jenom skalisku, které čnělo mezi ním a oceánem a na které ho vracející se vína prudce vrhla, uvázal si teď pokaždé z opatrnosti kolem těla lodní lano, jehož konec upevnil na některý ze skalnatých výčnělků za svými zády.
Purcell rybařil už dvě hodiny, bezmála šťastný, že jednou nemusí s nikým mluvit. Ostrov byl vlastně ostrůvek a vesnice vesnička. Žili doslova natlačeni jeden na druhého. ‚A po posledních událostech byl jeho dům plný vahiné, které si sem chodily pro novinky nebo je samy přinášely, ať už pravdivé či vymyšlené.
Purcell trhl prutem a znovu pustil splávek po vlnách. Ve vesnici bylo touhle dobou k zalknutí. Měl pocit, jako by napětí vládnoucí na ostrově ještě zmenšilo jeho rozměry. Když se občas octl v Blossom Bay, přistihl nejednou sám sebe, jak závistivě hledí na šalupy Blossomu, kotvící v řadě pěkně ve stínu jeskyně. Ivoa měla zřejmě stejnou myšlenku, protože se ho právě včera večer ptala, jak daleko je nejbližší země. Ale ne, nebylo to možné, pět set námořních mil ve člunu, a k tomu se ženou, jejíž chvíle je už nedaleko. Sám by se o to byl možná pokusil. Tenhle ostrov je vlastně vězení, pomyslel si a náhle jako by celý ochabl. Unikli jsme sice oprátce, ale nikoli doživotnímu žaláři.
Už zase mu ryba spolkla návnadu. Pořád byl myšlenkami někde jinde. Znovu musel navléknout návnadu na udici, pak ustoupil o pár kroků a usadil se za skaliskem. Na místě, kam před chvílí odhodil rybí hlavu, se hemžily vodní vši. Spousta dychtivých tvrdých nožek pod oválnými trupy podezřele zahnědlé barvy. Bylo to ohavné hemžení. Vířily, šustily, lezly jedna přes druhou, zabíjely se a navzájem mrzačily, jen aby nepřišly o hostinu. A přitom byla všechna ta krutost zřejmě docela zbytečná. Rybí hlava byla veliká, stejně by se dostalo na všechny a potrvá beztak několik hodin, než svou kořist jaksepatří oberou. Purcell se na ně pár vteřin znechuceně díval, neodvažuje se ani odstrčit je nohou. Jak je ten hmyz odporný! Nic než huba a krunýř. Nic, co by bylo možno zranit, nic lidského. Ničím neohraničená tvrdost. Hltavost, neznající ani meze vlastního zájmu.
Na rameni ucítil čísi ruku. Ohlédl se. Byl to Mac Leod.
„Volal jsem na vás,“ omlouval se Skot, odtahuje paži. „Ale při tom větru…“
Purcell byl tak překvapen, že vidí Mac Leoda ve svém lovišti, že nevěděl, co odpovědět.
„Musím s vámi mluvit,“ řekl Mac Leod.
„Dobrá,“ souhlasil Purcell. „Ale nezůstávejme tady. Mohlo by vás to odnést.“
Skákaje z útesu na útes dostal se až k malé jeskyni vedle skaliska, na něž uvázal lano. Mac Leod ho následoval, a když se Purcell usadil u východu z jeskyně, sedl si metr od něho a hleděl upřeně na hladinu.
„Snad jsme se nerozkmotřili jen proto, že jste odešel ze shromáždění?“ řekl konečně, hledě tázavě na Purcella.
„S nikým jsem se nerozkmotřil,“ odpověděl Purcell.
„Byl jsem u vás,“ pokračoval okamžitě Mac Leod. „To vaše žena mi řekla, že jste v Rope beach. Není to tu špatné,“ dodal trochu pochybovačně, rozhlížeje se po…
