Celá e-kniha Nultá hodina ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II
„Měla jsem pořád strach,“ řekla Audrey.
Seděli na terase, Audrey si přisedla až k vrchnímu inspektoru Battleovi. Battle znovu nastoupil dovolenou a byl teď v Gull’s Pointu jako starý přítel.
„Pořád jsem měla strach – po celou tu dobu,“ řekla Audrey. Battle přikývl a řekl:
„Hned jak jsem vás prvně uviděl, bylo mi jasné, že jste k smrti vystrašená. A měla jste takové bezbarvé, rezervované chování lidí, kteří v sobě zadržují nějakou mocnou emoci. Mohla to být láska nebo nenávist, ale v tomhle případě to byl strach, že?“
Audrey přikývla.
„Začala jsem se Nevila bát zanedlouho po svatbě. Nejstrašnější na tom však bylo, že jsem nevěděla proč. Málem jsem si už myslela, že snad nejsem normální.“
„To jste nebyla vy,“ řekl Battle.
„Když jsme se brali, připadal mi Nevile mimořádně vyrovnaný a normální – byl vždycky v báječné náladě, věčně příjemný a roztomilý.“
„To je zajímavé,“ řekl Battle.
„Hrál prostě pořád roli dobrého sportovce. Proto se také při tenisu tak dobře ovládal. Nevypadnout z role dobrého sportovce pro něho bylo důležitější, než vyhrávat turnaje. Vyžadovalo to ale od něho dost námahy – jako každé přetvařování. Jenomže pod tou škraboškou to s ním šlo od deseti k pěti…“
„Ano, pod škraboškou,“ zašeptala Audrey a otřásla se. „Věčně nosil škrabošku. Nebylo na něm nic, čeho by se člověk mohl zachytit. Jen sem tam mu uklouzlo nějaké slovo nebo pohled a já si myslela, že se mi to jen zdá. Bylo v tom cosi podivného. A pak, jak už jsem řekla, začala jsem si myslet, že nějaká divná jsem já. A bála jsem se pořád víc a víc, byl to takový ten neodůvodněný strach, znáte to – že je z toho člověk přímo nemocný!
Říkala jsem si, že začínám bláznit, ale nevěděla jsem si rady. A pak přišel Adrian a řekl mi, že mě má rád, a já si pomyslela, jak by to bylo skvělé, kdybych s ním odešla, a on řekl…“
Zarazila se.
„Víte, co se stalo? Šla jsem na schůzku s Adriánem – a on na ni nepřišel… Zabil se a já měla pocit, jako kdyby to snad Nevile nějak zaonačil, jako kdyby v tom měl prsty…“
„To klidně mohl,“ řekl Battle.
Audrey k němu obrátila užaslou tvář.
„Opravdu si to myslíte?“
„Nikdy už se to nedovíme. Automobilové nehody se dají naaranžovat. S tím se ale už netrapte, paní Strangeová. Mohla to skutečně být jen nešťastná náhoda.“
„Byla jsem – byla jsem z toho úplně zničená. Vrátila jsem se na faru – kde Adrian bydlel. Chystali jsme se napsat jeho matce, ale poněvadž o nás dvou ještě nic nevěděla, pomyslela jsem si, že jí teď sama nebudu nic psát, abych ji nezarmoutila ještě víc. A Nevile přijel skoro hned. Byl hrozně milý a hodný – ale přesto jsem umírala strachem celou dobu, co jsem s ním mluvila. Řekl mi, že o Adriánovi nikdo nemusí nic vědět a s ním že se mohu rozvést na základě důkazů, které mi pošle. Řekl mi také, že se hodlá znova oženit. Byla jsem mu tak vděčná! Věděla jsem, že Kay má pro něho neobyčejnou přitažlivost, a doufala jsem, že všechno šťastně skončí a že se snad zbavím té své podivné posedlosti. Pořád ještě jsem si myslela, že příčina musí být ve mně.
Úplně jsem se toho ale nikdy nezbavila. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem tomu definitivně unikla. A pak jsem jednoho dne potkala Nevila v Hyde Parku a on mi řekl, že by byl moc rád, kdybychom se s Kay spřátelily, a navrhl mi, že bychom sem mohli přijet v září všichni zároveň. Nemohla jsem to přece odmítnout – jak bych před ním vypadala? Po všech těch laskavostech, které mi prokázal.“
„Rád bych uvítal tě ve svém salónu, složil pavouk mouše vzácnou poklonu,“ poznamenal vrchní inspektor Battle.
Audrey se zachvěla.
„Ano, přesně tak…“
„Vymyslel si to chytře,“ řekl Battle.
„Prohlašoval před každým masitě, že to byl jeho vlastní nápad, takže všichni nabyli dojmu, že asi lže.“
Audrey řekla:
„A pak jsem přijela sem – a bylo to jako nějaký zlý sen. Věděla jsem, že se tu něco hrozného stane – věděla jsem, že Nevile usiluje o to, aby se to stalo – a že se to stane mně. Nevěděla jsem ale, co to má být. Víte – myslím, že jsem z toho byla skoro šílená. Byla jsem ochro…
