Celá e-kniha Job ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XVI.
Ošumělý a shrbený, v zeleně oblýskaném kabátě, s červeným sametovým vakem v ruce vešel Mendel Singer do haly, pohlédl na elektrické osvětlení, na plavovlasého vrátného, na bílou bystu jakéhosi neznámého boha před vstupem na schodiště a na černocha, který mu chtěl vzít vak. Vstoupil do výtahu a uviděl se v zrcadle vedle syna, zavřel oči, neboť pocítil, že se ho zmocňuje závrať. Již zemřel, již se vznáší v nebesích, není tomu konce. Syn ho uchopil za ruku, zdviž zastavila, Mendel kráčel dlouhou chodbou po koberci tlumícím zvuk. Otevřel oči, až když stanul v pokoji. Jak měl ve zvyku, ihned přistoupil k oknu. Tu poprvé zblízka spatřil americkou noc, narudlé nebe, písmena, obrazy a znaky, jež planou, jiskří, tekou, žhnou, červené, modré, zelené, stříbrné a zlaté. Uslyšel hřmotný zpěv Ameriky, troubení, houkání, dunění, zvonění, vřískot, skřípot, pískot a jek. Naproti oknu, o které se Mendel opřel, se každých pět vteřin zjevoval široký smějící se obličej dívky složený ze samých tryskajících jisker a bodů, v otevřených ústech oslňující chrup jako z jednoho kusu roztaveného stříbra. Vstříc této tváři se vznášel rubínově rudý pohár s přetékající pěnou, který se sám od sebe nakláněl, vléval svůj obsah do těch otevřených úst a opět se odkláněl, aby se objevil znovu naplněný, rubínově rudý a přetékající bílou pěnou. Byla to reklama na novou limonádu. Mendel ji obdivoval jako nejdokonalejší znázornění šťastné pohody noci a zářivého zdraví. Usmíval se a přihlížel, jak se ten obraz několikrát vynořuje a mizí, a pak se opět obrátil do pokoje. Stála tam jeho rozestlaná bílá postel. Menuchim se kolébal v houpacím křesle. „Dnes nebudu spát,“ řekl Mendel. „Ty si lehni, já budu sedět vedle tebe. V Cuchnově jsi spával v koutě, u kamen.“ – „Vzpomínám si přesně najeden den,“ začal Menuchim, odložil brýle a Mendel spatřil obnažené synovy oči, zdálo se mu, že jsou smutné a unavené, „vzpomínám si na jedno odpoledne, slunce září, světnice je prázdná. Pak přicházíš, zvedáš mne na rukou, sedím na stole a ty cinkáš lžicí o sklenici. Bylo to podivuhodné zvonění, chtěl bych je teď zkomponovat a hrát. Potom zpíváš a pak se rozeznívají zvony, hodně staré, jako by to velké těžké lžíce bušily do obrovitých sklenic.“ – „Dál, dál,“ řekl Mendel. Také on si přesně vzpomínal na onen den, kdy Debora odešla z domu za Kapturakem vyjednat cestu. „To je z těch dávných dnů jediné!“ řekl syn. „Pak přišla doba, kdy Billesův zeť, ten houslista, hrával. Myslím, že hrával denně. Když přestal hrát, já jsem ho stále slyšel, po celý den, po celou noc.“ – „Dál, dál!“ vymáhal Mendel tónem, jakým vždycky povzbuzovával své žáky k učení. „Pak není dlouho nic! Pak vidím jednoho dne veliký rudý a modrý požár. Lehám si na podlahu, plazím se ke dveřím. Najednou mě někdo popadne, vyhání mě, a já běžím. Jsem venku, na druhé straně ulice stojí lidé. Hoří! křičí to ze mne!“ – „Dál, dál!“ vymáhal Mendel. „Víc už nevím. Později mi řekli, že jsem byl dlouho nemocen a v bezvědomí. Vzpomínám si pak až na tu dobu v Petrohradě, na bílý sál, na bílé postele, v těch postelích je mnoho dětí, hraje harmonium nebo varhany a já k tomu hlasitě zpívám. Potom mě doktor odváží vozem domů. Velká světlovlasá paní v bledě modrém šatě hraje na klavír. Vstává. Jdu ke klávesám, zazní, když se jich dotknu. Najednou hraji písně těch varhan a všechno, co umím zazpívat.“ – „Dál, dál!“ žádal Mendel. „Nevím o ničem jiném, co by na mne zapůsobilo víc než oněch pár dnů. Vzpomínám si na matku. Bylo u ní teplo a útulno, myslím, že měla velice hluboký hlas, její obličej byl veliký a kulatý jak širý svět.“ – „Dál, dál!“ řekl Mendel. „Na Mirjam, na Jonáše a na Šemarju si nevzpomínám. Slyšel jsem o nich až mnohem později od Billesovy dcery.“
Mendel si povzdychl. „Mirjam,“ opakoval. Stála před ním ve zlatě žlutém šálu, s vlasy černými do modra, hbitá a lehkonohá, mladá gazela. Měla jeho oči. „Byl jsem špatný otec,“ řekl Mendel. „Špatně jsem zacházel s tebou i s ní. Teď je ztracena, žádný lék jí nepomůže.“ – „Půjdeme …
