Celá e-kniha Záhadné zmizení lorda Listerdalea ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Píseň o šestipenci
Sir Edward Palliser, královský soudní rada, bydlel v Queen Anne’s Close č. 9. Queen Anne’s Close je slepá ulice. V samém srdci Westminsteru si dokázala uchovat klidnou, starosvětskou atmosféru, velice vzdálenou ruchu dvacátého století. To siru Edwardu Palliserovi skvěle vyhovovalo.
Sir Edward býval svého času nejvýznamnějším obhájcem ve věcech trestního práva a nyní, když už u soudu nepracoval, se těšil svou skutečně skvostnou sbírkou kriminologické literatury. Byl rovněž autorem svazku Vzpomínek na pozoruhodné zločince.
Toho večera seděl sir Edward před svou knihovnou, usrkával ze šálku té nejvybranější černé kávy a kroutil hlavou nad jedním Lombrosovým dílem. Tak důmyslné teorie, a tak naprosto překonané.
Téměř nehlučně se otevřely dveře a přes tlustý, huňatý koberec se k němu blížil jeho dokonale vycvičený sluha s diskrétním šepotem:
„Chtěla by se s vámi setkat nějaká mladá dáma, pane.“
„Mladá dáma?“
Sira Edwarda to překvapilo. Něco takového dosti vybočovalo z obvyklého běhu událostí. Pak ho napadlo, že by to mohla být jeho neteř Ethel — ne, v tom případě by mu to Armour řekl.
Opatrně se začal vyptávat.
„Ta dáma vám nesdělila své jméno?“
„Ne, pane, ale říkala, že si je celkem jistá, že ji budete chtít vidět.“
„Tak ji uveďte,“ opáčil sir Edward Palliser. Pociťoval příjemnou zvědavost.
Objevila se vysoká, tmavovlasá, asi třicetiletá dívka v padnoucím černém kabátě a sukni a s malou černou čapkou na hlavě. Přistoupila k siru Edwardovi s napřaženou rukou a nedočkavým výrazem na tváři. Armour se vzdálil a nehlučně za sebou zavřel dveře.
„Sire Edwarde — poznáváte mě, že? Jsem Magdalen Vaughanová.“
„Ale samozřejmě,“ stiskl vřele nabízenou ruku.
Teď už si na ni vzpomínal celkem dobře. Ta cesta domů z Ameriky na Siluriku! To líbezné dítě — protože ona tehdy byla jen o málo víc než dítě. Zamiloval se do ní, jak si vzpomínal, tím rozvážným způsobem postaršího světáka. Byla tak rozkošně mladá — tak dychtivá — tak plná obdivu a úcty k hrdinství — přímo předurčená k tomu, aby upoutala srdce muže, kterému táhne na šedesátku. Ta vzpomínka stisku jeho ruky ještě dodala na vřelosti.
„To je od vás opravdu velice milé. Posaďte se, prosím.“ Přisunul jí křeslo, nenucené konverzoval a celou dobu přitom přemýšlel, proč vlastně přišla. Když nakonec ten proud nezávazné konverzace přerušil, nastalo ticho.
Rukama sevřela opěradlo židle a pak je zase uvolnila, navlhčila si rty. Najednou spustila — bez okolků.
„Sire Edwarde — musíte mi pomoct.“
Překvapilo ho to, a tak mechanicky zamumlal:
„Ano?“
Pokračovala ještě naléhavěji:
„Říkal jste, že kdybych někdy potřebovala pomoct — že kdybyste pro mě cokoli na světě mohl udělat — že to uděláte.“
Ano, opravdu to řekl. Byla to taková větička, která se říká — zvlášť ve chvíli loučení. Vzpomínal si, jak se mu při tom zlomil hlas — jak si pozvedl její ruku ke rtům.
„Kdybych mohl cokoli udělat — pamatujte si, že to myslím vážně…“
Ano, takové věci se říkají… Ale velice, velice zřídka se po člověku chce, aby svá slova splnil! A rozhodně ne po — kolika? — devíti nebo deseti letech. Rychle ji přelétl pohledem — byla to stále velice hezká dívka, ale ztratila už to, co ho na ní tak okouzlovalo — pel svěžího, nedotčeného mládí. Možná teď měla zajímavější tvář — mladší muž by si to možná myslel — ale sir Edward byl nyní na hony vzdálen onomu návalu vroucích citů, které ho zaplavily na konci plavby přes Atlantik.
Nasadil obezřetnou tvář právníka a poněkud spěšně prohlásil: „To rozhodně, má milá mladá dámo. S radostí udělám, co bude v mých silách — i když pochybuji, že bych v současnosti mohl být někomu ještě co platný.“
Jestli si připravoval cestu k ústupu, Magdalen Vaughanová si toho nevšimla. Byla ten typ, který dokáže v jednu chvíli vnímat pouze jedinou věc, a v tomto okamžiku vnímala jen svou nouzi. Brala to tak, že sir Edward je ochoten jí pomoci.
„Ocitli jsme se ve strašlivé šlamastyce, sire Edwarde.“
„Ocitli? Jste snad vdaná?“
„Ne — myslela jsem tím sebe a svého…
