REVOLUCE V NĚMÉM FILMU
Doc. Jaroslav Vozáb:
Mým úkolem je zhodnotit Cimrmanův přínos do filmové tvorby s kriminální tematikou. Protože je však těžké nezmínit se přitom o jeho vkladu do filmového umění vůbec, odbočím na okamžik k otázkám obecnějším.
O švédském spisovateli Augustu Strindbergovi se dočteme, že byl přistižen, jak vyfukuje kouř z dýmky do umyvadla s vodou, zkoušeje, zda touto cestou nevznikne zlato. A my si říkáme: Hle, jak podivínský nápad se zrodil v tak geniálním mozku! Ale není správnější říci: Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel. Někdo musel slepou uličku lidského poznání ohledat a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé!
Dá se říci, že pravým pionýrem slepých uliček byl Jára Cimrman. Alespoň v oblasti filmu to platí takřka totálně. Je však pozoruhodné, že i v této sféře předběhl svou dobu. Již v roce 1883, tedy celých 12 let před otevřením prvního kina bratří Lumièrů v Paříži, píše Cimrman dopis francouzskému geologu a paleontologu Barrandovi a navrhuje mu, aby spolu založili Barrandov. Z projektu však sešlo.
Když Cimrman po letech spatřil ve Vídni první němé filmy, byl unesen. Ihned navázal přátelství s Mojmírem Frídou, půdoznalcem, který z nejrůznějších součástí nalezených na půdách sestrojil promítací přístroj. Spolu pak založili ve vídeňském Prátru kultury a oddechu promítací společnost „Vrchlický“, neboť Frída byl mimo jiné básníkovým bratrancem.
„Současný stav kinematografie je neuspokojivý,“ konstatuje záhy Cimrman-kinolog. Především ho esteticky uráželo střídání němých scén s dialogy v titulcích: „To, co promítáme, je bastard,“ řekl jednoho dne v návalu podrážděnosti Frídovi. „Vyber si buď obrázky, nebo titulky.“ Frída byl pro obrázky, zatímco Cimrman zvolil titulky. Oba přátelé se rozešli ve zlém a společnou filmotéku si rozdělili tak, že Cimrman vystříhal z filmů všechna okénka s titulky a Frídovi ponechal zbytek.
V Prátru tak vznikla dvě svérázná kina. Frída brzy zkrachoval. Publikum se v ději bez titulků nedokázalo orientovat.
Jinak se vedlo kinematografu Járy Cimrmana. Abychom situaci pochopili, předvedeme si několik ukázek z Cimrmanova originálního repertoáru.
Vzácný snímek nazvaný „Neodbytný detektiv“ se bohužel dochoval pouze ve scénáři. Prosím kolegy Čepelku, Svěráka a Vondrušku, aby ho se mnou přečetli.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Druhého dne.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Dny plynuly.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Po letech.
Svěrák: Ne.
Vozáb: Ještě ne, pane kolego.
Svěrák: Aha, promiňte.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Vozáb: Děkuji, pánové.
Vondruška (dívá se do scénáře): Já jsem tam nic neměl?
Vozáb (také se podívá): Ne.
Obecenstvo přijímalo Cimrmanovy filmy se smíšenými pocity. Titulky byly vystřiženy převážně z českých kopií, a tak si v Cimrmanově vídeňském biografu přišla na své především česká menšina, vděčná za každé české slovo víc než za český obrázek. Ale Cimrman si z finančních důvodů nemohl dovolit zakázat přístup německy mluvícím divákům. V publiku vznikaly během promítání ostré spory. Němečtí diváci, nerozumějíce zhola ničemu, kazili Čechům radost tím, že se na smutných místech smáli a na veselých zlovolně plakali. Není divu, že při těchto národnostních třenicích vznikl požár, který znamenal nejen zánik Cimrmanovy dřevěné boudy v Prátru, ale i konec jeho filmových snah vůbec.
Cimrmanovi se podařilo vynést z plamenů jediné dílo. Je to kriminální horror nazvaný „Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy“. Ten si nyní promítneme.
1. VEČER.
2. SÝČEK NA ŠTĚDRÝ VEČER - TO ZNAMENÁ NEŠTĚSTÍ!
3. CHALOUPKA V LESE ZESMUTNĚLA.
4. KDO JSTE A CO CHCETE?
5. TO JE ADJUNKT MEJZLÍK, BUDE U NÁS BYDLET.
6. SEDNĚTE SI S NÁMI.
7. BUDEME VESELÍ.
8. JEJÍ MANŽEL HENRI NEMĚL V TUTO CHVÍLI SMYSLU PRO VŠEOBECNÉ VESELÍ.
9. ABY TAK TI DVA ...
10. CHTĚLA BYCH ŽENICHA MLADÉHO - S KUČ…
