Job

XIV.

Od toho rána Mendel Singer zůstal u Skovronků. Skromné zařízení přátelé rozprodali; ponechali jen ložní prádlo a červený sametový vak s modlícími potřebami, jejž Mendel málem spálil. Vaku se Mendel ani nedotkl. Visel na silném hřebíku v zadní místnosti Skovronkových, šedivý a zaprášený. Mendel Singer se už nemodlil, mnohdy však, když chyběl desátý muž, využili ho k tomu, aby doplnil počet předepsaný k modlitbě. Pak si nechával svoji přítomnost zaplatit. Leckdy také za malý obnos půjčoval tomu či onomu své modlitební řemínky. Říkalo se o něm, že často chodí do italské čtvrti, kde pojídá vepřové maso, aby pohněval Boha. Lidé, mezi nimiž Mendel žil, stáli v boji, který vedl s nebesy, při něm. Třebaže byli věřící, museli dát tomu židovi zapravdu. Jehova s ním zacházel příliš tvrdě.

Ve světě se ještě válčilo. Kromě Mendelova syna Sama všichni obyvatelé čtvrti, kteří odešli do pole, žili. Mladý Lemmel se stal důstojníkem a ke svému štěstí ztratil levou ruku. Přijel na dovolenou a byl hrdinou čtvrti; prokázal, že všichni židé mají v Americe domovské právo. Zůstal v zázemí, aby pečoval o závěrečný výcvik čerstvých oddílů. Třebaže mezi mladým Lemmelem a starým Singerem byl značný rozdíl, židé ve čtvrti je stavěli do jistého sousedství, jako by měli za to, že Mendel a Lemmel si mezi sebe rozdělili celý rozsah neštěstí, které bylo přisouzeno jim všem. A Mendel, ten ztratil víc než jen levou ruku! Jestliže Lemmel bojoval proti Němcům, Mendel bojoval s nadpozemskými mocnostmi. I když byli přesvědčeni, že stařec už není schopen úplně vládnout rozumem, ti židé nedokázali zabránit tomu, aby se do jejich soucitu nevkrádaly obdiv a bázeň před svatostí bludu. Nepochybně, Mendel Singer byl vyvolený. Žil uprostřed ostatních, jejichž klopotné všední dny nenaplňovalo nic hrozného, jako politováníhodný svědek ukrutné Jehovovy moci. Po dlouhá léta žil své dny jako oni; málokdo si ho všímal, mnozí ho ani nebrali na vědomí. Jednoho dne byl strašlivým způsobem vyznamenán. Už nebylo nikoho, kdo by ho neznal. Většinu dne se zdržoval na ulici; jako by patřilo k jeho prokletí nejen snášet neštěstí a být v tom příkladem, ale nést znamení hoře jako korouhev. Přecházel sem a tam prostředkem ulice, hlídač vlastní bolesti; všichni ho zdravili, mnozí ho obdarovali drobnou mincí, někteří ho oslovili. Za almužny neděkoval, pozdravy sotva opětoval a na otázky odpovídal Ano nebo Ne. Vstával časně ráno. Do místnosti za krámem Skovronkových nemělo světlo přístup, byla bez oken. Vytušil za okenicí výlohy jitro, mělo dlouhou cestu, než dorazilo k Mendelu Singerovi. Když se na ulicích ozvaly první zvuky, Singerovi začal den. Na lihovém vařiči vřel čaj. Popíjel jej k vejci natvrdo s chlebem. Plachým, ale zlým pohledem se podíval na vak se svátými předměty visící na stěně, v temně modrém stínu ten vak vypadal jako ještě temnější cíp onoho stínu. Nepomodlím se! říkal si Mendel. Bolelo ho však, že se nemodlí. Bolel ho hněv i bezmocnost tohoto hněvu. Třebaže se Mendel na Boha zlobil…