10
Nasnídali jsem se na terase u bazénu. Když jsem dopíjel kávu, spatřil jsem Jeana-Yvese, jak vychází z pokoje ve společnosti dívky, v níž jsem rozpoznal jednu z tanečnic ze včerejška - vytáhlá černoška s dlouhýma štíhlýma nohama, které nemohlo být víc než dvacet. Na chvíli se zarazil, ale potom s pousmáním zamířil k našemu stolu a představil nám Angelinu.
“Přemýšlel jsem o tvém nápadu,” oznámil zkraje. “Mám trochu strach z reakce feministek.”
“Mezi klienty budou i ženy,” odpověděla Valérie.
“Myslíš?”
“Och, jsem si tím dokonce jistá…” řekla s trochou hořkosti. “Podívej se kolem sebe.”
Rozhlédl se po stolech kolem bazénu: skutečně se tam vyskytovalo dost nezadaných žen v doprovodu Kubánců; skoro tolik jako mužů ve stejné situaci. Zeptal se na něco španělsky Angeliny a přeložil nám odpověď:
“Už tři roky pracuje jako jinetera, prostitutka specializovaná na cizince, má hlavně italské a španělské klienty. Myslí, že protože je černá: pro Němce a Anglosasy jsou dostatečně exotické holky latinského typu. Má hodně kamarádů, co jsou jineteros: vyhledávají je hlavně Angličanky a Američanky plus několik Němek.”
Napil se kávy a chvíli přemýšlel:
“Jak kluby nazveme? Chtělo by to něco výmluvného, jasně odlišného od ,Eldorador Dobrodruh’, ale ne zas moc explicitního.”
“Napadlo mě ,Eldorador Afrodita’,” řekla Valérie.
“Afrodita…” opakoval zamyšleně. To není špatné; není to tak vulgární jako ,Venuše’. Erotické, kultivované, trochu exotické; jo, to by šlo.”
O hodinu později jsme vyrazili do Guardalavaky. Kousek od minibusu se Jean-Yves rozloučil s jineterou; vypadal trochu smutně. Když nastoupil do vozidla, všiml jsem si, že studentský pár se po něm dívá nepřátelsky; naopak obchodníkovi s víny to bylo zřejmě šumák.
Zpáteční cesta byla trochu pochmurná. Samozřejmě zbývalo potápění, večery s karaoké, lukostřelba; svaly se unaví a pak se uvolní; spánek přichází rychle. Na poslední dny pobytu a popravdě ani na poslední výlet nemám žádnou vzpomínku, snad jen že langusta byla gumová a hřbitov zklamáním. Přitom tam má hrobku José Martí, otec vlasti, básník, politik, polemista, myslitel. Basreliéf znázorňoval jeho podobu s knírem. Rakev pokrytá květinami spočívala v kruhovém hrobě, na jehož stěny vyryli jeho nejslavnější výroky - o národní nezávislosti, odporu proti tyranii, citu pro spravedlnost. Nedalo se přitom říct, že by tam vanul jeho duch; chudák vypadal jednoduše mrtvý. Nicméně nesympatický nebožtík to nebyl; člověk měl skoro chuť ho poznat, i kdyby to vedlo k ironickým poznámkám o jeho poněkud úzkoprsé humanistické vážnosti; nezdálo se to však možné, vypadal nadobro uzavřený v minulosti. Dokázal by znovu povstat, strhnout vlast a dovést ji k novému pokroku lidského ducha? Asi těžko. Zkrátka smutný nezdar, jako ostatně všechny republikánské hřbitovy. Stejně bylo k vzteku, že jedině katolíci dokázali vybudovat účinný pohřební systém. Pravda, prostře dek zkrášlující smrt, činící ji tak dojemnou, spočíval jednoduše v jejím popření., S jejich argumenty. Ale tady, bez vzkříšeného Krista, to chtělo nymfy, pastýřky, prostě trochu šťávy. Takhle to fakt nevypadalo, že by chudák José Martí právě dováděl na nebeských pláních; spíš jako by byl zavalený prachem věčné nudy.
Druhý den po návratu jsme se sešli v Jean-Yvesově kanceláři. V letadle jsme toho moc nenaspali; z toho dne mi utkvěla vesele pohádková atmosféra, trochu zvláštní v obrovské pusté budově. Přes týden zde pracovaly tři tisíce lidí; ale v tu sobotu jsme tam byli až na tým ostrahy jen my tři. Kousek odtud, na prostranství před obchodním centrem v Évry, proti sobě bojovaly dvě bandy vystřelovacími noži, baseballovými pálkami a nádobami s kyselinou sírovou; večer napočítají sedm mrtvých, včetně dvou kolemjdoucích a jednoho policisty. Událost bude bohatě komentována v rozhlase i televizi; to jsme však ještě nevěděli. Ve stavu poněkud neskutečného vzrušení jsme tvořili programovou platformu dělení světa. Mé návrhy mohly mít za následek milionové investice a zaměstnán…
