Celá e-kniha Parker Pyne zasahuje ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II.
Bon Voyageur je málo známý hostinec. Je to restaurace navštěvovaná jen několika stálými hosty. Nově příchozí tu nevidí rádi.
Do tohoto podniku zavítal pan Pyne a uctivé pohledy, které ho vítaly, prozrazovaly, že ho tu hosté znají. „Je pan Bonnington přítomen?“ zeptal se.
„Ano, pane. Sedí u svého obvyklého stolu.“
„Výborně. Přisednu si k němu.“
Pan Bonnington byl muž vojenského vzezření s poněkud tupým obličejem. Přítele přivítal opravdu radostně.
„Zdravíčko, Parkere. Tyhle dny se skoro ani neukážeš. Nevěděl jsem, že sem chodíš.“
„Občas sem zajdu. Zvlášť když tu chci zastihnout starého kamaráda.“
„Tím chceš říct mě?“
„Tím myslím tebe. Po pravdě řečeno, Lucasi, dost jsem přemýšlel o tom, o čem jsme spolu onehdy mluvili.“
„O té Peterfieldově záležitosti? Četl jsi poslední zprávy v novinách? Ne, nemohls. Objeví se to v nich až dnes večer.“
„Co je nového?“
„Včera v noci Peterfielda zavraždili,“ sdělil mu pan Bonnington a nevzrušeně přitom pojídal salát.
„Pane na nebi!“ zvolal pan Pyne.
„Po pravdě mě to nepřekvapuje,“ prohlásil pan Bonnington. „On byl Peterfield pěkně paličatý. Odmítal nás poslechnout. Trval na tom, že plány nedá z rukou.“
„Dostali je?“
„Ne. Podle všeho k němu přišla nějaká ženská na návštěvu a přinesla profesorovi recept na vařenou šunku. Ten starý poděs ve své roztržitosti vložil recept na šunku do trezoru a plány nechal v kuchyni.“
„To byla klika.“
„Téměř řízení boží. Jenže ještě nevím, kdo dopraví ty plány do Ženevy. Maitland je v nemocnici, Carslake v Berlíně a já odtud odjet nemůžu. Takže zbývá mladý Hooper.“ Zadíval se na svého přítele.
„Pořád na něj máš stejný názor?“ zeptal se pan Parker Pyne.
„Naprosto. Toho chlapa naverbovali! Vím to. Nemám pro to ani nejmenší důkaz, ale říkám ti, Parkere, poznám, když je nějaký mužský křivák! A chci, aby se ty plány dostaly do Ženevy. Společnost národů je potřebuje. Je to poprvé, co nějaký vynález nebude prodán určitému státu, ale bude dobrovolně předán Společnosti národů.
Je to to nejkrásnější mírové gesto, o jaké se kdy kdo pokusil, a musí se dotáhnout až do konce. Jenže Hooper je křivák. Uvidíš, někdo mu ve vlaku dá něco do pití! Když poletí letadlem, tak nouzově přistane na nějakém šikovném odlehlém místě! Ale zatracená práce, já ho prostě nesmím obejít. Kázeň! Zkrátka musíš dodržovat disciplínu! To je důvod, proč jsem s tebou onehdy mluvil.“
„Ptal ses mě, jestli bych o někom nevěděl.“
„Ano. Napadlo mě, že by se ti při tom, co děláš, mohl dostat pod ruku nějaký rváč toužící si to s někým rozdat. Já ať pošlu, koho pošlu, bere na sebe velké riziko, že ho někdo oddělá. Tvůj člověk by nejspíš byl mimo veškeré podezření. Ale musel by mít pro strach uděláno.“
„Myslím, že vím o někom, kdo by se na to hodil,“ prohlásil pan Parker Pyne.
„Díky bohu, že jsou pořád na světě chlapi, kteří rádi riskují. Takže platí?“
„Platí,“ potvrdil úmluvu pan Pyne.
