Kapitola dvacátá čtvrtá
VENKU STÁLE JEŠTĚ BURÁCEL hrom a v chodbě, která vedla z amfiteátru do jeskyně, skučela vichřice. Garion, který zasouval meč do pochvy, poznal přesně, co se děje v jeho mysli. V minulosti se mu něco podobného stávalo tak často, že se vlastně divil, proč to nečekal. Okolnosti vyžadovaly, aby učinil rozhodnutí. Skutečnost, že o tomto rozhodnutí nepřemýšlel a místo toho se zabýval jen tím, co vyvstávalo kolem něj, ukazovala, že někde hluboko v nitru již toto rozhodnutí učinil. Byl tu dobrý důvod, aby jednal tak, jak jednal. Kdyby se totiž zabýval blížící se krizí, nebo kdyby myslel na konfrontaci, dostal by se pouze do nekonečné řady pochybností. Začal by si klást nové a nové otázky, až by se nakonec nemohl rozhodnout vůbec. Ať již se rozhodl dobře, či nesprávně, rozhodnutí muselo padnout právě nyní. Nemělo význam ho odkládat, nebo se ho obávat. Jedině rozhodnutí mu mohlo dát vnitřní klid.
Stěny jeskyně, i když to v rudém a slabém svitu Sardionu nebylo možné přesně vidět, byly z kamene, jehož povrch byl z obrovského množství kousků s ostrými hranami a hladkým povrchem. Podlaha byla neuvěřitelně hladká, buď proto, že ji vyhladily věky, nebo že se to zalíbilo Torakovi, když přišel do jeskyně, aby zde byl poražen UL - svým otcem. Na vzdáleném konci jeskyně ze stěny prýštil jakýsi záhadný pramen. Jeskyně však byla na nejvyšším vrcholku útesu. Odtud by tedy měla voda odtékat, nikoliv přitékat. Možná, že by to tajemství mohl vysvětlit Durnik či Beldin. Garion si uvědomoval, že musí být velmi bdělý, že se nemůže rozptylovat takovými nicotnými otázkami, jako jsou zákony hydrauliky.
Jeskyně byla úplně temná, a proto byla Garionova pozornost přitahována k místu, kde tajemně zářil Sardion. Kámen to nebyl nijak hezký. Prostupovaly jím pruhy bledě oranžové a mléčně bílé barvy a dopadalo na něj i modré světo, které vyzařoval Orb. Orb vyleštil vlastníma rukama Aldur - kdo vyleštil Sardion? Některý z neznámých bohů? Nebo nějaký kmen předchůdců člověka, který trpělivě a po dobu mnoha generací leštil bílooranžový povrch kamene svýma zmrzačenýma rukama, jež připomínaly spíše zvířecí tlapy než lidské končetiny? Je možné, že i tito nemyslící tvorové vycítili sílu kamene a uvědomovali si, že kámen je vlastně bůh, nebo alespoň něco, co mělo božský původ. A nebyl ostatně sám akt vyhlazování kamene jakousi záhadnou modlitbou?
Garion se pozorně podíval na své společníky. Pohlédl na důvěrně známé tváře těch, jejichž osud byl od nepaměti zapsán ve hvězdách. Tothova smrt dala odpověď na jednu z nezodpovězených otázek a nyní tedy bylo vše tak, jak podle věšteb mělo být.
Tvář Cyradis vyjadřovala hluboký zármutek a její oči byly plné slzí. "Blíží se noc," řekla věštkyně jasným a pevným hlasem. "Nyní přichází okamžik, kdy Dítě Světla a Dítě Temnoty svoji Volbu učiniti musí. Všichni musí býti připraveni, až okamžik volby mé nadejde. Víte, vy oba, že vaše Volba, jakmile jednou provedena bude, již změněna nemůže býti?"
"Já jsem svoji Volbu udělala už na začátku," prohlásila Zandramas. "Nekonečná období času zněla jménem Belgarionova syna, který se dotkl Kthrag Yaska. V ten okamžik, až se Geran dotkne Kthrag Sardionu, stane se všemocným Bohem a bude vládcem všech tvorů. Povstaň, Dítě Temnoty! Zaujmi místo před oltářem Toraka a očekávej rozhodnutí věštkyně z Kellu. V okamžiku, kdy věštkyně vybere tebe, natáhni ruku a chop se svého osudu."
Garion nyní poznal, že Volba, již učinil v hloubce své mysli, byla úplně správná. Geran váhavě kráčel drobnými krůčky k oltáři, zastavoval se, otáčel se a jeho malá tvář byla nedětsky vážná.
"A nyní ty, Dítě Světla," pravila Cyradis, "nyní nadešla doba tvé Volby. Na koho ze společníků tvých tento nesmírně těžký úkol připadne?"
Garion moc smyslu pro melodramata neměl. Věděl, že Se'Nedra a někdy i teta Pol dovedly z každé situace maximálně vytěžit něco teatrálního. Vážný a praktický Sendařan na takové věci nebyl. Byl si nicméně docela jistý, že Zandramas také nějak ví, jaká jeho Volba. Věděl ro…