Poslední ráno (David Morrell)

44

DVA kavaleristé, úplně nazí, se rozběhli po břehu a skočili do proudu. Major zamyšleně pozoroval, jak se za nimi rozstříkla voda. „Myslím, žes už slyšel, že jeho rodina tragicky zahynula.“

Poprvé od okamžiku, kdy si vedle něj major sedl, ho civilista poctil pohledem.

„Ne,“ odpověděl, „to nevím.“

„No jo. Loni v létě. Poté, co Pershinga přeložili do El Pasa. Jeho rodina zůstala ještě pár dní v San Francisku, než všechno sbalí a odjede za ním. Jedné noci vypukl požár a z ohnivého pekla unikl jen chlapec. Pershingova manželka zahynula stejně jako jeho tři dcery.“

Stárnoucí civilista se na majora upřeně zahleděl. Jeho pohled by Prenticeovi určitě připadal povědomý - byl stejný, jakým se civilista na důstojníka díval, když se jednotka dávala na pochod a on se loučil s dětmi a líbal manželku.

Majora ten pohled znervózňoval. „No, v každém případě se generál změnil,“ pokračoval. „Trochu zhubl, vypadá o něco starší. Je sice stejně temperamentní, jako býval předtím, ale člověk snadno pozná, že jeho horečná aktivita pramení z jiných příčin. Jeden z jeho pobočníků mi řekl, že si teď mnohem více než dříve na všechno stěžuje. Nemá dost zásob a vybavení, nemá dost mužů a podobné věci. Jako by se vrhl rovnýma nohama do tohoto dobrodružství jen proto, aby zapomněl, a má pocit, že se bude muset o všechno postarat sám, protože se nemůže spolehnout, že by mu někdo pomohl.“

Civilista se odvrátil a nepřítomně hleděl do ubíhajících vln říčního proudu.

Dlouhou dobu seděli beze slova, až se Calendar nemotorně postavil a obrátil se k odchodu.