Kapitola třetí
BYLA VŠUDYPŘÍTOMNÁ. DOKONCE I KDYŽ šli hlubokým a studeným pralesem, cítili, jak nad nimi ční. Byla tichá, bílá a ponurá. Naplňovala jejich oči, myšlenky, a dokonce i sny. Silk začínal být stále podrážděnější, když jeli - den po dni - k oslnivě bílé, zářící hoře. "Jak tady vůbec můžou lidi žít, když polovinu oblohy zakrývá tahle nebetyčná pyramida?" podivoval se jednou odpoledne.
"Možná, Kheldare, že si jí prostě nevšímají," řekla sladce Samet.
"Jak by si mohli nevšímat takové ohromné hory?" namítal. "To bych ale rád věděl, jestli ta hora vůbec ví, jak je ohromná."
"Začínáš uvažovat jako hlupák. Ta hora se přece vůbec nezajímá o to, co si o ní myslíme. Bude tu stát ještě dlouho potom, co my už nebudeme existovat," řekla Samet, krátce se odmlčela a pak pokračovala. "Tohle tě tíží, Kheldare? To, žes uprostřed svého pomíjivého života narazil na něco, co je věčné?"
"Hvězdy! Ano, hvězdy jsou věčné. Taky prach je věčný. Ale oni se do našeho života nevměšují jako tahle hora." Podíval se na Zakata. "Vystoupil už někdo na tuhle horu?"
"Proč by to měl dělat?"
"Aby ji pokořil, aby ji ponížil," smál se Silk. "To je ale ještě iracionálnější, než to předtím, že?"
Zakat, který se zamyšleně díval na horského obra, zastiňujícího celou jižní oblohu, řekl: "Nevím, Kheldare. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že budu bojovat s horou. Člověka snadno porazíš - ale porazit horu, to je jiná."
"Myslíš, že by jí to vadilo?" zeptal se Eriond. Tento mladý muž hovořil tak málo, až se někdy zdálo, že je němý stejně jako Toth. Ve srovnání s Tothem však byl o hodně plašší. "Je možné, že by ta hora byla dokonce ráda. Dovedu si představit, že se cítí osamělá. Možná, že by si dokonce ráda pohovořila s někým, kdo by byl tak srdnatý, že by se vyšplhal nahoru a rozhlédl se kolem."
Zakat a Silk si vyměnili dlouhé, skoro nadšené pohledy. "Bylo by na to zapotřebí lana," řekl Silk lhostejným hlasem.
"A možná taky nějaké nástroje," dodal Zakat, "háky, které by se zasekly do ledu a držely nás při výstupu."
"Durnik by je mohl vykovat."
"Mohli byste s tím přestat?" řekla nakvašeně Polgara, "teď přece máme na starosti jiné věci."
"To jsou jenom spekulace, Polgaro," řekl uklidňujícím tónem Silk. "To naše poslání není napořád, a když skončíme, kdo ví, co bude?"
Vypadalo to, jako by je hora každého trochu změnila. Stále méně hovořili, často se zamýšleli a v době, kdy odpočívali u táborového ohně, bavili se o svých představách. Byla to pro všechny jakási doba očisty a uvolnění. Čím více se blížili k fantastickému horskému obru, tím více si byli blízcí.
Jednou v noci se Garion probudil. Venku bylo světlo jako ve dne. Vyklouzl z přikrývek a otevřel závěs stanu. Měsíc byl v úplňku a naplňoval celý okolní svět svým bledým světlem. Hora se jako bílý obelisk tyčila proti sametu noční oblohy a zářila svým studeným světlem.
Potom spatřil nějaký pohyb. Ze stanu, který obývala s Durnikem, vyšla Pol. Měla na sobě bílé roucho, které vypadalo téměř jako odraz měsíčním svitem zalité hory. Okamžik stála v tichém údivu, pak se pootočila a řekla tichým hlasem: "Durniku, pojď se podívat!"
Durnik vyšel ze stanu. Košili měl na prsou rozhalenou a na jeho hrdle bylo v měsíčním světle vidět se třpytící amulet. Položil ruku kolem Polgařiných ramen a pak tu stáli, okouzleni krásou této okouzlující noci.
Garion už na ně chtěl zavolat, ale něco mu v tom bránilo. Okamžik, kteří ti dva nyní prožívali, byl tak niterný a krásný, že ho nebylo možné narušit. Za poměrně dlouhou dobu Pol něco zašeptala svému manželovi a oba s úsměvem, držíce se za ruce, zmizeli ve stanu.
Garion tiše stáhl závěs a vrátil se do přikrývek.
Příští den pokračovali v cestě jihozápadním směrem a les, jímž procházeli, se měnil. Dokud ještě byli v horách, stály kolem zelené stromy a sem a tam nějaké osiky. Poblíž nížin, které se rozprostíraly na úpatí velehory, začaly přibývat břízy a jilmy. Pak vešli do lesa, v němž rostly prastaré duby.
Když jeli pod jejich rozložitými větvemi, v konejšivém st…
