Kapitola desátá
Rodina Gauntů
Po celý zbytek týdne se Harry na hodinách lektvarů i nadále řídil radami prince dvojí krve pokaždé, když se rozcházely s pokyny Libaciuse Brutnáka. Výsledkem bylo, že na čtvrté hodině už se Křiklan nad jeho schopnostmi přímo rozplýval a tvrdil, že někoho tak nadaného měl příležitost učit jen zřídkakdy. Rona ani Hermionu to nijak netěšilo. Harry jim sice nabídl, že se s nimi o svoji učebnici podělí, Ron ale nečitelné písmo luštil mnohem pracněji a nemohl po Harrym v jednom kuse chtít, aby mu obtížné pasáže četl nahlas, protože to by vypadalo příliš podezřele. Hermiona se zas tvrdohlavě držela pokynů, jimž říkala „oficiální“, stále víc ji ale popuzovalo, že podle nich dosahuje horší výsledky než Harry podle prince.
Harry jen občas a velice obecně přemýšlel, kdo asi oním princem dvojí krve byl. Přestože mu nával domácích úkolů, které dostávali, nedovolil, aby si svoje Přípravy lektvarů pro pokročilé přečetl celé, alespoň je prolistoval a přesvědčil se, že je v nich sotva jediná stránka, na které by si princ nezapsal nějaké dodatečné poznámky; ne všechny se přitom týkaly výhradně přípravy lektvarů. Tu a tam se v knize našel návod na různá kouzla a zaklínadla, která si princ zřejmě sám vymyslel.
„Nebo taky vymyslela,“ poznamenala podrážděně Hermiona, když v sobotu večer zaslechla, jak Harry ve společenské místnosti jedno z nich popisuje Ronovi. „Třeba to byla holka. Řekla bych, že to vypadá spíš na ženské než na mužské písmo.“
„Říkal si princ dvojí krve,“ odsekl Harry. „Kolik myslíš, že je mezi princi holek?“
Na to Hermiona nedokázala odpovědět. Pouze se zlostně zamračila a přitáhla si své pojednání O principech znovuzhmotnění blíž k sobě, neboť Ron se je snažil číst vzhůru nohama.
Harry pohlédl na hodinky a honem strčil princovy staré Přípravy lektvarů pro pokročilé do brašny.
„Je za pět minut osm, už musím jít, nebo přijdu k Brumbálovi pozdě.“
„Ááách!“ vydechla Hermiona a okamžitě vzhlédla. „Hodně štěstí! Počkáme na tebe, rádi si vyslechneme, co tě bude učit!“
„Tak ať to zvládneš,“ rozloučil se s ním Ron a pak se s Hermionou dívali, jak odchází otvorem v podobizně.
Harry se ubíral opuštěnými chodbami, po chvíli se ale musel narychlo schovat za jednu sochu, když se před ním zpoza rohu vynořila profesorka Trelawneyová. Něco si tiše mumlala, promíchávala balíček ušpiněných karet a za chůze si je prohlížela.
„Piková dvojka, to je konflikt,“ šeptala si pro sebe, když míjela sochu, za níž se krčil Harry. „Piková sedma, to je zlé znamení. Piková desítka – násilí. Pikový kluk – snědý mladý muž, pravděpodobně v nesnázích, nemá rád, když se ho někdo vyptává…“
Náhle se zarazila přímo před sochou, na opačné straně Harryho úkrytu.
„To přece není možné,“ mumlala rozčileně a Harry slyšel, jak energicky míchá karty. Poté znovu vykročila a zanechala za sebou jen nepatrný závan kuchyňského sherry. Harry počkal, dokud si nebyl jistý, že je pryč, opět chvatně vykročil a nezastavil se, dokud nedospěl na chodbě sedmého patra k místu, kde u zdi stál jediný chrlič.
„Kyselé bonbony,“ nahlásil. Chrlič uskočil stranou, zeď za ním se rozestoupila a objevilo se pohyblivé točité kamenné schodiště. Harry na ně vstoupil a schodiště ho plynulou spirálou vyneslo ke dveřím s bronzovým klepadlem, jež vedly do Brumbálovy pracovny.
Harry zaklepal.
„Dále,“ ozval se Brumbálův hlas.
„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil Harry a vešel do ředitelovy pracovny.
„Á, dobrý večer, Harry. Posaď se,“ vybídl ho s úsměvem. „Doufám, že se ti první týden nového školního roku líbil.“
„Ano, pane profesore, děkuji,“ odpověděl Harry.
„Určitě jsi nezahálel, když už sis stačil vysloužit školní trest.“
„Totiž…“ vykoktal rozpačitě, Brumbál se ale netvářil nijak přísně.
„Dohodl jsem s profesorem Snapem, že ti ten trest přeloží na příští sobotu.“
„Dobrá,“ přikývl Harry, který měl momentálně hlavu plnou důležitějších věcí, než byl školní trest od Snapea, a nenápadně se rozhlížel kolem – snažil se najít něco, z čeho by poznal, co …
