Job

XI.

Tak poprvé starosti opustily dům Mendela Singera. Dříve mu byly blízké jako nenávidění sourozenci. Nyní mu bylo devětapadesát let. Znal je už osmapadesát roků. Starosti ho opustily, smrt se k němu blížila. Vous mu zbělel, oči zeslábly, záda se ohnula a ruce se mu třásly. Jeho spánek byl lehký, a jeho noci byly dlouhé. Nosil spokojenost jako cizí, potajmu nošený oblek. Jeho syn přesídlil do okrsku bohatých, ale Mendel zůstal ve své ulici, ve svém bytě, u modrých petrolejových lamp, v sousedství chudáků, koček a myší. Byl zbožný, bohabojný a obyčejný, docela všední žid. Málo lidí si ho vážilo a mnozí ho ani nebrali na vědomí. Během dne navštěvoval několik starých přátel, obchodníka ovocem Menkese, Skovronka, který měl obchod s hudebninami, Rottenberga, opisovače bible, ševce Groschela. Jednou týdně přicházely jeho děti, vnuk a Mac. Neměl vůbec nic, co by jim pověděl. Vyprávěli historky z divadla, ze společnosti a z politiky. Naslouchal jim a usínal. Když ho Debora probudila, otevřel oči. „Já jsem nespal,“ tvrdil. Mac se smál, Sam se usmíval a Mirjam si šeptala s Deborou. Mendel zůstal ještě chvíli vzhůru a opět si zdříml. A hned se mu zdálo o příhodách z domoviny, o věcech, o kterých v Americe jen slýchal, o divadle, akrobatech a zlatě a červeně oděných tanečnicích, o prezidentech Spojených států, o Bílém domě, o miliardáři Vanderbiltovi, a stále znovu o Menuchimovi. Mrzáček se zjevoval mezi červeně a zlatě oděnými zpěvačkami v bledé tváři Bílého domu a trčel jako ubohá šedivá skvrna. Na to, aby tohle všechno spatřil bdělýma očima, byl Mendel příliš starý. Naprosto uvěřil svým dětem, že Amerika je boží země, že New York je město divů, angličtina nejkrásnější jazyk, že Američané jsou zdraví a Američanky hezké, sport důležitý a čas drahý, že chudoba je neřest a bohatství zásluha, zdatnost půl úspěchu a sebedůvěra celý, že tanec je hygienický, jízda na kolečkových bruslích povinnost, že dobročinnost znamená kapitálovou investici, anarchismus zločin, že stávkující jsou nepřátelé lidstva, buřiči spojenci ďábla, moderní stroje požehnání nebes a Edison největší génius. Že brzy budou lidé létat jako ptáci, plavat jako ryby, vidět do budoucnosti jako proroci, žít ve věčném míru a v dokonalé shodě a stavět mrakodrapy dosahující až k hvězdám. Svět bude velice krásný, myslel si Mendel; jak šťastný je můj vnuk, všechno to zažije! Nicméně do jeho obdivu k budoucnosti se mísil stesk po Rusku a uklidňovalo ho pomyšlení, že dříve, než budou triumfovat živí, on bude mrtev. Nevěděl proč, ale uklidňovalo ho. Pro to nové byl už příliš starý a pro triumfy příliš slabý. Choval jen jedinou naději – že uvidí Menuchima. Sam nebo Mac se vypraví na cestu, aby ho přivezli. Možná pojede i Debora.

Bylo léto. V bytě Mendela Singera neustále přibývalo obtížného hmyzu, třebaže v nohách lůžek ve dne v noci stály mosazné kroužky s miskami naplněnými petrolejem a třebaže Debora potřela všechny škvíry v nábytku jemným slepičím pírkem namočeným v terpentýnu. Štěnice putova…