19
Do Londýna se Steven vracel s Warnerovým slibem, že mu zavolá ještě téhož dne, jen co si promluví s Jamesem Gardinerem. Nakonec se mu těsně po šesté ozval Gardiner osobně.
„Myslím, že bychom se měli sejít.“
„Řekněte kdy a kde.“
„S manželkou jsme právě uprostřed procesu stěhování z jednoho domu do druhého, ale ve městě si držím malý byt. Mohl byste se ukázat v osm?“
Steven si zapsal adresu a slíbil, že přijde.
Ukázalo se, že Gardinerův malý byt je dvojnásob větší než ten jeho, zařízený jen stroze, zato luxusně, a v místě, které z terasy lemující místnosti z jižní i západní strany nabízelo nádherný výhled na řeku. Vzhledem k tomu, že večer byl klidný a vlahý, všechny dveře na terasu byly dokořán.
„Skleničku?“ nabídl Gardiner.
„Dík. Gin s tonikem,“ požádal Steven. Vyšel na terasu, a než Gardiner nalil sklenky, kochal se velkolepou vyhlídkou, jaká se běžně nevidí. Gardiner se k němu připojil a podal mu jeho skleničku.
„Takže vy jste z Londýna unavený?“ zeptal se Steven.
„A z toho plyne, že jsem unavený celým životem,“ dodal Gardiner. „Ne, to bych neřekl. S Alicí se stěhujeme do našeho sídla ve Skotsku, abychom začali nový život co nejdál od… lidí.“
„Sartre měl pravdu?“
„Při největší úctě k panu Sartrovi, peklo nejsou ostatní lidé, ale ostatní lidé u kormidla.“
„Podle mého názoru se tomu říká demokracie,“ neodpustil si Steven.
„Ta teorie je příliš přeceňovaná,“ ušklíbl se Gardiner.
„Vy tedy nevěříte ve vůli a hlas lidu?“
„Z takzvané vůle lidu se až příliš často vyklube oslava nevzdělanosti a průměrnosti,“ stěžoval si Gardiner. „Kdybychom měli demokraticky vybrat jeden deník pro celou zemi, skončili bychom u bulvárního Sunu čistě jen z toho důvodu, že prodává zdaleka nejvíc výtisků, a proto by dostal nejvíc hlasů a stal by se demokraticky zvolenou tribunou národa. Musím ještě něco dodávat?“
„Demokracie má spoustu nedostatků, ale pořád je ze všech existujících systémů ten nejlepší,“ nedal se zviklat Steven.
„Já vím,“ připustil Gardiner s pohledem nehybně upřeným na řeku. „A možná právě proto mě to tak proklatě deprimuje. Warner se zmínil, že podle vašeho názoru Crowe s Mowbrayem sledují své vlastní cíle?“
Steven Gardinerovi vyložil všechno, co dosud zjistil.
„Tak proč je nezatknete?“
„To jsme udělali, ale z vazby je zase propustili. Chyběly důkazy,“ vysvětlil Steven.
„Ale můžete se samozřejmě mýlit?“
„Všechno nasvědčuje tomu, že Crowe na vývoji biologické zbraně pokračoval,“ potřásl Steven hlavou. „A fakt, že v posledních pár měsících zavraždili hned tři lidi, jen aby to udrželi v tajnosti, vypovídá o jejich úmyslu agens použít.“
„A co přesně chcete ode mě?“ obrátil se Gardiner konečně k Stevenovi.
„Potřebuju detaily o celé infrastruktuře vaší organizace,“ vysvětlil Steven. „Mám všechny důvody k domněnce, že Crowe s Mowbrayem ji zneužívají.“
„Chcete jména a adresy?“ zabručel Gardiner pochybovačně.
„Pokud mají v plánu ten biologický agens použít, pak musím znát velikost organizace a rozumět její vnitřní hierarchii, zkrátka všemu, co ti dva mají nyní k dispozici,“ vysvětloval Steven.
„A nemohl bych vám popsat její strukturu i bez toho, že bych prozradil konkrétní jméno?“ nabídl Gardiner.
Steven po něm střelil pohledem, jehož význam Gardiner pochopil i bez vysvětlování. „Asi ne,“ ustoupil okamžitě starší muž. „Ale než o něčem podobném začnu třeba jen uvažovat, potřebuji od vás jisté záruky.“
„Ti lidé se nemají čeho bát, pokud nepřekročili zákon,“ prohlásil Steven. „Na to vám dávám svoje slovo.“
„Dodržování zákona pro nás představuje prvořadou zásadu,“ pronesl Gardiner pateticky.
„Nikdy nemůžete vědět, jestli se během doby něco nezměnilo,“ brzdil ho Steven.
„Ale jděte, jsou to lidé, a ne bezduché automaty. Všem dotyčným záleží na blahu Anglie. Dokážou myslet a rozhodovat samostatně.“
„Nevycházel byste z údivu, čeho jsou jinak inteligentní lidé schopni, pokud je o to někdo požádá s tím, že záležitost má posvěcení z oficiálních či jinak respektovaných kruhů,“ pokrčil Steven rameny.
„Přesto p…
