59
„VODPRDEL se vodsud. Táhni do hajzlu.“
Prentice v první chvíli nechápal, o co jde. Zastavili se na noc na úpatí strmého, rozeklaného skalního útesu. Místo pro tábor bylo zvoleno dobře. Z boku je chránila hradba skal, voda byla nedaleko a suché křoviny poskytovaly dostatečnou potravu pro oheň. Hřeben se zvedal na východ od nich, na protější straně klesalo slunce k obzoru, ale krajina byla tím směrem otevřená, a tak mohli počítat ještě s několika desítkami minut denního světla.
Večer začínal příjemně. I po celodenní namáhavé jízdě v pálícím vedru měli všichni dobrou náladu. Vojáci spolu při hřebelcování a krmení koní rozmlouvali, a když potom zvířata přivázali a rozkládali si přikrývky ke spaní, vesele si pískali. Po celém ležení vyskakovaly plamínky ohníčků a vojáci si sedali kolem nich, aby si opekli kousek masa a chleba nebo jen tak hleděli do plamenů.
Calendar se vrátil z obhlídky skalisek a posadil se k ohni. Prentice se k němu připojil a oba si nalili do hrnků kávu a pomalu usrkávali. Civilista se několik dní neholil a díky hrubému šedivému strništi vypadal ještě starší. Právě odložil hrnek, ubalil si cigaretu a chystal se ji zapálit, když zůstal s rukou se zápalkou nataženou ke kameni a pronesl tu nerudnou větu.
Prentice nevěděl, komu to Calendar říká. I vojáci, kteří seděli u jejich ohně, se zmateně rozhlíželi a vyměňovali si nechápavě pohledy. Prentice měl pocit, že se mu zastavilo srdce obavou, že staroch má na mysli jeho. Nikdo nepromluvil. Mladík se díval na Calendara, který s nataženou rukou a zaťatými zuby zíral do ohně, a jeho náhlé rozechvění nepramenilo jen z toho, že nevěděl, koho to jeho učitel vlastně odhání - nikdy ho totiž neslyšel mluvit tak příkře. Ach, jistě, sprostá slova nebyla nic neobvyklého a každý, i Calendar, je občas používal. Ale ve způsobu, jakým svou výzvu vyslovil, bylo cosi až nelidského. Staroch procedil ta slova odkudsi hluboko z hrdla, zavrčel je jako podrážděný lev.
„Ano, ty,“ vyštěkl Calendar, tvář zrůzněnou vztekem, a pomalu zvedl oči k vojákovi, který stál přímo před ním. „Dobře víš, s kým mluvím. Říkám ti, abys pohnul prdelí a vypadl vodsud.“
Voják nervózně přešlápl a zvedl ruce v omluvném gestu. „Poslyšte, to přece...“
„Hej,“ křikl staroch. „Mluvím s tebou. Copak neslyšíš, že s tebou mluvím? Co to, sakra, s tebou je?“
Byl to Indián, jeden z Apačů, které major přijal, aby jimi doplnil družstvo bílých zvědů. Když se teď Prentice zamyslel, uvědomil si, že nevědomky zaregistroval, že před chvílí kdosi k ohni přišel a zastavil se u něj. Indián měřil skoro metr osmdesát, měl statnou, svalnatou postavu, výrazné lícní kosti v snědém obličeji a zpod vojenského klobouku mu splývaly dlouhé černé vlasy. Měl na sobě směsici indiánského oděvu a kavaleristické uniformy: mokasíny, předpisové kalhoty barvy khaki, pískově zbarvenou košili z hrubého plátna staženou v pase nábojovým opaskem, u boku pouzdro s poloautomatickou pistolí, kolem krku uvázaný žlutý šátek. Stál v mírném záklonu, nohy, vzhledem k ostatní postavě poměrně krátké, lehce rozkročené, ruce volně svěšené podél těla, ale pěsti zaťaté. Ustupující brada, úzký obličej a výrazné lícní kosti přitahovaly pozornost k očím. Nepohnul se a nevydal ani hlásku, jen se do Calendara vpíjel žhavým pohledem hlubokých, temných očí, které snad ani neměly dno. ,No tak, co bude?’ jako by se ty oči ptaly. Jak daleko chceš v té hře zajít?’
Calendar odhodil cigaretu i zápalku a vztyčil se před Indiánem v celé své výšce. „Ptal jsem se, co to, sakra, s tebou je? Neslyšíš, že s tebou mluvím? Vypadni!“
Indián stál jako socha.
„Co tu vůbec pohledáváš? Proč tady slídíš kolem a čumíš na mě?“
Indián zvedl hlavu a pokrčil rameny. Rozhlédl se, jestli se proti němu nepostaví ještě někdo další, a uspokojen se znovu obrátil k Calendarovi, jehož pokřivený, vztekem sinalý obličej s rozježeným strništěm byl ztělesněním zášti. Prentice ho ještě nikdy takto neviděl. Byl to ošklivý pohled.
„No dobře,“ zavrčel Calendar. „Víckrát to opakovat nebudu,“ a s…
