3. KAPITOLA
Při vší snaze se mi podařilo dohodnout telefonicky schůzku až na třetí hodinu odpoledne a v tento čas jsem tedy v pondělí vkráčel do vstupní haly domu v jedné ze sedmdesátých ulic mezi Madison a Park Avenue. Bylo to sídlo palácového typu, koberce museli kupovat na akry, ale výsledný dojem, jak už to často bývá, trochu kazil gumový běhoun položený v místě, kde probíhal hlavní provoz, protože chodník byl zmáčený deštěm. Tohle se v paláci nedělá. Když se koberec pošlape blátem, no co, k čertu, tak ho vyhodím a rozbalím nový – to je palácový přístup.
Sdělil jsem důstojně se tvářícímu dveřníkovi, že se jmenuju Archie Goodwin a že jdu do bytu slečny Fraserové. Vytáhl z kapsy proužek papíru, pohlédl na něj, přikývl a zeptal se: „No a? Co ještě?“
Natáhl jsem krk a s ústy asi stopu od jeho ucha jsem mu pošeptal: „Ovesná kaše.“
Opět přikývl, dal znamení chlápkovi od výtahu, který stál u dveří svého stroje asi patnáct kroků od nás, a pronesl kultivovaným hlasem: „Deset B.“
„Povězte mi,“ požádal jsem ho, „ta legrace s tím heslem, to děláte teprve od té patálie s vraždou, anebo je to tak pořád?“
Ledově na mě pohlédl a otočil se zády. Oslovil jsem ta záda.
„Tohle vás stálo niklák. Byl jsem zcela odhodlán vám věnovat niklák.“
Rozhodl jsem se, že s výtahářem nebudu mluvit vůbec. On s tím souhlasil. Když jsem v desátém patře vystoupil, ocitl jsem se v kobce, která nebyla o nic větší než výtah. Další palácový trik. Dveře vlevo nesly označení 10A a na dveřích vpravo stálo 10B. Výtahář se mnou zůstal, dokud jsem nestiskl tlačítko zvonku; dveře se otevřely a já vstoupil.
Žena, která mi otevřela a která před dvaceti lety klidně mohla být šampionkou v zápasení, pronesla: „Promiňte, mám naspěch,“ a poklusem se vzdálila.
Zavolal jsem za ní: „Jmenuji se Goodwin,“ ale nijak na to nereagovala.
Postoupil jsem o čtyři kroky, odložil jsem si kabát a klobouk, pohodil jsem je na křeslo a provedl průzkum. Stál jsem v jakési velké čtvercové hale s dveřmi na levé straně a ve stěně přede mnou. Napravo, namísto stěny či dveří, hala přecházela v obrovský obývací pokoj s nejméně dvaceti různými kusy nábytku. Můj zrak je profesionálně vycvičen k zaznamenání čehokoliv – od komplikované pouliční scény až po smítko na něčím límci – a opravdu to dokáže, ale za přesný popis téhle místnosti bych si počítal dvojnásobnou sazbu. Dva nejvýraznější prvky představoval bar, samý chrom a červená kůže, se stoličkami ze stejných materiálů, a masivní, starý černý stůl z ořechového dřeva, s vyřezávanými nohami a okraji. To by mělo stačit pro představu o stylu zařízení.
Nikdo nebyl v dohledu, ale slyšel jsem hlasy. Pokročil jsem, abych si vybral nějaké křeslo, žádné mě však neupoutalo, a tak jsem vzal zavděk divanem deset stop dlouhým, čtyři stopy širokým a potaženým hrubou zelenou tkaninou. Vedle stojící křeslo mělo povlak z růžového hedvábí. Pokoušel jsem se přijít na to, jakého koně by asi nakreslil člověk, který ten pokoj zařizoval, když jedněmi dveřmi ve vzdálenější stěně do čtvercové části místnosti, připomínající halu, vstoupila společnost – dva muži, jeden mladý a pohledný, druhý ve středním věku a s pleší. Oba byli ověšení fotografickými potřebami, včetně stativu.
„Začíná na ní být znát její věk,“ poznamenal ten mladší.
„Houby věk,“ oponoval mu plešoun. „Zažila přece vraždu, ne? Měl jsi někdy něco společnýho s vraždou?“ V tom mě spatřil a zeptal se svého parťáka: „Kdo je tohle?“
„Nevím, nikdy jsem ho neviděl.“ Mladík se pokoušel otevřít dveře a nic při tom neupustit. Podařilo se mu to, oba prošli a dveře za nimi zapadly.
Během minuty se otevřely jiné dveře ve čtvercové hale a objevila se ta zápasnice. Kráčela směrem ke mně, ale jen proběhla kolem, zamířila ke dveřím blízko rohu místnosti po levé straně, otevřela je a byla pryč.
Začínal jsem mít pocit, že jsem zanedbáván.
Po dalších deseti minutách jsem se rozhodl přejít do útoku. Vstal jsem a učinil pár kroků, když vnitřními dveřmi na vzdálené straně haly vstoupila další osoba a já zůstal …
