Hodinu poté Petr sledoval Texe, jak dosušuje druhou várku tabáku. Tentokrát už to Tex dělal bez jeho pomoci a Král kolem něho pobíhal jako kvočna.
„Dal tam určitě správný množství cukru?“ ptal se úzkostlivě.
„Úplně správné.“
„Jak dlouho se to má vařit?“
„Jak dlouho myslíš ty, Texi?“
Tex se na Petra usmál a protáhl se. „Asi tak pět nebo šest minut.“ Petr Marlowe vstal. „Kde to tu máte? WC?“
„Hajzl? Vzadu za barákem,“ ukázal mu Král. „Ale nemůžeš počkat, až to Tex dodělá? Chci mít jistotu, že všechno pochopil.“
„Tex už to umí,“ řekl Petr a odešel.
Když se vrátil, Tex právě snímal pánev z plotny. „Teď,“ řekl nervózně a mrkl na Petra, jestli se nemýlí.
„Přesně,“ řekl Petr, když hrábl do hotového tabáku.
Král si z něj nedočkavě ubalil cigaretu. Tex a Petr také. Zapálili si. Zapalovačem značky Ronson. Znovu je to rozesmálo. Pak nastalo ticho a každý z nich se změnil v koštéra.
„Docela dobrý,“ řekl rozhodně Petr Marlowe. „Říkal jsem ti, Texi, že to celkem nic není.“
Tex si ulehčeně oddychl.
„Není to špatný,“ řekl Král zamyšleně.
„Co kecáš, prosím tě?“ vyjel si na něho Tex. Je to zatraceně dobrý!“
Petr a Král se zhroutili smíchem na židle. Když se jim podařilo vysvětlit proč, rozesmál se i Tex.
„Musíme tomu tabáku dát nějaký jméno.“ Král chvilku přemýšlel. „Už to mám. Jak se vám líbí ‚Tři králové‘? Král od královskýho letectva, král Texasu a já?“
„Není to špatný,“ řekl Tex.
„Zejtra rozjedeme fabriku.“
Tex zavrtěl hlavou. „Já jsem v pracovní skupině.“
„Krucinál! Pošlu za tebe Dina.“
„Ne. Řeknu mu o to sám.“ Tex vstal a usmál se na Petra Marlowa. „Jsem rád, že jsem vás poznal, pane.“
„Nech si toho pána, ano?“ řekl Petr.
„Jasně. Díky.“
Petr Marlowe se díval, jak odchází. „To je zvláštní,“ řekl tiše Královi. „Ještě jsem nikdy neviděl v jednom baráku tolik úsměvů.“
„Proč se neusmívat, prosím tě? Může to s námi dopadat ještě mnohem hůř. Tebe sestřelili nad tím hrbem?“
„Myslíš na lince Kalkata-Čunkin? Nad Himálájem?“
„Jo.“ Král kývl k pánvi s tabákem. „Vem si do tabatěrky.“
„Díky. Vezmu si, když proti tomu nic nemáš.“
„Jak nebudeš mít co kouřit, přijď a posluž si.“
„Díky. Jsi moc laskav.“ Petr dostal chuť na další cigaretu, ale uvědomil si, že moc kouří. Kdyby si teď ještě zapálil, měl by později tím větší hlad. Raději ne. Mrkl na stín na podlaze a rozhodl se, že si nezapálí, dokud stín nebude o pět centimetrů delší. „Mne vůbec nesestřelili. Můj drak – tedy letoun – dostal zásah při náletu. Nemohl jsem odstartovat. Byla to otrava,“ dodal a snažil se skrýt trpkost.
„To nebylo tak špatný,“ řekl Král. „Moh jsi taky bejt v něm. Jsi živej a to se počítá. Na čem jsi lítal?“
„Na hurricanu. Jednosedadlová stíhačka. Ale předtím jsem lítal na spitfirech.“
„O těch jsem slyšel, ale nikdy jsem žádnýho neviděl. Angláni s nima Němcům pěkně zatopili.“
„Ano,“ řekl tiše Petr Marlowe. „Docela pěkně jsme jim zatopili.“
Krále to překvapilo. „Tys přece nebyl v bitvě o Anglii, nebo jo?“
„Byl. Začal jsem létat v roce 1940. Zrovna včas.“
„Kolik ti to bylo?“
„Devatenáct.“
„A já myslel, když jsem se tak na tebe koukal, že je ti aspoň osumatřicet, a ne čtyryadvacet.“
„Díky, brácho,“ zasmál se Petr. „Kolik je tobě?“
„Pětadvacet. Svinstvo zatracený,“ řekl Král, „nejlepší léta života, a oni člověka zamknou do tyhle smradlavý díry.“
„Zamčený nejsi. A zdá se mi, že se ti vede docela dobře.“
„Ať to bereš jak chceš, jsme tu všichni zamčený. Jak dlouho myslíš, že to bude ještě trvat?“
„Němci už utíkají. Ta legrace by měla brzo skončit.“
„Ty tomu věříš?“
Petr Marlowe pokrčil rameny. Opatrně, řekl si v duchu, opatrnosti nikdy nezbývá. „Myslím, že ano. Jsou ovšem různé pověsti…“
„A co naše válka? Co bude s náma?“
Protože mu tu otázku položil přítel, Petr odpověděl bez vytáček. „S naší válkou asi budeme žít až do smrti. Japonce samozřejmě porazíme. To už vím. Ale my tady? My se odtud asi nedostaneme.“
„Jak to myslíš?“
„Japonci se asi nikdy nevzdají. To znamená, že se naše jednotky budou muset vylodit v Japonsku. A až se to …
