17
Pátek 18. března
Když jsem se ráno probudil, našel jsem mezi sebou a svou bývalou manželkou spící osmiletou dceru. Obloukovým oknem vysoko ve zdi sem prosakovalo ranní světlo. Když jsem tu ještě bydlel, tohle okno mě vždycky dopalovalo, protože od časného rána vpouštělo do pokoje příliš mnoho světla. Díval jsem se na obrazec, který vrhalo na zešikmený strop, a v duchu jsem rekapituloval události předešlé noci. Vzpomínal jsem si, že jsem v restauraci nakonec vypil jen jednu číši vína. Vzpomínal jsem si, že jsem pak vezl Maggii domů, kde jsme zjistili, že dcera už spí ve vlastní posteli.
Maggie poté propustila chůvu a otevřela další láhev vína. Jakmile jsme ji dopili, vzala mě za ruku a odvedla do ložnice, kterou jsme sdíleli čtyři roky, ale pak zase čtyři roky ne. Trápilo mě, že všechny mé další vzpomínky pohltilo víno, takže jsem si teď nedokázal vybavit, zda byl můj návrat do ložnice triumfální, nebo zda skončil nezdarem. A také jsem si nepamatoval, co jsme si říkali a jaké sliby si případně dali.
„Tohle vůči ní není fér.“
Otočil jsem hlavu na polštáři. Maggie už byla vzhůru a dívala se na andělskou tvářičku naší spící dcery. „Co není fér?“
„Ze se probudí a najde tě tady. Mohla by si dělat falešné naděje nebo si to nějak špatně vyložit.“
„Jak se sem vůbec dostala?“
„Odnesla jsem ji sem. Měla nějaký zlý sen.“
„Jak často mívá zlé sny?“
„Obvykle když spí sama. Ve svém pokoji.“
„Takže ona spí celou dobu tady?“
Něco na mém tónu Maggii popudilo.
„Nezačínej. Nemáš tušení, jaké to je vychovávat dítě sám.“
„Já vím. Vždyť nic neříkám. Takže co mám udělat odejít, než se probudí? Taky bych se mohl oblíct a předstírat, že jsem zrovna přijel, abych tě odvezl zpátky k autu.“
„Já nevím. Prozatím se obleč. A snaž se ji nevzbudit.“
Vyklouzl jsem z postele, popadl šaty a zamířil přes halu do koupelny pro hosty. Vyvádělo mě z míry, jak se Maggiino chování vůči mně přes noc změnilo. Alkohol, usoudil jsem. Nebo jsem možná po včerejším návratu do bytu něco hloupého provedl či řekl. Rychle jsem se oblékl, vrátil se přes halu k ložnici a nakoukl dovnitř.
Hayley stále spala. Paže měla roztažené přes dva polštáře, takže vypadala jako anděl s křídly. Maggie si právě natahovala tričko s dlouhými rukávy na staré teplákové kalhoty, které nosila už v době, kdy jsme byli svoji. Vešel jsem dovnitř a přistoupil k ní.
„Odejdu a zase se vrátím,“ zašeptal jsem.
„Cože?“ řekla otráveně. „Myslela jsem, že pojedem pro to auto.“
„Ale já si myslel, že nechceš, aby se probudila a viděla mě tu. Takže odejdu, dám si někde kafe nebo něco a za hodinku se zase vrátím. Potom můžeme jet společně pro tvoje auto a já pak odvezu Hayley do školy. Jestli chceš, můžu ji odpoledne i vyzvednout. Dneska mám diář prázdný.“
„Jenom tak? To ji najednou začneš vozit i do školy?“
„Je to moje dcera. Copak si nepamatuješ, co jsem ti včera večer říkal?“
Maggiina čelist se lehce posunula a já ze zkušenosti věděl, že je to předzvěst těžké dělostřelecké palby. Něco mi tady unikalo. Maggie přeřadila na jiný rychlostní stupeň.
„No, to jo, ale já myslela, že to říkáš jen tak,“ poznamenala.
„Jak to myslíš?“
„Prostě jsem si myslela, že ze mě chceš jen vyždímat co nejvíc informací o tom svém případu nebo že mě chceš úplně jednoduše dostat do postele. To já nevím.“
Zasmál jsem se a zavrtěl jsem hlavou. Veškeré představy o nás dvou, které jsem měl ještě včera v noci, se rychle rozprchávaly.
„Já nebyl ten, kdo toho druhého vedl po schodech do ložnice,“ řekl jsem.
„No jo, takže ti šlo vážně jen o ten případ. Chtěl jsi ze mě dostat všechno, co o něm vím.“
Jen jsem na ni dlouze civěl.
„Já u tebe prostě nemůžu vyhrát, že ne?“
„Když děláš podrazy a chováš se jako trestní advokát, tak ne.“
Na slovní přestřelky byla z nás dvou vždycky lepší ona. Vlastně jsem byl vděčný, že jsem ve vztahu k ní navždy ve střetu zájmů, takže proti ní nikdy nebudu muset stát u soudu. Během let se dokonce našli lidé většinou advokáti, které Maggie zadupala do země, podle nichž byl právě t…
