3
Bylo to jako ve starodávném filmu, když se Dean zjevil. Trávil jsem zrovna zlatisté odpoledne v Babině domku. Její matka byla v té době kdesi v Evropě a nad domem teď dohlížela tetička Charity, pětasedmdesátiletá stařenka čilá jako rybička. Tato paní se stěhovala od domu k domu po celé Rawlinsovic rodině roztahané po všech koutech Západu a všude chtěla být hlavně ku prospěchu a k užitku. Měla kdysi spoustu synů, ale všichni už byli pryč, všichni se na ni vykašlali. Ačkoli byla stará, moc ji zajímalo, co jsme dělali a o čem si povídali. Nalívali jsme si v obýváku whisky a ona jen smutně vrtěla hlavou: “Mladý muži, s tímhle byste mohl jít spíš na dvorek.” Nahoře v prvním poschodí - toho léta to tu bylo trochu jako v penziónu - bydlel jakýsi Tom, kluk, co byl nešťastně a beznadějně udělanej do Babě. Pocházel údajně z Vermontu z bohaté rodiny a měl tam prý o všechno postaráno, o kariéru a vůbec, jenže on chtěl být tam, kde je Babě. Po večerech vysedával v obýváku, schovával si hořící obličej za novinama, a ať jsme řekli cokoli, slyšel to, ale ani nemuk. Zvlášť zahořel, jakmile něco pronesla Babě. Když jsme ho donutili, aby noviny odložil, zahleděl se na nás nevýslovně otráveně a utrápeně. “Prosím? A ano, ovšem.” Většinou toho víc nenamluvil.
Charity seděla v koutku, pletla a pozorovala nás svýma ptačíma očkama. To byl její úkol - dohlížet a dávat pozor, aby nikdo nemluvil sprostě. Babě se chichotala na pohovce. Tim Gray, Stan Shephard a já jsme se klimbali na židlích uprostřed pokoje. Chudák Tom zažíval pravé peklo. Vstal, zívnul a řekl: “Inu, další den, další dolar, že ano. Dobrou noc,” a zmizel nahoru. Babě ho jako milence nemohla potřebovat. Milovala Tima Graye, i když ten jí jak úhoř vyklouzával ze spárů. Seděli jsme, celá tahle sešlost, v pozdním slunečním odpoledni chvilku před večeří, když před domem zastavila Deanova kára a on z ní vyskočil, v novém tvídovém obleku s vestou a hodinkama na řetízku.
Hip! hip!” slyšeli jsme z ulice. Byl s ním i Roy Johnson, který se nedávno i se ženou Dorothy vrátil z Friska a teď bydlel zase v Denveru. Stejně jako Ed Dunkel a Galatea a zrovna jako Tom Snark. Všichni byli zpátky v Denveru. Vyšel jsem na verandu. “Tě zdravím, bráško,” podával mi Dean svou mohutnou pracku. “Koukám, že na tomhle konci světa je všecko v pořádku. Ahoj, ahoj,” zdravil všechny kolem. “No hele, Tim Gray, Stan Shephard, jak se vede?” Představili jsme ho tetičce Charity. “Ovšem, dobrej den. Ehm! Tohle je můj kamarád Roy Johnson, že jo. Byl tak hodnej, že mi ukázal, kde vás najdu. Holaríí! Táraríí! Lup! Major Hoople se hlásí,” stál v pozoru před Tomem a salutoval a Tom na něj jen vyděšeně zíral. “No tak, Sále, jak to vypadá, kdy vyrazíme do Mexika? Zejtra odpoledne? Bezva. Hele, teď mám přesně šestnáct minut, abych to stačil k Edovi Dunkelovi, kde si musím opravit tyhle svý starý železničářský hodinky, abych je pak moh vzít a štandopede s nima letět do zastavárny v Larimer Street, než tam zavřou, a po cestě bych ještě rád co nejrychleji a přitom důkladně obrazil pár hospod včetně Jiggsova bufetu, jestli tam někde náhodou nenajdu tátu, a pak ještě musím za jedním holičem, o kterým mi Doll stokrát povídal, abych k němu zašel, a jak vidíš, já se neměním, roky jsem pořád stejnej a pořád budu. Čili: přesně v šest hodin - přesně, slyšels? - tě chci mít tady, abysme mohli odfrčet k Royovi Johnsonovi, kde si pustíme Gillespieho a další pečlivě vybraný jazzový desky, a uděláme si tam prostě klidnou hodinku jen tak v pohodě, než vyrazíme za tím dalším, co jste s Timem a Stanem a s Babě na dnešek večer naplánovali, bez ohledu na t že přijedu, což se náhodou stalo přesně před pětačtyřiceti minutama v támhletom starým fordu ze sedmatřicátýho, co vidíš stát u chodníku, a udělal jsem to v jednom tahu až z New Yorku, krom jedny dlouhý pauzy v Kansas City u bratrance, ne Sama Bradyho, ale u jinýho, mladšího bratrance..a jak to všecko ze sebe sypal, fofrem se převlíkal z obleku do trika, přímo v obýváku, jen taktak schovaný …
