56
PRENTICE zaslechl výkřik a ohlédl se. Z rokle, v níž tekl drobný pramínek, se škrábal voják se spuštěnými kalhotami, hlasitě ječel a svíral si paži. Rozběhl se ke skupince kavaleristů, ale v půli cesty se zarazil a zamířil na opačnou stranu, jen aby okamžitě zase změnil směr. Měl vytřeštěné oči, obličej zelený hrůzou a stále křičel.
Nikdo se nepohnul. Vojáci stáli a dívali se, jak jejich druh zmateně pobíhá kolem dokola a vyráží neartikulované skřeky. Udělali si krátkou zastávku, aby protáhli ztuhlé nohy a dali koním trochu zrní a napojili je. Ten člověk sestoupil do rokle nejspíš proto, aby si ulevil, a bylo zřejmé, že se mu stalo něco hrozného. Vojáci se pomalu probrali ze strnulosti a někteří zamířili k nešťastníkovi, který se motal v kruhu, svíral si paži a zoufale ječel.
„Co je? Co se stalo?“ Calendar se protáhl hloučkem přihlížejících a chytil muže za rameno.
„Ta zatracená věc mě kousla!“
„Jaká věc? Řekněte mi, co to bylo.“
„Já umřu!“
Muž se Calendarovi vytrhl a rozběhl se pryč. Calendar mu podrazil nohy a muž se roztáhl jak široký tak dlouhý do prachu, holou zadnici pateticky vystrčenou, odkryté genitálie.
„Ptal jsem se vás, jaká věc. Řekněte mi, co to bylo.“
„Škorpión!“
„Jakej druh?“
Muž se svíjel na zemi, tvář zkroucenou bolestí. „Co na tom záleží? Stejně umřu!“
„Ukažte mi, kam vás kousl.“
Muž si však zraněnou paži svíral tak křečovitě, že se Calendar musel sehnout a násilím mu ruku odtáhnout.
To už stál Prentice vedle nich a prohlížel si zraněného. Paže mu otekla od zápěstí až po loket na dvojnásobný objem, na horní straně předloktí se rozlévala plamenně rudá skvrna.
Prentice se zachvěl a několik přihlížejících vojáků zalapalo po dechu.
„To nic není. Budete zase v pořádku,“ uklidňoval nešťastníka Calendar.
Muž se zašklebil. „Určitě umřu,“ vydechl.
„Ne, nezemřete. Jistě, nějakou dobu vám bude hodně zle, ale zabít vás to nezabije. Měl jste štěstí. Jak jste k tomu vlastně přišel? Šel jste se vysrat, a když jste si dřepnul, tak vás to kouslo, co?“
Muž sebou na zemi divoce házel, horlivě přikyvoval a sténal.
„No, mohlo to dopadnout hůř. Co kdyby si vybral vaše cojones? To byste byl fakt v průseru. Nebo vás mohl kousnout do vnitřní strany předloktí, kde jsou žíly. Podstatný je, že vám rána votekla.“
Muž se svíjel v křečích, tvář zrůzněná bolestí, a vyrážel zoufalé vzlyky.
„Existují dva druhy škorpionů. Jeden je menší, slámově zbarvený a má protažený tělo. Když vás štípne, jed se rychle rozšíří do celýho těla a není vám pomoci. Ale pak je ještě jeden druh - větší, silnější, tmavší, do hnědá zbarvený. Jeho jed působí jen lokálně a okolí rány voteče. Vás štípnul ten druhej. Kdybyste neměl paži voteklou, ale zchromlou a necitlivou, kdybyste neměl ránu zapálenou, potom by byl důvod ke znepokojení, ale takhe ne. Podejte mi někdo moji sedlovou brašnu.“
Celou dobu, kdy k němu Calendar promlouval, zraněný hlasitě sténal, ale zdálo se, že ho starochova slova přece jen trochu uklidnila. Ale Calendar jako by to všechno nevysvětloval jemu, ale někomu jinému. Obrátil se a podíval se na svého žáka.
Prentice přikývl a odešel pro sedlovou brašnu.
