9
Steven zavolal Jane Sebringové z domova a zeptal se, jestli by ji mohl zítra navštívit.
„Zajel jste za Martinem Hendrym?“
„Ano.“
„Dozvěděl jste se od něho něco?“
„Nešlo to. Je mrtvý.“
„Prokristapána! Jak to? Co se mu stalo?“
„Vypadá to na sebevraždu,“ odpověděl Steven a v duchu si pomyslel, že to vlastně není lež – zatím. Skutečně to tak vypadalo, a pokud věděl, skotská policie ještě nezačala Hendryho smrt vyšetřovat jako vraždu, proto o tom ještě nemohl otevřeně mluvit. Navíc měl svoje důvody, aby Jane Sebringovou nezastrašil a nedonutil ji mlčet, což by se zaručeně stalo, jakmile by zjistila, že zavraždili dalšího člověka navlas ze stejného důvodu, z jakého zavraždili i jejího muže.
„Takže vy dál nevyšetřujete, kdo zabil George a proč?“ ujistila se Jane.
„Bohužel ne.“
„Pak ale nechápu, proč se mnou chcete znovu mluvit?“
„Prostě mě napadlo, že kdybychom si promluvili, mohla byste se rozpomenout na něco, co jste předtím nepovažovala za důležité,“ kličkoval Steven.
„Pojedete z Londýna autem?“
„Ano.“
„Tak vás zvu na oběd.“ Steven jí poděkoval a domluvil se, že dorazí v jednu hodinu. A když pokládal sluchátko, přiznal si, že na setkání s Jane Sebringovou se nesmírně těší.
Žena, kterou si Steven pamatoval celou v černém, jako důstojnou a ovládající se vdovu na manželově pohřbu, mu otevřela v džínách, sandálech a halence s šálovým límcem. Dlouhé plavé vlasy měla rozpuštěné a právě si je odhrnula z obličeje: „Vítám vás. Ten zatracený kocour se zrovinka pozvracel na podlahu. Pojďte dál, hned budu u vás. Zatím si nalijte skleničku.“
Steven osaměl v pokoji, který si pamatoval ze Sebringova pohřbu. Teď, bez hloučků truchlících a místo opojné vůně parfémů a květin voněl svěže leštěnkou na nábytek. Na ořechovém stolku stál podnos s mnoha lahvemi alkoholu, takže si nalil gin s tonikem. Napadlo ho, že křikne na hostitelku, jestli jí má také něco nalít, ale všude bylo ticho, usoudil tedy, že Jane bude mimo doslech. Usrkl ze sklenky a vyhlédl oknem na upravenou zahradu, kde při pohřbu hovořil se Sebringovou matkou.
„Omlouvám se,“ řekla Jane, ještě než za sebou zavřela dveře. „Moggie si může žebrat od rána do večera a stejně nedostane nic než suché granule. Těší mě, že vás zase vidím.“
„Mě taky,“ potřásl si s ní Steven rukou.
„Říkala jsem si, že bychom se mohli najíst venku,“ navrhla Jane. „V tak krásném dni by pod střechou zůstal jen naprostý blázen! Co říkáte?“
„Že jsem pro!“ přikývl Steven.
„A teď si vyberte, jestli tu chcete počkat nebo jestli mi pomůžete v kuchyni. Čemu dáte přednost?“
„Rád pomůžu, ale musím vás varovat, že v kuchyni jsem absolutně nepoužitelný,“ upozornil Steven. Následoval Jane na druhý konec domu do světlé moderní kuchyně s otevřeným francouzským oknem vedoucím přímo na zahradu.
„Budou lasagne a salát,“ prozradila Jane. „Můžete připravit zálivku.“
„Velmi rád, až na to, že nemám potuchy, jak začít,“ svěřil se jí Steven.
„Ve skříňce nad dřezem si najděte misku,“ instruovala Jane, jež se zcela přirozeně ujala velení. „A mezi těmi lahvemi na polici je bazalkový ocet a panenský olivový olej.“
„A dál?“ vyzvídal Steven, když splnil zadané úkoly.
„Z každého odměřte dvě lžičky a v misce pořádně promíchejte. Až s výsledkem budete spokojený, pokapejte tím salát.“ Postrčila k němu velkou mísu salátu. „A to je všechno. Jednoduché, co?“
„Neuvěřitelně,“ souhlasil Steven. Cítil absurdní pýchu nad vědomím, že se naučil něco nového.
„A když teď vezmete salát na zahradu, přinesu za vámi lasagne,“ řekla Jane, vklouzla do chňapek a naklonila se k otevřeným dvířkům sporáku.
„Rozkaz, madam!“ zasalutoval Steven, vynesl salát ven a postavil ho doprostřed kulatého stolu na kryté terase.
„Ještě potřebujeme příbory!“ křikla na něho Jane zevnitř. „Třetí zásuvka ode dveří!“ Naznačila směr loktem. Steven vyzvedl nože a vidličky a šel na terasu prostřít.
„Zvládáte to na jedničku!“ poznamenala Jane s úsměvem, když za ním přišla s pekáčem.
„Echm, díky za pochvalu,“ zašklebil se Steven.
„Propána, asi si …
