Job

IV.

Nedaleko příbuzných Mendela Singera v Kluczysku žil Kapturak, muž neurčitého stáří, bez rodiny, bez přátel, prohnaný, zaměstnávající se všeličíms, který byl zadobře s úřady. Debora se pokusila získat od něho pomoc. Ze sedmdesáti rublů, které Kapturak požadoval, ještě než se s klientem spojil, Debora měla jen pětadvacet, jež za dlouhá léta s námahou tajně ušetřila a uchovávala v pevném koženém váčku pod prknem v podlaze, o kterém věděla jen ona. Každý pátek, když drhla podlahu, jej obezřetně vytáhla. Rozdíl pětačtyřiceti rublů se zdál být matčině naději menší než částka, kterou vlastnila, neboť k ní přičítala roky, za které se ty peníze nahromadily, všechna strádání, jejichž plodem byl každičký půlrubl, jakož i všechny tiché a hřejivé chvíle, kdy je přepočítávala.

Mendel Singer se marně snažil Deboře vyložit, že Kapturak nic nepořídí, že jeho srdce je tvrdé a měšec bezedný. „Co chceš, Deboro,“ říkal Mendel Singer, „chudí jsou bezmocní, Bůh jim nehází z nebe zlaté kameny, v loterii nevyhrávají, musí odevzdaně nést svůj osud. Někomu dává, jinému bere. Nevím, zač nás trestá, nejdříve nemocným Menuchimem a teď na zdravých dětech. Ale špatně se vede chudému, jestliže zhřešil, a když ochoří, vede se mu nejinak. Je třeba nést svůj osud! Jen ať synové narukují, však na to nezahynou! Není moci, jež by mohla čelit vůli nebes. Stojí psáno: Z nich to hřmí a blýská, klenou se nad celou zemí a nelze před nimi utéci!“

Debora však, s rukou opřenou v bok, na ní svazek rezavých klíčů, odpověděla: „Člověk se musí snažit, aby si pomohl, a pak mu pomůže Bůh. Tak je psáno, Mendele! Ty si pamatuješ jen nesprávné věty. Byly napsány tisíce vět, a ty nosíš v paměti jen ty zbytečné! Proto jsi tak zhloupl, poněvadž učíš děti! Dáváš jim tu trošku svého rozumu, a ony ti nechávají všechnu svoji hloupost. Inu, jsi učitel, Mendele, učitel!“

Mendel Singer nebyl na svůj rozum a na své povolání ješitný, ale Debořiny řeči ho hryzly, její výčitky hlodaly v jeho dobromyslné povaze a v srdci se mu pozvolna zažíhaly bílé, palčivé plamínky vzpoury. Odvracel se, aby neviděl ženin obličej. Připadalo mu, že už jej zná dlouho, mnohem déle než od svatby, snad od dětství. Po léta se mu zdálo, že je stále týž jako v den sňatku. Nevnímal, jak vadne kůže na tvářích, jako když ze zdi odprýskává pěkná maltová omítka, jak se napíná pleť kolem nosu a jak se tím uvolněněji roztřepává pod bradou, svrašťující se víčka jako síťka přes oči, jejichž čerň vybledla na chladnou a střízlivou hněď, chladnou, zkušenou, v nic nedoufající. Jednoho dne – nevzpomínal si už, kdy se to mohlo přihodit (snad to bylo onoho rána, kdy spal a kdy jedno jeho oko překvapilo Deboru před zrcadlem) – jednoho dne do něho vstoupilo poznání. Bylo to jako druhé, opakované manželství, tentokrát s ošklivostí, hořkostí, s postupujícím ženiným stárnutím. Cítil sice, že je mu bližší, že je s ním téměř srostlá, nerozlučitelně a navždy, ale nesnesitelná, trýznící a též trochu nenáviděná. Z ženy, s níž se člověk spojuje jen v…