KAPITOLA 17
Středa 1. června
Když Mikael Blomkvist přicházel po schodech ke svému půdnímu bytu na Bellmanově ulici, neměl sebemenší tušení, že ho na chodbě někdo čeká. Bylo sedm hodin večer. Prudce se zastavil, když spatřil na posledním schodě ženu s krátkými vlnitými blond vlasy. Podle fotografie, kterou mu obstarala Lottie Karimová, ji okamžitě identifikoval jako Monicu Figuerolovou od bezpečnostní policie.
„Zdravím vás, pane Blomkviste,“ pozdravila ho vesele Monica a zaklapla knihu. Mikael na svazek pohlédl a zjistil, že jde o anglicky psané dílo pojednávající o antickém pojetí bohů. Zvedl oči k nečekané návštěvě. Monica vstala. Měla na sobě bílé letní šaty s krátkými rukávy. Cihlově červenou koženou bundu si přehodila přes zábradlí.
„Potřebovali bychom si s vámi promluvit,“ prohlásila.
Mikael Blomkvist si ji důkladně prohlédl. Byla vysoká, vyšší než on, a tento dojem ještě podtrhávala skutečnost, že stála dva schody nad ním. Podíval se na její paže, poté sklouzl očima dolů k jejím nohám a všiml si, že má mnohem víc svalů než on.
„Vy asi trávíte dost hodin týdně v posilovně, co?“ řekl Mikael.
Žena se usmála a ukázala mu legitimaci.
„Jmenuju se…“
„Jmenujete se Monica Figuerolová, narodila jste se v roce 1969 a bydlíte na Pontonové ulici na Kungsholmenu. Pocházíte z Borlänge, ale sloužila jste u uppsalské policie. Už tři roky pracujete u bezpečnostní policie v útvaru pro ochranu ústavy. Jste blázen do cvičení a bývala jste elitní sportovkyně, dokonce jste se probojovala do švédského olympijského týmu. Copak mi chcete?“
Žena vypadala překvapeně, ale pokývla hlavou a rychle se vzpamatovala.
„Tak dobře,“ řekla mírně. „Víte, kdo jsem a že se mě nemusíte bát.“
„Že ne?“
„Několik lidí by si s vámi rádo v klidu promluvilo. Váš byt i mobil zřejmě někdo odposlouchává. V tomhle případě se jedná o diskrétní záležitost, takže vás mám přivézt k nám.“
„A proč bych měl někam jezdit se zaměstnankyní bezpečnostní policie?“
Monica chvíli přemýšlela.
„No… můžete to brát jako přátelské osobní pozvání, ale pokud se vám to zamlouvá víc, můžu vám nasadit pouta.“
Žena se sladce usmála. Mikael Blomkvist jí úsměv oplatil.
„Podívejte, pane Blomkviste… chápu, že nemáte žádný zvláštní důvod důvěřovat někomu od bezpečnostních služeb. Ale to neznamená, že všichni, kdo tam pracují, jsou vaši nepřátelé, a věřte, že pro rozhovor s mým zaměstnavatelem existují velmi dobré důvody.“
Mikael vyčkával.
„Tak jak to chcete? S pouty, nebo bez?“
„Letos jsem už želízka od policajtů jednou vyfasoval a tím jsem splnil svou kvótu. Tak kam půjdeme?“
Monica ho odvedla k novému saabu, zaparkovanému na rohu Preutzovy ulice. Když nastoupili do vozu, Monica zapnula mobil a zmáčkla tlačítko rychlé volby.
„Budeme tam za patnáct minut,“ sdělila dotyčnému.
Vyzvala Mikaela, aby si zapnul bezpečnostní pás, přejela přes Stavidlo dolů k Östermalmu a poté zastavila na Dělostřelecké ulici. Několik vteřin mlčela a hleděla na něj.
„Pane Blomkviste, toto je přátelská návštěva. Nic vám nehrozí.“
Mikael Blomkvist na to nic neřekl. S úsudkem hodlal vyčkat, dokud nezjistí, o co se jedná. Monica vyťukala vstupní kód. Vyjeli výtahem do čtvrtého patra k bytu se jmenovkou Martinsson.
„Ten byt jsme si jen vypůjčili na dnešní večerní schůzku,“ řekla Monica Figuerolová a otevřela dveře. „Napravo, do obýváku.“
Mikael nejdříve uviděl Torstena Edklintha, což ho nijak nepřekvapilo, jelikož bezpečnostní policie byla do vývoje událostí v maximální míře zapletená a Edklinth byl Moničin nadřízený. Pokud se vedoucí útvaru pro ochranu ústavy obtěžoval tím, aby pro něho poslal až domů, bylo zřejmé, že si dělá starosti.
Poté se k němu obrátil muž stojící u okna. Ministr spravedlnosti. To Mikaela překvapilo.
Nakonec zaslechl nějaký zvuk zprava a z křesla se zvedla velice známá osoba. Mikael nepočítal s tím, že by ho Monica Figuerolová odvezla na tajnou schůzku s předsedou vlády.
„Dobrý večer, pane Blomkviste,“ pozdravil ho premiér. „Promiňte, že jsme vás na tuhle schůzku poz…
