287 př. n. l.
Řím se probudil do velmi časného jitra. Na listech v zahradách vyšlehovala rosa, zdi budov ještě nesálaly horkem. Dosud se ani zcela nerozednilo. Z nočního mrouskání se vracely domů kočky, rozmilované a utahané. Psi naopak vyráželi z domovů na ranní obhlídku svých poznačených nároží. Lidé ještě dospávali.
V ulicích však zdaleka nebylo pusto. Hrčely a drkotaly tady povozy a káry všech možných rozměrů, tvarů i velikostí. Trhovci, obchodníci, kupci i ti, kdo buď opouštěli město, anebo naopak sem z venkova přijížděli, si museli přichvátnout, neboť za bílého dne řád města Říma zakazoval jízdní přepravu.
Také po Foru hrčel povoz, velký cestovní vůz s několika muži a kupou zavazadel. Směřoval ven z města. Klapot kopyt a rachot okutých kol zapadaly do ostatního dopravního lomozu. V Římě se pro jitřní hluk nedalo dlouho vyspávat; vstávalo se za rozbřesku.
Regulovi a Hamilkarovi se splní přání. Navštíví společně Karthágo.
Vůz je dopraví do ostijského přístavu a tam se nalodí na galéru rodiny Hamilkarů. Loď je očekává a chlapci už jsou netrpěliví, zejména Regulus. Na loď dosud do svých nynějších sedmnácti let nevstoupil, těší se na nové zážitky. Usitatus se marně snaží jeho nadšení trochu zchladit upozorněním, že plavba po moři vůbec nemusí být příjemná. Mladí však starých nedbají. Hamilkarův průvodce, otrok Rathin, naopak Regula povzbuzuje, aby se ničeho neobával, že prožije týdny netušených, neopakovatelných a nezapomenutelných radostí.
Když se blížili k Ostii, míjeli vojenské cvičiště. Branci se tam již tak brzy ráno připravovali na svoji první slavnost; vedli si ještě toporně, setník na ně vyřvával lahůdkové nadávky. Po obvodu povadlé travnaté plochy proháněli muži od jezdeckých útvarů své koně; pozítří se budou konat vojenské dostihy.
Regulus sledoval mladé muže s obdivem, s touhou, s trochou závisti. Ale vždyť já se taky dočkám, pomyslil si, jenže já nebudu podle rozkazů poskakovat, plácat sebou o zem a tajtrlíkovat. Já budu ty tuhé rozkazy vydávat. Budu imperátorem, budu velet legiím, povedu je do válek a k vítězstvím.
Usitatus jeho pohledu porozuměl. „Skoro všichni ještě zamlada padnou,“ poznamenal. „Takoví mládenci, každý jako plamen, a válka je předčasně sfoukne. A jejich imperátora, až je nejlíp dořve, požere válka taky.“
„Jsi starý muž, Usitate. Překulila se ti padesátka a vidíš svět už napolo z druhého břehu,“ odbyl ho Regulus.
„Na jednom břehu suchopár, na druhém utěšený ráj,“ polohlasně se ušklíbl Hamilkarův Rathin. Stejně jako Usitatus, i on byl vysoký a kostnatý; třebaže mu bylo o řadu let méně než Usitatovi, měl na rozdíl od něho lysou lebku.
„Zastavte!“ zvolal náhle Hamilkar. „Regule, musím ti ukázat jeden obraz.“
Míjeli kryté sloupoví na okraji Ostie; za sloupovím stála svatyně mořského boha Neptuna. Pod sloupovím ve výklencích umístili Ostijští sochy a obrazy.
„Kdykoli tudy jedu do přístavu, vždycky se na něj jdu podívat,“ řekl Hamilkar. Vlekl Regula ven z vozu.
Punský jinoch nemohl od obrazu odtrhnout oči. „Vidíš? Taková hrůza, a tak krásně zpodobená.“
Obraz vytvořil před dvěma sty roky řecký umělec, sám velký Parrhasios. Malba vzrušovala hladem a žízní zoufale křičícího Tantala. Pramen vody i větev s ovocem ležely na dosah, jakmile však po nich vztáhl ruku, pramen vyschl a jablka se zvedla tak vysoko, že na ně nedosáhl. Z Tantalovy tváře čišela taková hrůza a beznaděj, že Hamilkar pociťoval úzkost, ale zároveň i obdiv k umělci, jenž dokázal tak věrohodně ztvárnit lidské utrpení. Sklíčenost, jakou v něm obraz vyvolával, provázela i protikladná, nutkavá a nepochopitelná přitažlivost rozkoše z trýzně.
„Mně se obraz nelíbí, Hamilkare. Pojď pryč,“ odmítl Regulus s odporem. „Jde z něho strach.“
Hamilkar váhavě odstoupil, ale hned se zase zastavil a poznovu přivrátil oči k malbě. „Nedovedu to vysvětlit... Je to zvláštní... pocit.“ Váhavě soukal slova. „Jakoby vábení osudu, víš? Jako když stojíš... na skále nad jezerem... a ponouká tě to skočit dolů.“
Dílo vyzařovalo mocnou silou.…
