Job

VIII.

Po dvou týdnech přihrčel před dům Mendela Singera v mocném oblaku prachu dvoukolový vozík a přivezl hosta; byl to Kapturak.

Oznámil, že papíry jsou připraveny. Jestliže během čtyř týdnů přijde z Ameriky odpověď od Šemarji zvaného Sam, odjezd Singerovy rodiny bude hotová věc. Jen to chtěl Kapturak sdělit; a také že záloha dvaceti rublů by mu byla milejší, než kdyby je pak muset strhnout z peněz poslaných Šemarjou.

Debora odběhla do kůlny ze shnilých dřevěných planěk, jež stála na dvorku, přetáhla si blůzu přes hlavu, vytáhla svázaný kapesník, který nosila za ňadry a odpočítala osm rublů. Pak zase blůzku stáhla, vešla do domu a řekla Kapturakovi: „To je všechno, co jsem vypáčila ze sousedů. Musíte se tím spokojit.“

„Starému zákazníkovi člověk vyjde vstříc,“ řekl Kapturak, vyhoupl se na svůj lehoučký žlutý vozík a vmžiku zmizel v oblaku prachu.

„Kapturak byl u Mendela Singera!“ volali na sebe lidé v městečku. „Mendel pojede do Ameriky!“

A vskutku, cesta Mendela Singera do Ameriky už započala. Všichni mu radili, co dělat proti mořské nemoci. Objevilo se pár kupců, aby si prohlédli Mendelův dům. Byli ochotni zaplatit za něj tisíc rublů, částku, za kterou by Debora obětovala pět let života.

Mendel Singer však pravil: „Uvědomuješ si, Deboro, že Menuchim zde musí zůstat? U koho zůstane? Příští měsíc Billes provdá dceru za muzikanta Fogla. Než budou mít dítě, mladí mohou opatrovat Menuchima. Poskytneme jim za to příbytek a nevezmeme od nich peníze.“

„To už je pro tebe hotová věc, že Menuchim tady zůstane? Vždyť do našeho odjezdu zbývá přinejmenším pár týdnů, a do té doby Bůh určitě udělá zázrak.“

„Chce-li Bůh učinit zázrak,“ odpověděl Mendel, „nedá ti o něm vědět. Je třeba doufat. Když neodjedeme do Ameriky, postihne nás neštěstí s Mirjam. Když do Ameriky odjedeme, necháme zde Menuchima. Máme snad poslat Mirjam do Ameriky samotnou? Kdo ví, jak by se chovala, sama na cestě, sama v Americe. Menuchim je tak nemocný, že mu může pomoci jen zázrak. Pomůže-li mu zázrak, přijede za námi. Amerika je sice hodně daleko, ale není ze světa.“

Debora mlčela. Slyšela slova rabína z Kluczysku: „Neopouštěj ho, zůstaň s ním, jako by to bylo zdravé dítě!“ Nezůstane s ním. Dlouhá léta, dnem i nocí, hodinu za hodinou čekala na slíbený zázrak. Nepomoh-li mrtví na onom světě, nepomohl rabín, nechce pomoci Bůh. Vyplakala moře slzí. Od Menuchimova zrození byla v jejím srdci noc, v každé radosti žalost. Všechny svátky byly mukou, všechny sváteční dny byly dny smutku. Nebylo jara ani léta, všechny roční doby byly pro ni zimou. Slunce vycházelo, ale nehřálo ji. Jen naděje nechtěla umřít. „Ten zůstane mrzákem,“ říkali sousedé, neboť neštěstí je nepostihlo, a ten, kdo nepoznal neštěstí, nevěří v zázrak.

Avšak v zázrak nevěří ani ten, koho neštěstí postihlo. Zázraky se dály za pradávných časů, kdy židé ještě žili v Palestině. Od té doby jich není. Ale přece – nevypráví se o skutečně podivuhodných činech rabína z Kluczysku? Což neučinil slepé vidoucími, nevyléčil…