4
St James Park
Londýn
duben r. 2002
„Víte, Warnere, celý život se vždycky těším na jaro, ale letos je to všechno jinak,“ postěžoval si sir James Gardiner, když se s Peterem Warnerem zvolna procházeli v parku, zalitém bledě žlutým přísvitem jarního odpoledne. „Asi jsem si měl dávno všimnout, že stárnu, ale teď to na mě dolehlo jak šok.“
„Takové dny známe všichni, Jimmy,“ utěšoval ho Warner.
„Ne, mluvím vážně,“ vrtěl Gardiner hlavou. „Musím se smířit s vlastní smrtelností a taky s tím, že se toho prostě nedočkáme.“
„Čeho bychom se měli dočkat?“
„Splnění našeho snu, příteli. Našeho snu, že z Anglie opět uděláme místo k životu, místo, kde si všichni váží inteligence a schopností, kde se povzbuzuje soutěživost a zdvořilost a slušné způsoby. Ale to se už nikdy nestane. Strana je pořád ještě v rozvratu. Měli proklatých pět let na to, aby zase začali táhnout za jeden provaz, a oni je prosím promarní dětinským hašteřením a pletichařením. Nakonec ztratili i poslední zbytky důvěryhodnosti. Vysloužili jsme si pověst žvanilů, co jen mlátí prázdnou slámu, ale skutek utek. Je nad slunce jasné, že Blair se může těšit na dalších pět let u kormidla.“
Warner mu to nevymlouval.
„Pokud vás zajímá můj názor, znamená to definitivní konec. Než skončí příští volební období, a možná ještě to další, co už zřejmě nezažiju, celá naše budoucnost bude v rukách přisprostlé a buranské generace nedovzdělanců s diplomy v oboru reklamy a sociální práce z univerzit v takových zapadákovech, že dodnes jsme o nich ještě ani neslyšeli. A budou jen trůnit na zadku a čekat, že je budou všichni obskakovat, ostatně nic jiného předtím ani nepoznali. No ale jakmile pochopí, že nic takového se dít nebude, v zemi vypukne anarchie, ale přiznejme si, že tou dobou už beztak nebude co zachraňovat. Nová Labouristická strana, strážkyně šedého průměru a banálního, spláchne všechno kulturní dědictví do záchoda.“
„Takový negativismus u vás neznám, Jimmy,“ nadhodil Warner. „Mluvit tak zahořkle jsem vás ještě v životě neslyšel.“
„Nejsem zvyklý prohrávat,“ svěřil se Gardiner. „A taková pilulka je hořká k pláči. Naše Anglie je mrtvá, Warnere, zůstala z ní pouze vzpomínka. Přeju si, abyste svolal i ostatní. Hodlám rozpustit skupinu i organizaci.“
Nejméně deset kroků ušli mlčky, než se Warner ozval: „Nerad bych vás urazil radou, ať si tohle všechno ještě jednou promyslíte, protože to jste určitě udělal, ale přesto vás musím požádat, abyste si ten krok nechal ještě projít hlavou, Jamesi. Nemyslíte, že právě v tak těžkých dobách vlast potřebuje lidi jako my ještě víc než obvykle?“
„Jste voják, Warnere, a tak líp než většina ostatních víte, že kdo nebojuje, nemůže vyhrát, a tuhle bitvu vyhrát nemůžeme. Změnit by to mohla pouze silná strana, jenom infrastruktura nakloněná nám, a to je jenom zbožný sen. Toryové odtékají do kanálu a nemůžou to vyčítat nikomu než sobě samým. Občas mám dojem, že dobrovolně páchají sebevraždu. To je musel posednout ďábel, že si do vedení zvolili zrovna toho slabomyslného školáka!“
„Po vnitrostranických volbách zmizí, Jimmy, a potom se nám v čele objeví někdo důvěryhodnější. Zatím se šušká o Kenu Clarkovi. Pošle Blaira šupem ke dnu, uvidíte.“
„Spíš rozštěpí stranu na straničky,“ vrčel Gardiner. „A znovu ji sjednotit potrvá nejmíň generaci.“
„Stejně byste to měl ještě uvážit.“
„Ne, už jsem se definitivně rozhodl. A tu schůzi svolejte co nejrychleji. Rád bych tu agónii ukončil co nejdříve. Nemá cenu se trápit donekonečna.“
„Co vy osobně plánujete dál?“
„S Alicí máme domek na skotské vysočině, kde se chválabohu dá pořád vést civilizovaný život i bez petic za bezbariérové vchody a nekuřácké hospody.“
„A kde nikdo nepovažuje za životní úspěch, že je gay,“ doplnil Warner s náznakem úsměvu.
„Ono bylo dost zlé, když nás označili za národ hokynářů,“ vrčel Gardiner. „Ale bůh nám pomáhej, teď se měníme na národ nahrbených kadeřníků. Takže tu schůzi svolejte, ano?“
„Pokud si to skutečně přejete, tak zkusím hned příští pátek.“
Nemocnice …
