Job

II.

Když se Debora vrátila domů, zastihla muže u plotny. Rozmrzele se obíral ohněm, hrncem a dřevěnými lžícemi. Jeho přímočaré myšlení se zaměřovalo na prosté pozemské věci a v tom, co je přístupné očím, neuznávalo zázrak. Pro manželčinu víru v rabína měl úsměv. Jeho prostá zbožnost nepotřebovala žádnou zprostředkující moc mezi Bohem a člověkem. „Menuchim se uzdraví, ale bude to dlouho trvat!“ S těmito slovy vstoupila Debora do domu. „Bude to dlouho trvat,“ opakoval Mendel jako zlá ozvěna. Debora s povzdechem opět zavěsila košík ke stropu. Přišly tři starší děti, jež zanechaly hry. Vrhly se ke košíku, který už několik dní postrádaly, a zprudka jej rozhoupaly. Mendel Singer si oběma rukama přidržel syny, Jonáše a Šemarju. Dívka Mirjam se utekla k matce. Mendel zatahal syny za uši; rozvřískali se. Odepjal pásek a zakroužil jím ve vzduchu. Jako by ten kus kůže patřil k jeho tělu, jako by byl přirozeným pokračováním jeho ruky, Mendel Singer cítil každý pleskavý úder dopadající na záda jeho synů. V hlavě mu zaburácela hrozivá bouře. Ženiny varovné výkřiky vpadaly do jeho vlastního řevu a bez ohlasu v něm zanikaly jako sklenice vody vylévaná do rozbouřeného moře. Nevnímal, kde stojí. Kroužil otáčejícím se a práskajícím opaskem, zasahoval stěny, stůl, lavice a nevěděl, zda se víc těší z dobře mířených ran nebo z těch, jež se minuly cílem. Vtom nástěnné hodiny třikrát odbily dobu, kdy odpoledne přicházeli žáci. S prázdným žaludkem, neboť nic nepojedl, ještě se rdousivým tlakem v hrdle Mendel začal předčítat z bible, slovo za slovem, větu za větou. Jasný sbor dětských hlasů opakoval slovo za slovem, větu za větou, jako by se bible rozezněla množstvím zvonků. Též těla žáků se kývala jako zvony dopředu a dozadu, zatímco nad jejich hlavami se téměř stejným rytmem pohupoval Menuchimův košík. Mendelovi synové se dnes účastnili vyučování. Otcův hněv vyprchal, zchladl a pohasl, neboť Ve zvonivém odříkávání předbíhali ostatní. Vyšel ze světnice, aby si je vyzkoušel. Dětský sbor zněl dál veden hlasy jeho synů. Mohl se na ně spolehnout.

Jonáš, starší, byl silný jako medvěd, Šemarja, mladší, chytrý jako liška. Jonáš našlapoval a dupal s předkloněnou hlavou a svěšenýma rukama, s nadmutými tvářemi, věčně hladový, s kučeravými vlasy bujně se deroucími zpod čepice. Jeho bratr Šemarja za ním chodil měkce, ba téměř se kradl, se špičatým profilem, vždy bdělýma, jasnýma očima, s hubenými pažemi, ruce vražené do kapes. Nikdy mezi nimi nepropukl spor, byli si navzájem příliš vzdáleni; uzavřeli spojenectví, neboť jejich světy a majetky byly odděleny. Šemarja zhotovoval podivuhodné věci z plechovek, z krabiček od zápalek, ze střepů, z rohoviny a vrbového proutí. Jonáš je mohl svým mocným dechem odfouknout a zničit, ale obdivoval bratrovu jemnou obratnost. V jeho tváři se leskly malé černé oči jako zvědavé a veselé jiskřičky.

Za několik dní po svém návratu Debora usoudila, že přišel čas odvázat Menuchimův košík ze stropu. S jistou obřadností předala malého starším dět…