Výstup 3.
/Vogeltanz a předešlí/
(Na scénu rázně vstoupí šikovatel Vogeltanz ve slušivé uniformě.)
VOGELTANZ: Dobrý den! Jsem tu dobře na statku u Vavrochů, dříve u Machů?
BÁRTA: Jste, pane.
VOGELTANZ (podá mu ruku): Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.
BÁRTA: Bárta. Pracuji zde jako podruh.
VOGELTANZ (podá ruku doktorovi): Šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.
VYPICH: Doktor Vypich.
VOGELTANZ: Šikovatel Vogeltanz, posádkou… (Chce stejným způsobem podat ruku Vlastě, ale uprostřed gesta se zarazí a zůstane na dívku užasle hledět.) Ne! Je to možné? To snad nemůže být pravda.
VYPICH: Vy se znáte?
VOGELTANZ: Právě že ne. Ale tohle se mi ještě nestalo. A že jsem navštívil něco statků a chalup. Ale za celou dobu své služby jsem se s tím nesetkal. Četl jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži zažil, to ne. To by mě ani ve snu…
VYPICH: A co? Co se stalo?
VOGELTANZ: Láska na první pohled! Jak jsem ji uviděl, okamžitě jsem se zamiloval. Ale nemyslete si, že je to něj aká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký, trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo! (Šikovatel konečně podá pravici i Vlastě.) Šikovatel Vogeltanz, posádkou v tom… No, vidíte! Vy jste mi tak zamotala hlavu, že nevím, kde jsem posádkou.
BÁRTA: V Českých Budějovicích jste říkal. Ale dovolte, pane šikovateli, abych vás upozornil, že my s Vlastou se máme už léta rádi.
VOGELTANZ: No, vidíte, a teď do toho přijdu já a je konec. To máte jako blesk z čistýho nebe. S tím se nedá nic dělat.
VYPICH: Poslyšte, šikovateli, jestli tomu dobře rozumím, vy jste znal Vlastičku z doslechu a teď jste ji prvně uviděl?
VOGELTANZ: Ale ne! Vždyť já vůbec nevěděl, že tu nějaká ženská je. Chodím po chalupách a hledám chlapy. Na vojnu. Armáda potřebuje doplnit stavy. No, to je tedy situace. Taky vás to, Vlastičko, tak vzalo?
VLASTA: Já nevím. On už tady Bárta mě chvíli před tím, než jste přišel, žádal o ruku…
VOGELTANZ: Ale s Bártou si nedělejte starosti. Ten už je mimo hru. Jde na vojnu. Teď zrovna rukuje.
BÁRTA: Počkejte… rukuje, rukuje… Já přece nemůžu rukovat!
VOGELTANZ: Byls na vojně?
BÁRTA: Nebyl.
VOGELTANZ: No vidíš. Tak pomašíruješ. (Pohlédne na Vlastu.) Hergot, ale že budu mít hezkou ženu, co doktore? A na první pohled!
VYPICH: A to vy často, pane šikovateli, takhle prudce vzplanete?
VOGELTANZ: Ne. Já jsem dodneška neměl o ženy zájem. A přijdu sem a lejtka, kdybych se vám zul, úplně spálený. V Budějovicích se vám bude líbit, Vlastičko.
VYPICH: Tak na tom to asi ztroskotá. Vlastička do Budějovic nemůže.
VOGELTANZ: Ale proboha proč? Budějovice, takové hezké město! Dva pivovary, Masné krámy…
VYPICH: Chvíli před tím, než jste přišel a zamiloval se, tady nebožka – tedy ona zatím stále ještě trochu žije – změnila závěť. Vlastička je nyní dědičkou celého statku a musí se o něj starat. Takže s těmi Budějovicemi… Neříkám, svatební cesta, líbánky, prosím. Ale nějaký trvalý pobyt, nechci vám do toho mluvit, to nepřipadá v úvahu.
BÁRTA: Mně zůstává rozum stát. Vlastičky se nikdo nezeptá, mě se nikdo nezeptá, a už se tady plánuje nějaká svatební cesta.
VOGELTANZ (k doktorovi): Tiše! Neslyšel jste? Jako by tu někdo mluvil.
VYPICH: Jak to někdo? Tady Bárta vám přece říká…
VOGELTANZ: Bárta? Myslíte toho podruha, co narukoval? Ale ten je přece na vojně. Ten už nemůže do ničeho mluvit.
BÁRTA: Pane doktore, neříkejte tady před Vlastičkou naplno, co mi je, ale vysvětlete mu, že nejsem schopen vojenský služby.
VYPICH: Je to tak. Bárta má vadu.
VOGELTANZ: Jakou vadu?
VYPICH: Když on nechce, abych to tady před Vlastičkou říkal.
VLASTA: Mně žádná vada nevadí. Stejně si Bártu nevezmu. Bárto, jestli tě to zachrání před vojnou, ven s tím.
BÁRTA: Dobrá, když ven s tím, tak ven s tím. Mám skleněné oko. Podívejte. (Sáhne si na levé oko, „vyjme“ ho z důlku a podá ho šikovateli. Stojí tu s levým okem zavřeným.)
VOGELTANZ (se zájmem si prohlíží atrapu skleněného oka na své dlani): Pěkná věcička. Takový kousek skla, …
