Job

III.

Požehnání asi potřebuje ke svému naplnění delší dobu než prokletí. Od chvíle, kdy Menuchim vyslovil své první a jediné slovo, uplynulo deset let. Stále ještě nebyl s to říci jiné.

Často, když byla Debora s nemocným synem doma sama, zastrčila petlici, posadila se na zem vedle Menuchima a upřeně mu pohlížela do obličeje. Vzpomínala na onen zlý letní den, kdy ke kostelu přijela hraběnka. Debora vidí otevřený portál chrámu. Z tisíců svíček, z pestrých, světlem ověnčených obrazů, z tří duchovních v ornátech, stojících hluboko a daleko u oltáře s černými vousy a bílýma vznášejícíma se rukama, se rozlévá na sluncem vybělené prašné náměstí zlatá záře. Debora je ve třetím měsíci, Menuchim se hýbe v jejím těle, malá něžná Mirjam se jí pevně drží za ruku. Pojednou se zvedne křik a přehluší zpěv věřících v chrámu. Je slyšet pleskavý koňský cval, zavíří mračno prachu, tmavomodrý hraběnčin kočár zastavuje před kostelem. Děti sedláků jásají, žebráci a žebrácky se belhají ze schodů ke kolesce, aby hraběnce políbili ruku. Náhle se jí Mirjam vytrhne a vmžiku zmizí. Debora se třese, v horku ji mrazí. Kde je Mirjam? Vyptává se každého selského dítěte. Hraběnka vystoupila. Debora přikročí těsně ke kočáru. Vozka se stříbrnými knoflíky na tmavomodré livreji sedí tak vysoko, že všude dohlédne. „Neviděl jste někam běžet malé černé děvče?“ ptá se Debora natahujíc hlavu, oči oslepené jasem vycházejícím ze slunce i z muže v livreji. Vozka ukáže levičkou v bílé rukavici ke kostelu. Mirjam prý vběhla dovnitř.

Debora na okamžik zaváhá, pak se vřítí do kostela, do oné zlaté záře, do mocného zpěvu, do hukotu varhan. U vchodu stojí Mirjam. Debora dítě popadne, vleče je na náměstí, seběhne po horkých, doběla rozžhavených schodech, utíká jako by hořelo. Má chuť dítě zbít, ale bojí se.

Táhnouc děcko za sebou běží do jedné z uliček. Nyní už je klidnější. „O tomhle nesmíš povědět otci,“ zasípá. „Slyšíš, Mirjam?“

Od toho dne Debora ví, že neštěstí je na cestě. Neštěstí, jež nosí ve svém lůně. Ví to a mlčí. Odsune zase petlici, kdosi klepe na dveře, je tu Mendel.

Příliš brzy zešedivěl jeho vous, příliš brzy uvadla i Debořina tvář, její tělo a ruce. Silný a pomalý jako medvěd byl nejstarší syn Jonáš, chytrý a hbitý jako liška mladší Šemarja, koketní a bez ducha jako gazela sestra Mirjam. Když se vlnila ulicí obstarávajíc pochůzky, štíhlá a ladná jako mihotavý stín, se snědou tváří a velkými rudými ústy, se zlatožlutým šálem svázaným pod bradou ve dvě vlající křídla, s dvěma starýma očima v mladě snědém obličeji, objevovala se v zorném poli důstojníků z posádky a uvízla v jejich bezstarostných hlavách větřících rozkoš. Nejeden ji občas zastavil. Z těchto lovců nevnímala nic než to, co mohla pojmout vnějšími branami smyslů – stříbrný cinkot a chřestot ostruh a zbraní, voňavý závan pomády a holicího mýdla, ostrý lesk zlatých knoflíků, stříbrné prýmky a krvavě červené řemení z juchtoviny. Bylo to málo, a bylo to dost. Blizoučko za vnějšími branami jejích smyslů číhala v Mi…