250 př. n. l.
Kolem chrámu bohyně války Bellony se shromáždil málem celý Řím.
V budově chrámu dnes zasedal senát.
V Městě se neutajilo, že je tu Regulus. Zpráva pronikla zdmi budovy, jako vůně kvašených hroznů prosákne do dalekého okolí. Zvěst dolétla i do domu v ulici Pod hájem; přinesl ji senátní sluha Vilikus.
Marcia zprvu nevěřila. Markus by se přece ze všeho nejdříve zastavil doma u rodiny, namítala. Avšak Vilikus si vedl svou, přivezli ho Punové na důležité zasedání, jedná se o míru, a to je přece zákonité, že u toho nesmí chybět hrdina Regulus, Marcie, věř mi.
Pořád nevěřila, ale strhlo ji nadšení sloužících, protože se s jásotem vyřítili z domu, aby běželi na Martovo pole k chrámu bohyně Bellony obejmout milovaného pána, až bude vycházet ze senátu. Vrátil se! Regulus se vrátil! Jejich dobrý pán, smířlivý a chápavý. Ustanou sváry, vládu v domě převezme zase Regulus a nikdo už nebude tak tvrdě prosazovat nadbytečnou kázeň. Skončí ječení a trestná hůl znovu spočine ve starodávné skříni v atriu. Ach Regulus, náš Markus, náš vlídný a uznalý pán, který se dovede ovládat, umí pochválit i odměnit a trestá s rozvahou.
Za Marcií následovaly dvě děti, Korolla a Quintus; ostatní děti roznesl čas po světě, dvacetiletý Titus slouží v Africe; také sedmnáctiletý Markus je na vojně; a Tarentilla, ubohá Tarentilla zmizela, nikdo o ní neví. Za dětmi vyběhl z domu i rukojmí Hamilkar; v tu chvíli odvrhl veškerou zatrpklost a srdce mu zaplavila sladkost někdejšího přátelství. Jako poslední kráčela matka a babička Fulvia – již déle než rok se necítí dobře, pálí ji na prsou a sotva popadá dech. Jde zvolna, jen chvilkami ji to nedá a maličko popoběhne, ale vzápětí se úplně zastaví, přiloží si ruku na hruď a čeká, až bolest pomine, aby mohla zase několika kroky pokračovat. Doma zůstal pouze vrátný, aby hlídal dům, a Bodištar; Bodištar, který jen pohrdlivě ohrnul rty, v pevném přesvědčení, že je-li Regulus skutečně v Městě, je to jen nakrátko a do domu se nevrátí, jelikož by si rukojmí takového významu Kart-Hadašt nikdy nepustil z ruky. Bodištarovi tudíž žádné nebezpečí nehrozí, a aby spěchal Regula vítat, toho je na hony vzdálen.
Na Martově poli se rodina setkala s Marcellou, i ona se dověděla zprávu, která zachvátila Řím, a přispěchala s dvěma děcky; miminko nesla sama a čtyřletého chlapce otec Duilius, i on se dostavil, tím spíš, že jeho otec je prvním ze senátorů.
Městská stráž má co dělat, aby udržela zástupy volající Regulovo jméno. Tlačí se ke karthaginským nosítkům, někteří zuřivci by je nejraději i s nosiči rozmetali na kousky. S Regulovým návratem se ještě víc vzepjala zášť těch, kdo chovají ke Karthágiňanům nenávist, a oživila ji v mnohých, kdo by na ni byli pro mír chtěli zapomenout. Leckteří napruženci obklopili dům, kde jsou cizinci ubytováni, a tam lomozí, láteří a vyhrožují alespoň punskému služebnictvu; jiní putují sem a tam od Bellonina chrámu k obecnímu domu a zase zpátky, protože hostitelský příbytek pro cizí zastupitelstva stojí v blízkosti chrámu.
„Jsem Marcia! Jsem Regulova žena! Tady jsou moje děti, naše rodina! Pusťte mě dopředu! Jsem Marcia!“
Davy Marcii propustily, aby mohla manžela obejmout jako první, jakmile stane nad schodištěm. Rozestupovaly se uctivě a klaněly se jí, hle, choť našeho velkého hrdiny.
Hodiny neubíhají, napětí přerůstá v netrpělivost.
Konečně.
Konečně se rozvírají dveře. V nich se objeví černý plášť. Před zástupy stane Regulus.
Poznávají ho, třebaže zešedivěl, zestárl a změnil se. Zaburácí mohutné volání slávy a nadšení.
Regulus ztiší zástupy a oznámí: „Senát potupný mír odmítl.“
Jeho hlas obsáhne pouze první řady. Přesto se zpráva nadšeně rozletí prostranstvím.
Marcia se s pláčem vrhne vpřed ke schodišti.
„Zadržte ji,“ poručí Regulus strážím.
„Marku! Chceme tě přivítat! Obejmout!“
Regulus skloní hlavu. V očích má slzy. Potlačí vzlyk. „Nechci,“ řekne. „Nechci objetí, nechci dojetí. Nechci přemlouvání. Slíbil jsem, že se vrátím do Karthága. Promisi, slíbil jsem. Při tom…
