Kapitola šestnáctá
KDYŽ SE VRÁTILI ZPĚT DO SVÝCH KOMNAT, Belgarat pořád nadával. "Myslel jsem si, kdoví jak jsem chytrej, ale vlastně jsem převez sám sebe. Měli jsme Naradase odhalit ještě před tím, než jsme ho zabili. Teď ho před králem očernit nemůžeme," zuřil Belgarat.
Cyradis seděla u stolu a jedla prostou večeři, Toth stál nad ní. "Co přihodilo se, vznešený Zakate?" zeptala se.
"Naradas nás opustil a král po něm nyní drží smutek. Může trvat celé týdny, než nám ukáže tu mapu."
Zamyslela se a Garionovi se zdálo, že slyší nějaké šumění. "Dostala jsem svolení, bych tobě pomohla, vznešený pane. Dítě Temnoty porušilo pravidla, jež stanovena byla, když úkol přebíralo. Namísto aby samo mapu shlédlo, katana svého poslalo, proto pro osobu mou omezení platiti přestala." Věštkyně se zaklonila, řekla něco tiše Tothovi, který se němě uklonil a vyšel z místnosti.
"Poslala jsem pro někoho, kdo pomoci nám může," řekla.
"Co chceš dělat?" zeptal se Silk.
"Nebylo by moudré, řekla-li bych to předem, princi Kheldare. Mohl bys ale vypátrati, kdež jsou Naradasovy pozůstatky?"
"Snad ano, půjdu a pokusím se něco se dozvědět," odpověděl Kheldar a odešel.
"Až princ Kheldar se navrátí a znáti bude místo, kde jest Naradasova mrtvola, pak ty, králi Rivy, a ty, vladaři Mallorey, zajdete za králem a přimějete ho, aby místo to s vámi o půlnoci navštívil. Tam dozvěděti se může jisté věci, jež zármutek jeho zmírní."
"Cyradis," povzdechl si Beldin, "ty máš zvláštní schopnost dělat z jednoduchých věcí složitý!"
Věštkyně se plaše usmála a řekla: "To jest jedno z potěšení mých, vážený Beldine. Nehovořím-li jasně, nutím ostatní, aby mi větší pozornost věnovali."
"Jestliže opomeneme skutečnost, že to lidi taky rozčiluje."
"Snad i to k potěšení mému náleží," usmála se Cyradis.
"Já mám dojem," řekl Beldin Belgaratovi, "že to je nakonec obyčejná ženská."
Za deset minut se vrátil Silk. "Našel jsme ho," řekl poněkud uštěpačně. "Položili ho na máry v kapli na hlavní chodbě paláce. Zašel jsem se tam podívat. Když má zavřené oči, vypadá o hodně lépe. Pohřeb má být zítra. Je léto a on by asi déle nevydržel."
"Která hodina býti může?" zeptal se Cyradis Durnika.
Kovář zašel k oknu a podíval se na hvězdy na noční obloze. "Asi tak hodinu před půlnocí."
"Belgarione a Zakate, běžte. Užijte všech svých přesvědčovacích schopností, neboť jest bezpodmínečně nutné, aby král v kapli o půlnoci se nacházel!"
"Přivedeme ho, svatá věštkyně," slíbil Zakat, "i kdybychom ho měli přitáhnout."
"To bych ale rád věděl, co má za lubem," řekl Zakat, když šli s Garionem dlouhou chodbou. "Možná, že by se nám lépe podařilo přesvědčit krále, kdybychom mu řekli, o co jde."
"Ovšem taky by mohl mít pochybnosti," nesouhlasil Garion. "Myslím, že Cyradis připravuje něco mimořádného, a někteří lidé takové věci nepřijímají lehce."
"To můžeš mít pravdu," usmál se Zakat.
Stráž u dveří královských komnat jim sdělila, že Veličenstvo si nepřeje, aby ho někdo vyrušoval.
"Řekněte mu, prosím, že jde o velice naléhavou záležitost," řekl Garion.
"Pokusím se, pane rytíři," pochybovačně řekl strážný a dodal: "Král je velice zarmoucený smrtí svého přítele."
Za pár okamžiků se strážný vrátil. "Veličenstvo souhlasí, že přijme tebe a tvého přítele, pane rytíři, buďte však velmi struční, velice se trápí."
"Samozřejmě," zamumlal Garion.
Král bydlel v bohatě zdobených komnatách a nyní seděl hluboce zabořený v polštářích křesla a ve světle jediné svíčky četl útlý svazek. V tváři se mu zračil smutek, bylo zřejmé, že plakal. Když se mu představili, král knihu odložil a řekl: "Toto jest kniha, která zmírňuje smutek. Moc mi však nepomáhá. Čím vám pomoci mohu, páni rytíři?"
"Přišli jsme proto, abychom vyjádřili soustrast, Veličenstvo," začal opatrně Garion. "Věz, že nejhorší je první bolest, pak všechno vyléčí čas."
"Ne však úplně, pane rytíři,"
"To je pravda, Veličenstvo. To, proč jsme sem přišli, ti ve světle dnešních okolností může připadati neslušné. A také bychom se neodvážili tě rušiti, k…
